Když usedla na lavičku vedle mě, nebyla jsem moc ráda. Asi to vycítila. „Nebojte se, hned zas půjdeme, to víte, staré nohy, ale musí sloužit, co naplat, jídlo potřebujeme, hlavně ty moje zvířátka. Mé děti říkají, že jsem bláznivá, ale to není pravda. Jen už mám než některé lidi raději ty němé tváře, nejsou falešné, nepřetvařují se, nezávidí. Já už moc nepotřebuju a oni stejně – kup si radši kabát, boty… Ať si trhnou nohou, já potřebuju lásku a tu mi dáváte vy, viď, Janinko, pojď, jdeme domů za kočičkama…“
Odcházela a ještě pořád mluvila. Strakatý pejsek šťastně poskakoval okolo ní.
Tu barvitou postavičku jsem potkávala potom docela často. Pak jsem se odstěhovala a tak nevím, jestli ještě chodí s Janinkou po městečku. Doufám, že ano, moc bych to jí i těm jejím zvířátkům přála.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Toro, ty jsi čím dál tím
Dede
Toro, ty jsi čím dál tím lepší:))
Díky, od tebe to opravdu ráda
Tora
Díky, od tebe to opravdu ráda slyším :-)
Úplně ji vidím. Pár takových
ioannina
Úplně ji vidím. Pár takových babčí (v nejlepším smyslu slova) jsem pravidelně potkávala taky, při venčení. A taky jsem je měla ráda, jako ty...
Ano, když vidím takovou
mila_jj
Ano, když vidím takovou babičku, mám pocit, že svět je v pořádku.
Krásně
zana
Krásně ze života.
Děkuju všem :-)
Tora
Děkuju všem :-)