DMD 2025

Někdo pozoruje trávu růst. My recyklaci papíru.
„Co to tam máte?“ ptá se San.
„Nějakou myšenu,“ povídám.
„Křečka,“ poučuje Gwen.
„Tak křečka. Nechtěla bys ho adoptovat? Vypadá přátelsky a dokáže likvidovat výtvory Mařen.“
„Ani ne, díky,“ odmítá Gwen. „Voni dlouho nevydržej a pak bych byla smutná.“
Hm.
Nenápadně se vytrácím do sklepení. Po chvíli přemlouvání, vyhrožování a podplácení se profesor Snape nechá přemluvit.
„Jsem zpátky...“
Snape odchytí křečka dobře naučeným pohybem a cosi mu kápne na čumáček. Pak ho podá Gwen.
„Teď by vám měl nějakou dobu vydržet. Když se o něj budete starat.“
„Písk,“ souhlasí křeček.
Tak tedy písk.

Kapitán lodi přichází na příď. Už pluli několik měsíců, zásoby docházely a morálka šla ke dnu. Ale pořád na tom byli lépe než všichni ti lidé, které nechali za sebou.
"Vím," začal kapitán. "Že poslední měsíce byli pro všechny náročné. Opustili jsme ty, které jsme milovali, protože onemocněli něčím, co mohlo zahubit nás všechny. Tuhle plavbu jsme podstoupili, abychom našli nový domov bez toho, abychom se obávali, že se nám objeví černé skvrny na kůži. Dobré zprávy! Brzy dorazíme na pevninu a..."
Někdo z posádky ukázal někam pod kapitánovy nohy a zděšeně pošeptal: "Není to... myš?"
... dobré naděje." Dořekne kapitán.

Byla ukrytá na Peyregade už téměř rok, když z nížin přišla ta nejhorší zpráva.
"Proč pláčeš, tetičko?" Miria se i v tuhle chvíli usmívala.
Nemyslí jí to, nemá všech pět pohromadě, řekla hospodářka hned první večer. Čí je to dítě se nikdy nedozvěděla.
Biatris se podlamovala kolena žalem. Ze vzkazu nebylo jasné, co se stalo s obyvateli města.
Jenže to prostoduchá holka nepochopí.
"Bolí mě srdce, holubičko. Vojáci jsou mu moc blízko. Mám strach."
"O hladu nebudeme, neboj. Babička říká, že dokud se o chleba můžeš podělit s myší, není zle."
"Kde je tvoje babička, Mirio?"
Usmívala se dál, neodpověděla.

Bejt adoptovanej, dostat se tak z komunity pošahanejch náboženských fanatiků, která je zástěrkou vobchodů kolumbijský mafie, je dobrý. Ale úplně bezbolestný to nejni. Přechod do rodiny mágů, profesorů a vobecně slušnejch lidí, je jako cpát hranatej kolík do kulatý dírky.
Seděl jsem v zahradnictví Frankovy mámy, v zemi, vo který jsem ani netušil, že existuje. Ze záhonu zírala myš. Zírala inteligentně.
„Maruška,“ řekla Frankova máma, „kdysi jsem ji chtěla zaklít, ale trochu se to zvrtlo.“
„Ty jsi vopravdu Frankova máma,“ zasmál jsem se.
„Nevlastní,“ vodpověděla suše.
Dokonale tím vobrousila muj strach. A naděje, že všechno dobře dopadne, vzplála jako pochodeň.

"Bylo to hrozné?" ptali se často.
"Bylo," říkal Hawkeye s pokrčením ramen a špetkou vtipu na zjemnění trpkosti.

Poprvé ho to zaskočilo. Vzbudil se s bušícím srdcem a musel si připomenout, kde je.
Opustil Koreu, ale Korea neopustila jeho.
Dal si panáka a zkusil to zaspat.

A pak dostal nával úzkosti přímo na večírku. Sršel vtipy a snažil se soustředit na svůj dech.
Odešel na zahradu, zašel za kůlnu hostitelů, sesunul se na zem a rozvzlykal se.
Kousek od něj se ozvalo škrábání - malá myš šla přímo k pastičce.
Vzal klacek a pastičku sklapl.
"Zvládli jsme to, kamaráde," řekl tiše.

Za noci sebrali své zuby a drápy,
hádali, sečetli, co lidi trápí.
Větřili ve vzduchu, že žene se změna,
a jedna z bran byla nezamčená.
Všichni moc toužili prozkoumat svět,
z vězení proklouznout, nehledět zpět.
Stvořeni byli z hlubiny snění,
dary a zmary tak štědře obdaření.
Můry žalu křídly třepotaly,
krkavci zrady skřehotali,
zoufalství našlo si poslíčky výry
a hydry válek dštily své síry.
Když prchli do dálky ti podivní tvoři,
ozval se šramot v laboratoři.
Ve skříňce, v lahvičce zní tiché škrabání,
ta náhlá samota hrůzu jí nahání.
Poslední zůstala – ach, kam se poděje?
Nejmenší, ztracená myš dobré naděje.

Dazai koukal do prázdna a nechal své myšlenky volně plynout. Jako vždy, když je nehlídal, se toulaly tam, kde to znaly nejlépe.
Jeho tělo se třáslo, ale on nic necítil. Jen hroznou prázdnotu. Tak hlubokou, že kdyby do ní skočil, nikdy by nedopadl na dno. Cítil se tak sám, že by nejraději zemřel.
A proč vlastně ne?
Někde se ozval šramot, Dazai ho ignoroval. Rozhodně se nehodlal pohnout jen aby vstal a šel zkontrolovat, co to bylo. Leda tak pro nůž nebo pistoli, to snad.
Něco se dotklo jeho obličeje, zaostřil na to stvořeníčko. Malá myška.
Nakonec není tak sám.

Vždycky působila jako taková tichá šedá myška. Nenápadná drobná žena, učitelka, vlídná, pilná, ale málokdo si jí všiml.
Za války tuhle myšku kočky dlouho přehlížely, dokud nevyšlo najevo, že pomáhala ukrývat hledané osoby.
V Malé pevnosti odhodlaně snášela útrapy, povzbuzovala a těšila ostatní vězenkyně. Navzdory všemu riziku pomáhala předávat vzkazy jiným vězňům, když měla příležitost.
Ani pobyt v Ravensbrucku ji nezlomil. Věřila, že válka jednou skončí. Dočkala se.
Po válce žila dál téměř zapomenuta. Ani soudruhy nezajímala, takže jim unikalo ledacos, čím by je nepotěšila. Vychovávala žáky podle svého přesvědčení.
Pádu komunistů se nedožila, ale věděla, že tu nebudou navěky.

Stanice Genetického Výzkumu a Manipulace v Novosibirsku vypadala, jako by ji tam zapomněli z dvacátého prvního století. Možná už dvacátého. Betonová budova s rozhrkanými výtahy, které se čas od času zasekly, s okny, kterými protahovalo, a s prošlapanymi dlaždičkami na schodech. Ale laboratořích se děly věci, o kterých se v té době nikomu ani nesnilo.
Před vchodem štrykovala bronzová myš šroubovici DNA.
Když vcházela dovnitř, Alenka ji pokaždé pro štěstí poplácal. Teď už je nebylo potřeba - měli tkáňové kultury a buněčné simulace - ale život jich položilo spoustu.
Za lepší život pro všechny i za ty dinosaury v zoo.
Za budoucnost.

      Opatrně vykoukla z úkrytu za nohou křesla. Všude ticho. Pustila se do průzkumu.
      Šmejdila sem a zas tam, až ucítila lákavou vůni. Přemetelila podlahu a už byla u misky, jen se pustit do hodování.
      Vtom na ni padl stín, zlověstný a těžký. Celou vahou jí přišlápl ocásek. S námahou se vysmekla a prchala. Stín se jí držel v patách.
      Vběhla pod křeslo. Stín se vsoukal za ní. Utíkala dál podél skříní. Stín ji doháněl. Když tu - otevřená cesta ven. Vyskočila na práh, zahnula do záhonu a hleděla se ztratit mezi skalničkami.
      Nestihla to.
      Myš měla dobrou naději. Kočka dobrý oběd.