DMD 2025

„Jakápak myš,“ komentoval Myšák. „Kdyby tam bylo myšák dobré naděje, to by bylo!“
Sovátko mlčelo.
Mělo pocit, že už k dubnu řeklo úplně všechno.
Že je půl dubna nemocné, půl dubna ospalé, půl dubna naštvané na Ní (čímž samozřejmě myslelo ejáj), půl dubna sedí na dalším vejci, celý duben je přepracované a půl dubna je…
Pak Myšák poznamenal, že Sovátkovy dubny stačí na několik let.
Načež Sovátko chvíli mluvilo VELMI nahlas.
Potom bylo pár dní ticho.
A teď byl duben na konci.
„Tenhle duben,“ řeklo tiše Sovátko. „Prostě se mi nevyvedl. Promiň.“
„To nic,“ mávl Myšák tlapkou. „Budou další dubny!“

"Jsem zvědavý, jestli tam bude."
"Kdo?"
"No ta malá, myška."
"Myška?"
"Posledně, když jsem jel na Slabochy, shodou okolností jsem tam byl úplně sám. Asi byl jinde potlach."
"No, dobře. To děláme občas všichni."
"A jak jsem tam byl sám, dělal jsem si jídlo. Klasika, chleba s játrovkou. Ale ani jsem to moc nejedl, bylo mi nějak divně."
"No?"
"A pak jsem se probudil a na stolku seděla myška. Koukala na mě, pak na játrovku a pak ji shodila dolů. Chtěl jsem ji... Jenže jsem si uvědomil, že mi bylo zle. Tak jsem ji tam nechal celý pecen. Za záchranu."

"Everything will be just alright," said lord Henry, and Dorian grinned.
"What the hell are you talking about?"
"No hell. Not for us, dear boy. There is still hope." He was slurring his words. Dorian smiled at the young man sitting half-naked on his lap, rubbing his thigh.
"He told me," continued lord Henry, unbothered.
"Who?" Dorian asked.
"The mouse."
Maybe, if they weren't already in an opium haze, this conversation would sound strange to Dorian and his boy toy.
"He came to me and told me there is still hope. Even for us."
"He was a liar," Dorian laughed.

Na hlavní Chrámové nádvoří se vstupuje branou zasvěcenou naději. Je pevná a bohatě zdobená. Přesto v místech, kde se zdivo potkává se zemí, zahlédnete několik myších děr. Než ten, kdo má ulehnout na oltář, branou projde, každý se na okamžik zastaví. Několik nádechů, pár úderů srdce. Rychlý pohled na ústí myších děr.
Existuje pravidlo. Když myš opustí temnotu tunelů a postaví se obětovanému do cesty, je to Boží pokyn. Obětování se nekoná. Pro každého existuje naděje.
Co ovšem žádný obětovaný neví je, že před každým obřadem přijde jeden z kněží a do každé z děr vloží kus lákavé otrávené návnady.

Ederan dorazil na ples sám a očekával, že z něj sám rovněž odejde. Neměl důvod předpokládat, že by tomu mělo být jinak.
A přece.
Mladý šlechtic z rodu Farristerů se k němu přivinul jako šlahoun popínavé růže. Plný sladkých slůvek a úsměvů a trnů zahalených v hedvábí. Kdo by mu odolal? O pár sklenic vína a trochu té nezávazné konverzace později byli oba na cestě do Ederanových komnat. Kdo je zahlédl, šeptal si o vlku a beránku; avšak kdo z nich byl kdo?
Ederan na speed dating nikdy nevěřil. Prý to přináší jenom trable.
Dnešní večer se neukázal býti výjimkou.

Udělala si kafe, sedla na gauč a hodila nohy na stůl. Snad už dneska nikdo nic chtít nebude.

Vzala ze stolku pod oknem jádro z Chiméry. Vždycky ji překvapí, jak je ta věc těžká. Chvíli si s ním jen tam pohazovala.

Jo to byl tehda fakt divokej den. Už vám někdy říkala, jak skončila s prezidentkou na krku a pak měla za prdelí půlku Dogtownu a tuhle bestii? Jo děti, neodpovídejte divnejm existencím, co vám volaj přes chip co máte seklej v hlavě. Nebo taky jo, jestli máte pocit, že to máte v životě lehký a jste moc bezpečně naživu.

Ty časy byly dávno pryč.
Dnes už je kromě elfů pamatoval málokdo živý. Časy, kdy vládl zlý král Galbatorix, kdy Dračí jezdci byli jen báchorkou pro děti. Kdy ostrov Vroengard existoval opuštěný a nasycený temnou magií, místo nepřístupné pro cokoli živého kromě obrovských snalglí.
Pak Galbatorix padl a magie se rozplynula jako jedovatá mlha. Vítr zavál na ostrov semena rostlin a ta se uchytila v půdě a začala růst.
O mnoho měsíců později na vlnách připlula loď. Nebyla to lidská noha, nýbrž myší, kdo z ní vystoupil první. Zvířátko se postavilo, zvedlo hlavu a začenichalo.
Vzduch voněl jako nový život.

"Co ráda čteš?"
"Čtení je nuda! Radši hraju hry."
Petr s pobavením sledoval, jak se Áďa po té odpovědi beze slova zvedla a čekala, až se uvolní místo u vedlejšího stolu.

"Čau, já jsem Marek," Marek si k Petrovi přisedl. Ten se na něj zmateně podíval.
"My to neděláme. Jenom děcka. Plus, už tě znám."
"No, to bych taky doufal," zasmál se Marek a špičkou nohy mu přejel od kotníku až po koleno.
"Někdo nás uvidí," zasyčel Petr.
"Půjdeš se mnou na rande?" zeptal se Marek. Petr ho chvíli zkoumal pohledem. Pak kývnul. Tak to přece jenom byl speed dating.

Obíhala skladiště a sbírala techniku, co si tam na cvičení natahala. V jednom z koutů se něco mihlo. Zasekla se, protože si byla jistá, že už je tu sama.

Pomalu vyrazila tím směrem. Z hromady haraburdí něco vyletělo a zmizelo za lodním kontajnerem vedle. Zahlídla jen ocásek.

"Myš?" problesklo jí hlavou. To nedávalo smysl, vždyť všechny už dávno vyhynuly. A žádná laborka, ze které by mohla utéct, tu poblíž není.

Že by z nějaké utekly a zvládly venku přežít? I když jen havěť, naděje, že by zas v tomhle světe mohly existovat divoká zvířata... Docela absurdní myšlenka. Ale můžeme doufat...

Karmínina magie nečekaně vybuchla a nad Kozlovem se přehnala prudká bouřka s mnoha blesky. Nikdo nebyl zraněn, ale několik domů ztratilo střechu.
Karmína seděla v koutě a hleděla do prázdna. Pala ji mlčky objala. Nebýt Karmíny, nepřišla by do Kozlova, nepotkala Raxina, neměla svého vraboše…
Vraboš na jejím rameni začal pípat.
„Copak se děje, Kaštánku?“
Pak si všimla, že má u nohou malou myš. Myš pískala, vraboš pípal. Povídali si! Pak myš odběhla. Vrátila se po chvilce s krásným vlčím mákem a položila ho před Karmínu.
Ta se usmála. „Vím, co o vlčím máku psala maga Lorea. Dáváš mi naději.“