DMD 2022

Harry se zarazil, když uslyšel ostrou hranu znějící v Severusově hlase. Bylo to jako návrat zpátky do doby, kdy si Severus myslel, že nejen Popletal je nebetyčný idiot.

„Omlouvám se,“ zamumlal a lehce se dotkl Severusovy ruky. „Všechno je v pořádku. Byl to jen další Popletalův trapný pokus, jak se dostat ke ztracené moci. Je to zoufalec,“ povzdechl si a sledoval, jak Severusovo tělo opustilo napětí, jak se zhluboka nadechl a trochu sklonil hlavu, snad aby skryl výraz úlevy.

Harry neodolal a natáhl ruku k pramenům dlouhých černých vlasů, které skryly Severusovu tvář, a opatrně mu je odhrnul za uši.

Vrať se k pramenům
Najdi kořen trápení
Odhal své vnitřní dítě
Bude se choulit

V bolesti

Moudří říkají Ti
Tak se snaž
Musíš to zvládat
A nejlépe sama

To tak

Ráno cestou do práce
Trolejbus přehlédnout
Přes stojící náklaďák
Když jede ze zastávky

Nezabije Tě

Když v noci nespíš
A ráno máš jít dál
Marně se nebe ptáš
Jak najít cestu ven

Z hlubin

Žít když naděje schází
Ptát se slunce za mraky
Proč vychází i v dešti
Den na cestu vyprovodí

Ač nechce

Vrať se k pramenům
Jen ke kterým z nich
Když vyschly všechny
Před časem tak pradávným

Adam a jeho přátelé si už vedli boha do krčmy, když v tom se před nimi objevil starší muž.
"Tatínek!" zhrozila se Anežka. Ovšem ten si jí nevšímal, rovnou se pustil do nadávání bohovi.
"Dostal jsem se k prameni zla! K tobě! Ty mi budeš kazit děti! Nabádat je dávat relikvie čarodějnicím a dělat pasti na zahradníky!" křičel otec.
"Ale to já nebyl!" ohradil se bůh. "To si vymyslel tady Adam."
"No, víte, to nebyly pasti na zahradníky, ale na tohohle boha ze stroje!" vysvětloval Adam.
V tom se do debaty vložila Eliška. "A jak víte, co jsme tu dělali?"

Zatímco Frances se snažila získat vládu nad lodí, pan Keith vedl své muže do jejích útrob. Poháněl je spravedlivý hněv. Avšak obránci nedali ani píď zadarmo. Palubu Margarity zaplavila krvavá řež. Řinčení tesáků. Štěkot mušket z ráhnoví.

Probili se na orlop. Pan Keith si otřel krev z čela. Nad hlavou stále slyšel ryk boje.
“Pane! Jsou tady!” křikl námořník od průlezu do podpalubí. Rozběhl se k němu.
Byli tam. Spoutaní. Schoulení k sobě co nejdál z dosahu páchnoucí vody.
“Dostaneme vás odsud!”
Sestoupili dolů. Ledové prsty stoky sevřely lýtka.
“Pan Milton, pane. Je na tom zle,” hlesl jeden ze zajatců.

"Draci nám sebrali jednoho syna a ty mě připravíš o druhého?" křičela Viola na Seana, když se dozvěděla o Samuelově odjezdu. "Tohle ti nikdy neodpustím!"

"S tím dokážu žít," pronesl tiše Sean a Viola jen překvapeně zamrkala. "Dokážu snést, že mě manželka nenávidí. Budu pramen té nenávisti živit klidně každý den. Ale ať mě draci spálí - nenechám v Samuelovi vzklíčit nenávist k sobě samému. Jeden syn nám zemřel. Odmítám sledovat, jak si ničí duši ten druhý. Pokud si myslí, že mu pomůže odjet k Nimanovi, kdo jsme abychom mu bránili?"

Viola věděla, že odjezd Samuelovi nepomůže. Přesto jeho touhu chápala.

HuaiSang si povzdechl.
"Tušil jsem to," vydechl. "Procitám na místech a nepamatuji si, jak jsem tam došel. Ztrácím minuty, hodiny, dny...," koutky mu zacukaly, "je to tak v pořádku, půjdu za Da-ge..."

Wei WuXian něco takového nemohl akceptovat.
"Možná ano, možná že ne," poklepal si prstem o nos. "Proč jsi mi to neřekl, předtím?"

HuaiSang mu věnoval pichlavý pohled. "A proč bych měl?" V jediné otázce výčiky schopné pojmout celý svět. Všichni jste měli své životy. Všichni jste mě opustili...

Wei WuXian měl však silnou hroší kůži. "Můžu ti pomoct."

HuaiSang uhnul pohledem.

"Řekni mi, jak to všechno začalo?" naléhal.

Za chvíli nás máma zavolala a řekla, abychom napsali tátovi. Marta šla hned psát. Martin řekl:
„Mami, já to napíšu až večer.“
Máma se sice na Martina zamračila, ale nakonec mu to dovolila.
A mně se sice moc nechtělo, ale už jsem to tak dlouho sliboval mámě, že se mi nechtělo odporovat, a Marek jen řekl, že to napíše až zítra a že si to dneska promyslí, co v tom dopise napíše. Hned jsem šel psát dopis a v dopise bylo toto:
Milý táto
Jak se máš? Já se mám docela dobře. Už se těšim na moje narozeniny. (…) Pusu Patrik

Tou magickou továrnou jsou trubičky tak dlouhé, že se do těla sedmicentimetrového tvorečka sotva vejdou.
Příběh začíná v dlouhé, úzké a křivolaké chodbě, do níž vstupují obři, kteří moc nemusejí vodu. Že se nějak moc opakují? V tom tkví jejich síla.
To už ale vstupují do rozšířené síně, kde je obklopí houfy vodomilných bratříčků, velkých i úplně mrňavých. Však je jich také potřeba, lepit a desinfikovat každý nesvede.
Pak se cesta zužuje a tlak narůstá, až nakonec všichni opustí svého stvořitele a poprvé spaří světlo světa.
A co je tedy výsledkem? Přibližně kilometr výjimečně pevného vlákna tenčího než lidský vlas.

Lioness filled out her report and sighed, cracking her back.
The surveillance led them to someone worth talking to, after all. The agent originally wanted to have a go at them in the field, but Herron disagreed. And their superiors sided with him. They will send someone else to conduct the examination. They didn't even want her present for it. This was getting old.
"You can't..."
"You shouldn't..."
"It's dangerous..."
"Wait until..."
How many times she heard a variation on one of those since she came back? How many will she hear, until the thread of her patience finally snaps?

“Podívej, co to tam leží!”
Dvojice chlapců se přehrabovala na skládce. U branky už stál malinkatý vozík povrch naložený poklady, které tam za odpoledne našli.
“Nějaké kolo! Podívej, tady je k němu nějaký převod.”
Druhý chlapec upustil kus železa, který držel, a šel blíž.
“Já vím co to je, viděl jsem to v pohádce. Říkali tomu kolovrat. Bacha ať se nepíchneš,” ukázal na vřeteno. “Padla by na tebe těžká kletba!”
Druhý hned vřeteno vzal do ruky a začal s ním šermovat ve vzduchu.
“Dej to pryč!”
“Sralbotko!”
***
Doktor zalistoval laboratorní zprávou.
“Bohužel paní, je to tak. Váš syn má tetanus.”