DMD 2022

"Jak bych se to měl dozvědět?! Pověděli mi to můj rádce a pes!" naštval se otec na Elišku.
"Pes?!" vyhrkla Anežka.
A maskování je v háji! Teď si rozmyslím, co mi bude viset doma. Asi rádce u postele! Nebo v předsíni?
Bůh zbledl.
"Náš pes mluvil? A jak?" divila se Anežka.
"Takovým zastřeným hlasem." došlo konečně tatínkovi, že tohle není normální psí řeč. "Zvláštní, působil tak nějak nachlazeně. Asi se nastydl, když jsem ho hnal do rybníka. Nebo si vyřval hlasivky na posly? Opravdu chraptěl."
"Takový hlas jsem taky slýchal," pronesl bůh ze stroje.
Fajn, tak vám to vysvětlím přímo!

Thor stojí uprostřed mé ložnice. Nehýbe se, pusou dělá jako kapr a třeští oči.
Třeštím zpátky, protože jestli jsem v něčem opravdu dobrý, je to staring contest.
“To je… co to… jak…?”
Výborně, už zase mluví!
“To,” ukážu na spící hromadu v mojí posteli, “je kamarád.”
Ale ne, Thor ukazuje kamsi na stěnu.
Samozřejmě. Ta jeho hloupá hračka.
“Tenhle krám?!” řeknu a sundám kladivo ze zdi. “Válelo se to na dvoře. Myslel jsem, že by to byla zajímavá dekorace, ale... mno. Nechceš si to odnést? Je na tom tvoje jméno.”
A to bylo poprvé, co jsem svého nevlastního bratra rozplakal.

V domě přibyly chodby a místnosti. Nabobtnával a větvil se do tajných skrýší a průchodů.
V jedné komoře byly všechny zdi ověšené klíči. Valerie na pár sáhla, a když se později dotkla prstem rtů, cítila chuť granátového jablka.
Z průzoru do babiččiny ložnice uviděla na stěně bič.
Ve sklepě visely pavučiny jako tylové závěsy a na klikách na pentlích kůstky malých zvířat.
Jako by její dům přestával být jejím domovem.
Málem se tam včera nevrátila, když vzhlédla a uviděla tu věc pod oknem. Orlík, který ji doprovázel, ji však objal a konejšil ji: „To nic. To je jen visící muž.“

Když na mýtině porostlé kapradím potkali elfy v šedém, všichni si oddechli. Výprava byla u konce.
Glorfindel se s lórienskými přivítal jako s přáteli a oni je teď vedli mechovou pěšinou posetou zlatými listy. Šeřilo se.
Elrondovi synové byli poprvé v životě ohromeni natolik, že šeptali.
"Babička prý sídlí tam, kde jsou stromy nejkrásnější!"
"Tady jsou všechny stromy krásný..."
"Ale tohle bude jako na tom obraze, co visí v knihovně! Vysoké talany, stříbrné lucerny -"
"Mně přijde divný, že na tom obraze neni nikde namalovaný, jak se na ty talany leze."
Elladan znejistěl, než mu přímo před obličej spadl provazový žebřík.

V kapsách vraha Ryko nic nenašel a s námahou se zvedl. Teprve teď si prohlédl zbraň, kterou Irena použila. Podle úzké čepele myslel, že to byla jedna z dýk, které Irena ráda nosila někde schované, ale teď viděl, že se jedná o jakýsi ornamentální nůž.
„Kde jsi to sebrala?“
„Viselo vám to tady na zdi,“ pokrčila rameny.
Zasmál se. „No vida, jak jsou dekorace někdy užitečné. Děkuji za záchranu,“ dodal.
„Vypadal jsi celkem v klidu.“
„Věděl jsem, že přijdeš.“
„To jsi nemohl vědět, našla jsem vás na poslední chvíli.“
Pokrčil rameny a nepřiznal jí, že ve vzduchu cítil vůni skořice.

Wei WuXian strávil s Nie HuaiSangem celé odpoledne. Vyptávání však neodhalilo nic nového.
Dovedl svého přítele do hluboké meditace a použitím písně až ke spánku.
Rozhlédl se.

1) HuaiSangova sbírka vějířů, kterou po MingJuově smrti zjevně obnovil, se jevila neúplnou. Přesněji značně prořídlou...
2) Nedokončený obraz na stole obsahoval kaňku, jakoby nepozorný malíř převrhl kalamář před jeho dokončením.
3) Na zemi u komody se válely porcelánové střepy.

Pamatoval doby, kdy tyto zdi zdobila bohatá výzdoba. Dnes se ale ne. Zůstaly jen prázdné skořápky zašlé slávy jejich majitele.
Wei WuXianův pohled se vrátil zpět k pacientovi. Nejsou to jen ztráty paměti...

I zamiloval se vodník do lesní víly. Líbilo se mu, jak ladně tančila na louce u rybníka. Byla laskavá, starala se o stromy a květy a všelijaké malé i velké tvorstvo. Jeleni jí pili z dlaní.

Až jednoho dne, kdy si přišla smočit nohy v rybníce za parného letního dne, se vodník rozhodl, že ji bude mít jen a jen pro sebe. I stáhl lesní vílu pod vodu do svého panství a ukazoval jí své poklady.

Na zdech v lucerničkách se komíhaly různé duše a dušičky roztodivných barev a vířily a svíjely se. Ale víla už nic z toho nevnímala…

"Ahoj, co ti visí doma?" napsal mi kamarád.
"Třeba nějaké obrazy, pochvala ředitele školy..." přemýšlel jsem.
"Nám visí doma lapač na moly!" pípal Monclík.
"Ten taky, a máme tu i můj absolventský list," psal jsem dál.
"Tome, co furt vymýšlíš?" zeptala se maminka.
"Ale, píšu, co nám visí doma."
"Dobrý den, vítejte v Německu," pípla mi SMS.
"Co, já tady datluju do mobilu a už jsem mimo ČR," podivil jsem se.
"Doma nám taky visí netopýr, spí tam," připomínala se Pepinka.
"Ano, ten taky. A jdu zpátky do Česka, nebo mi bude viset pokuta na nástěnce." Jsem totiž bez pasu.

Málem to nestihli. Sál se plnil diváky a maskérka, která se chystala přepudrovat Gellertovi nos, vypadala, že se zhroutí, pokud dotyčný kouzelník nebudu stát na pódiu do deseti minut. Vyhlášení cen pro kouzelnické podnikatele roku mělo právě začínat.
"Do háje!" vyjekl Gellert. "Zapomněl jsem tu řeč! Zůstala doma na lednici!"
"Improvizuj," povzbudil ho Albus. "To ti jde stejně nejlíp. Kde máš kravatu, Tome?"
"Myslím, že jsem ji nechal na ramínku," odvětil hoch.
"Co kde nechal viset Albus?" zeptal se Gellert.
"Já mám všechno," hájil se Brumbál.
"Jo," pronesl Tom. "Až na to, že máš na nohou pantofle a vlněný ponožky."

Zatímco se Escielini rodiče bouřlivě vítali s Laolem, ona zamířila ke svazečkům bylin, které visely na trámu, a dala se do práce.
*
O hodinu později přišla k zajatému otrokáři a podala mu pohár.
„Vypij to.“
„Co to je?“
„Odvar z toho, co mi viselo doma. A vzhledem k tomu, že jsi k nám nebyl úplně upřímný, tvoje jediná naděje. Šup!“
*
Uprostřed noci se do místnosti vplížila postava v kápi a sklonila se nad spícím otrokářem. Když zjistila, že dýchá, vztekla sykla a vytáhla nůž.
Gerián se vymrštil ze stínu a strhnul jí kápi.
Hleděli do bledého obličeje laghanovy dcery Torlaith.