dmd-2012

„Hra, paní Hudsonová, začíná!“
A toho dne začal také můj opravdový život. Projednou jsem nebyl pěšákem na poli, byl jsem… čím jsem vlastně byl? Nejsem si jistý. Vím jen, že všechno najednou dávalo smysl.
Dnes je můj život bezútěšný a prázdný. Spíš než abych žil, přežívám. Sžírá mě nemoc, o které nás na Barts neučili. Nakažlivá nemoc, která nezabíjí a sama nikdy neumírá. To ona mě zparalyzovaného drží nad nedohranou partií.
Naděje je mrcha. Nedovolila mi ani dovolit paní Hudsonové uklidit Sherlockův pokoj. Vím, že je to bláhové, ale skrz naskrz doufám v poslední trumf.
Protože bez Sherlocka nejsem nic.
A/N: Jestliže každá hra končí vítězstvím jednoho z hráčů, pak není DMD hra, ale smrtelně vážná věc! Byl to super duben, díky za něj vám všem - organizátorům, spoludrabblitelům i čtenářům, a především lidem z mého okolí, kteří to se mnou tenhle měsíc vydrželi :) Těším se, až se tu za rok znovu setkáme!

Na konci dubna bylo takové horko naposledy před dvěma sty let. Letní teplota, ptáci zpívají jak diví, kukačka kuká. Současně kvetou sasanky, třešně a jabloně. Začíná kvést šeřík.
Skokani v rybníčku zakládají na nové potomstvo, hmyz je z tepla a přemíry květů jako opilý.
Zasněžené Krkonoše z dálky vypadají jako trochu menší Alpy. Prý se tam bude zítra naposledy lyžovat.
U potoka posedávají partičky mladých s kytarami, o kus dál tatíci a maminy s dětmi v kočárcích. Někteří už zapálili ohně. Kouř voní úplně všude.
Hasiči mají pohotovost.
Za chvíli začne Valpuržina noc. Jaro definitivně prásklo dveřmi za odcházející zimou.

Pro budoucí choť ^_^
„Píši hru,“ zašeptal do tmy génius slov.
„Jaká bude?“ zeptala se tma hlasem mladíkovým.
„Plná elfů, skřítků a kouzel,“ zasnil se autor.
„Co budou čarovat, ta tvá kouzla?“ Sametová čerň pohladila druha po tváři.
„Očarují oči, srdce, duši. Kouzla lásky to budou.“
„I milenci budou ve tvé hře?“ Tichem zazvonil polibek.
„Krásné dívky, krásní chlapci. Královna vil rovněž propadne čarovnému mámení.“
„Čím se provinila?“ Temnota pevně objala.
„Manželovi dítě odňala. Ten však v ruce drží trumf – kvítek červený, jejž byl proklán šípem Amorovým.“
„Krásná hra,“ zašeptala tma hlasem mladíkovým.
„Bude čarovná jako téhle letní noci sen.“
Ticho objalo horký vzdech.

Jeho vzhled byl jeho největším trumfem, hlavně co získávání srdcí mladých slečen se týče. To by tu nesměl být jeho o dva roky mladší, závistivý bratr. Tedy, jenom on si myslel, že mu jeho malý bráška závidí vzhled. A od jisté doby si to poté spolu s ním mysleli i všichni ostatní. Avšak mladšímu byl vzhled staršího vždycky celkem fuk, hlavně když bratr se svými milenkami nedělali v noci moc hluku. Jednoho dne se však všechno změnilo. Starší bratr přebral mladšímu jeho dívku. To mladší nepřekous a začal dělat naschvály. Nakonec chrstl staršímu do obličeje kyselinu, a bylo po trumfu.
Zase jsem napsala něco víceméně depresivního, a zrovna takhle nakonec -_- Takhle to bohužel dopadá vždycky, když nemám pořádné nápady.

Bubnování deště neustávalo. Křišťan přivřel oči a vyložil na stůl kartu.
„Císařovna, co mi na to povíš?“ usmál se na Ambrože.
„Že nemáš sloužit tělu a že máš smysl pro humor,“ opáčil Ambrož a sledoval Křišťanovu reakci, „a taky, že ji přebiju svojí Papežkou.“
Na stole přistála další karta, Papežka ovládla Císařovnu, duchovní síla porazila fyzickou.
„Ještě se neraduj!“ Křišťan táhl a na Papežce se uvelebil Milenec. Ambrož se začervenal. Pak se zahleděl do balíčku. Milenec byl zakryt Měsícem.
„Co mi povíš teď?“ řekl Ambož a rozpačitě se podíval na protihráče.
„Že hrát prší s tarotovými kartami je hrozný nápad...“

Doplňuji téma č. 8: Až na konec světa...
Chodili lidé Edenem nazí a odlišní od zvířat jen podobou a hlasem.
Jedli, když pocítili hlad, pili, když pocítili žízeň, spali, když pocítili únavu.
Jen ze stromu poznání nejedli, neboť taková byla vůle Hospodinova.
Jednou však přece pojedli plody z onoho stromu a byli vyvedeni ze zahrady Eden.
A tehdy poprvé lidé pocítili vděk za dary Hospodina, zvláště za dar řeči, který jim přináležel.
Pohleděli s radostí do mladého dne a pravili: „Hle, touto zemí můžeme kráčet dle vůle své, kamkoli nás zavedou naše kroky. A budeme chodit se vzpomínkou na Hospodina v srdci a se svým rozumem v mysli.“

Varování: slash
Justin to nechápal. Jak ho může tak přehlížet, když se minulou noc k sobě chovali tak důvěrně?
A chtěl v tom pokračovat, takže mu nezbývalo nic jiného, než na něj vytáhnout svůj jediný trumf.
Sešel na parket a vytasil svou nejsilnější zbraň - sundal si košili a odhalil všem své nádherné, bělostné, mladé tělo. Začal tančit, odvázal se a nenápadně pokukoval po těch dvou tanečnících, které si Brian dnes omotal okolo prstu. Zanedlouho mu to vyšlo. Oba se věnovali jemu a Brian jen překvapeně koukal. Vzpamatoval se a ty dva odehnal. Dnes se bude líbat a tančit už jen s ním!

Poznámka: Doplněno na téma Až na konec světa...
* * *
Seděl tam. Svíral mi ruku v dlani a já si plnými doušky užívala, že je tu se mnou. Nechtěla jsem, aby tato chvíle skončila. Slunce zapadalo za obzor a my dva pozorovaly klidnící se vlnky.
„Miluješ mě?“ zeptala jsem se lehce.
„Tebe? Za tebou bych šel až na konec světa.“ prohlásil láskyplně a za chvíli se naše rty vpily do sebe. Nehynoucí polibek byl pro mě jako tma na konci tunelu… Bum!
~~~
Severus razantně zavřel knihu a protočil znechuceně očima.
Nikdy jsem netušil, že taková chytrá studentka bude číst takové kýče. Nehynoucí láska… Pche. Hermiono, encyklopedii bych pochopil, ale TOHLE?!

A/N: Nemá to žádný děj... Ale nic smysluplnějšího mne nenapadlo. :)
„No tak Voldy, vím, že podvádíš!“ zacvrlikal Brumbál, který viděl přes brýle rozmazaně, a položil prázdnou skleničku od ohnivé whisky.
„Neříkej, že ty hraješ čistě.“ zasmál se chrochtavě Potter.
„Hraju čistě!“ zavřeštěl a vstal. V tu chvíli se mu vysypalo z levého rukávu pět es. Harry se už zase smál, až mu z úst vystříkla sprška alkoholu.
„Fakticky?“
„Ale ty taky podvádíš!!!“ zakřičel a vytáhl mu z náprsní kapsy trumf.
„Ale já to nezapírám.“ odporoval Harry.
„Už toho mám dost!“ naštval se Albus a praštil do stolu.
„Ticho, vzbudíš nám Tomíka.“ zasyčel mladík a pohladil pochrupujícího muže po plešaté hlavě.

Tu hru rozehráli na úsvitu věků a trvala už opravdu dlouho.
Popravdě jde jen stěží říct, jestli je vlastně bavila hrát, i když v ní oba nacházeli jisté zalíbení.
Každý ji hrál tak odlišně, a přeci občas tak podobně, byť jejich taktiky byly velmi rozdílné.
Jeden budoval tam, kde ten druhý ničil. Nechal růst stromy, kde před tím tekla láva. Tvořil oázy vprostřed pouští. Deštěm dusil ničivé požáry.
Byli jako den a noc. Jako stvoření a zkáza.
Jeden z nich pak s vítězoslavným úsměvem přivedl na Zemi lidské plémě.
Jen si už nedokážu vzpomenout, který z nich to tehdy byl.