DMD 2024

„Myslím, že chtěl… zachránit nejen sebe,“ řekne Roman opatrně. „Tohle musel plánovat dlouho. V UBRMu měl po ruce složky členů speciálních jednotek a sledovaných čarodějů. Vybíral pečlivě, bezúhonné čaroděje s potenciálně nebezpečným nadáním a oběti, které taky vzbudí emoce. Soudně trestané, zadlužené, nepřizpůsobivé… Když jsem ho viděl naposledy, ptal se mě, jestli jsem si nikdy nevšiml něčeho divného na UBRMu. Nic víc. Nikdy by mě nenapadlo…“
„Mě taky ne,“ řekne Adam. „Diviš věřil, že společnost čaroděje vytlačí na okraj. Viděl smysl v izolaci a vlastní samosprávě. Proto pomáhal Solnické.“
„Získat lidi je snadné, když umíte magicky manipulovat emoce,“ odpoví Roman.

Berme to podle atomového čísla.
H - vodík, Li - japík, Be - sladík, B - bledník, C - uhlík, N - dusík (mirník), O - kyslík (živík neb hořík), F - kazík, Na - sodík, Mg - hořčík, Al - hliník, Si - křemík, P - kostík, Cl - solík, K - draslík, Ca - vápník, Ti - chasoník, Cr - barvík, Co - ďasík, Ni - pochvistík, As - utrejch, Se - luník, Br - vtožík, Te - zemík, I - chaluzík neb řasík, W - těžík, Os - voník neb smrdík, U - nebesník.
Názvy napsané černě používáme dodnes (a působíme zmatky v mezinárodní spolupráci), červené názvy zmizely v propadlišti dějin. U některých je to škoda, neb byly velmi poetické a i návodné. Takže tak.

"Tyjo, já ale vůbec nevim, co psát. Copak jsem spisovatel? Já leda obrázky, když mi někdo udělá scénář, ale rozumíš, můj živel jsou tužka, pastelky, vodovky, tablet... se slovama to neumim. Slova jsou zrádný. A jakou přezdívku? Má mně to nějak vystihovat? Má to být vtipné? Nebo něco hlubokého, intelektuálního? Aby všichni viděli... ne, přestaň se předvádět, něco tam bouchni, vždyť je to jedno, v tom davu se ztratíš (právě, je tam lidí jak na Václaváku, nikdo si tě nevšimne - a je to dobře nebo špatně?)"
"Neštvi a piš!"
"Achjo."
Takže sosaci net. Vytvořit účet.

A zbytek je... však víte.

Bělovlasý kapitán poslední divize Gotei 13 vešel do soukromých pokojů svého kolegy a zároveň nadřízeného. Kyourakovo pozvání přijal rád. Už dlouho spolu nebyli, jen ve dvou.
Shunsui se rozzářil, když Ukitake vstoupil.
„Juushiro, rád tě vidím. Uděláme si pěkný večer. Co si dáš? Mám tu saké… nebo víno z Reálného světa, různé druhy.“
„Tenhle odpočinkový večer jsi plánoval dlouho? Myslel jsem, že si vyrazíme mezi lidi, ne? Někam do restaurace.“
„Dnes ne, jestli nevadí. Chci s tebou strávit nerušený večer. No tak, uvolni se. Mám tu i výborné polosuché víno, výběr z kvalitních hroznů.“
„Tak dobře, nalej mi.“ Znovu podlehl.

Z lesa to zavoní. Pryskyřicí. Pryskyřníky. Je… květen? Někde jsem ztratila měsíc života. Jeden celý duben.
Třicet šest plus jedno napsané drabble. (Plus jedno je tohle.)
Stovky přečtených. S nimi… Tisíce slz. Tisíce úsměvů. Nesčetné chvíle němého úžasu; to přece nemůže být jen sto slov, to je román, to je celý svět. Myšlenka-bumerang: tohle nepatří jen sem; tohle by mělo zaplnit veřejný prostor. Komentáře, někdy se rozvíjející v dlouhý dia-tria-polylog, jindy zanechávající rozpaky. Řekla jsem něco špatně? Promiň, asi Ti nerozumím. To nevadí. Ani tentokrát obloha nespadla.
Duben. Měsíc drabble. Měsíc virtuální (?) blízkosti. Neztratila jsem ho. Našla.
Nikdy nepřestanu děkovat.

Na nábřeží zastavil kočár. Pár hnědáků netrpělivě pohazoval hlavami, když Katherine Miltonová vystoupila. Ruce skrývala v kožešinovém rukávníku. Z šedé oblohy se sypal sníh. Halil přístav do krajkového závoje.
K molu přirazil člun. Syn jí vykročil vstříc. Objala ho.
Frances taktně odvrátila zrak.

"Frances!"
Přátelský stisk ruky.
Z kapsy vylovila tlustou obálku.
"Od Toma."
Ve tváři se mihl úsměv.
"Jaká byla plavba?"
"Úspěšná. Nakonec."
Nebylo třeba říkat víc. To podstatné už jistě věděla ze synových i bratrových dopisů.
"Pane Miltone, máte mé svolení zůstat na břehu."
Zaslouží si pár dní s rodinou.
Než ho zase odvede na druhý konec světa.

„Se budou jednou šeci za břicha popadat, až budeme vykládat historky, co sme s tim architektem zažili,“ rozumoval Hagrid nad pergamenem s plánem domu. „Ale nakonec šecko dobře dopadlo. Baráček bude krásnej.“
Olympa povytáhla obočí. „Drrahoušku, v souvislosti s domem, mám prro tebe dvě zprávy. Jednu dobrrou a jednu horrší.“
„Sem s tou dobrou!“
„Zdá se, že v létě budeme ten dětský pokoj oprravdu potřřebovat.“
Hagrid se rozzářil! „My budeme chovat?!“ Vlepil Olympě pusu a zarazil se. „A co teda ta horší zpráva?“
„No… budeme muset znovu za tím hrrozným člověkem. Aby dětský pokoj zvětšil. Nebo rraději vyprrojektoval rrovnou třři.“

Koťátka se vytratila, rozletěla a uplavala. Ryšavé na čtvrtý chlév bušilo marně.
Z Matejova těla se uvolnil utrejch. Sžíral ho dřív, než ho Svět vyhnal zpátky domů. Ale mohl to způsobit i kus seschlého masa za okenicí.
Celá vesnice se rozkašlala. Někdo nadlouho, jiný krátce.
Anča přestala být výjimečná. Když skončil její kašel, dodýchal i Mišo.

Alkonost s tělem páva, s hejnem vran za ocasem, vzala chlapce v peřince a odnesla ho do bezpečí.
Kříž na Katinom prázdném hrobĕ nikdo nezvednul. Počátky pokračují.
Zasáhlo to celý Svět, ale konec to nebyl.
V Dolině se usadili medvědi.
„…veď sa oni stratia…“

Nepálská dobrodružství odnesl vítr. Monzun zahladil stopy.

Sedím na dvorku. Schází mu výhledy, hory i prach. Kolem se povalují moje koťata. Vrní. Úplní plyšáci!
Moment, beru zpět. Tmavohnědé začíná mrskat ocasem. Černému něco přelítlo přes nos. Prská. Hnědý vytasil drápy a skočil na bratry.

Až budou větší, vezmu je s sebou. Ať vidí, že svět není jen prosluněná terasa u nás za domem. Jsou místa, kde kočičí život nestojí jedinou misku mléka. Nakonec, ani ten lidský.

Hlasitě vzdychnu a jdu kluky odtrhnout od sebe. Musím se smát. Výchova divokých, věčně špinavých tmavovlasých dětí se tak či onak stala mým osudem.

Tři koťátka rostla jako z vody. Brzy jsme začali řešit nevyhnutelný problém. Mikeš sice své potomky hbitě cvičil, ale tak nějak bylo jasné, že trvale je kolem klubovny ochoten tolerovat jen Nevěstu.

Zrzavý kocourek jako jediný zdědil Mikešovu dlouhou srst. Po neznámém předku zdědil také křivé nohy a pomačkaný obličej. Odvezl si ho výstřední pán na koštěti. Bohužel brzy zemřel - ale než jsme se o všem dozvěděli a pro kocoura přijeli, adoptovala ho jakási školačka.

Černou zelenookou kočičku si vzala jedna stará paní ze země Taškářů.

A poslední, malého černého kocourka, dostala ševcova rodina z Hrusic. Pojmenovali ho po otci.