DMD 2024

Vše se schylovalo k rozuzlení katastrofy, ale chyběl poslední úkol.
Projednou se vypořádat s Androgeny. A nastolit novou rovnováhu ve společnosti.
Grace, André a jejich syn se stali tváří nových časů. Ukazovali lidem, že se bez výdobytků moderní technologie docela dobře obejdou.
Edith a Viktor nenechali jedinou nit suchou na spiknutí za účelem vyhladit lidstvo.
Gerard Lockwel po dohodě upadl v zapomnění. Na planetě ve vzdálené galaxii, kam ani vliv Androgenů nedosáhl. Perfektní příležitost…
Společnost ovládl chaos. Odhalil nerovnosti a mnohým vzal to dobré, co moderní technologie umožňovaly.
Ale chaos byl to, co lidem pomohlo hledat nové cesty a sblížení.

Bylo třeba zajistit, aby společenství přežilo zimu, čas nalovit, zpracovat, uložit zásoby, zkontrolovat kožešiny. Domluvit s šamany podzimní obřady. Naklonit si duchy předků…
A do toho se ta ženská bláznivá přiřítí s tím, že zpracovala lovcům králičí kožky, oni jí měli dát parohy ze sobů, místo toho dostala jelení. Řezbář držkuje, že nemá slíbenou mamutovinu, lovci si stěžují, že nedostali požadovaný pazourek, šaman chce nový buben.
Vezme hlavu do dlaní a rozum do hrsti, pak popadne losí lopatku a rydlo: Rovná čára pro mamutovinu, zkřížené čáry pro parohy, kolečko pro kůže…

Tak do světa vstoupilo účetnictví.
A už nikdy neodejde.

Příběh starý, jako svět sám. Archetypy, vyprávěné novými hlasy.
Dívka v nesnázích, rytíř na bílém koni. Ve skutečnosti prošedivělý a pěkně protivný. (Kromě toho, že to jsou oba.)
Poutník a cesta. Strastiplná, bolestná. Nebezpečí, které musí hlavní hrdina překonat, aby získal ruku své milované.
(Kromě toho, že on ji nemiluje.)
Něžné pohlazení, poslední pohled do různobarevných očí.
(Kromě toho, že on ji nevidí.)
Jejich cesty se rozdělují. Myslí na něj, pláče pro něj, touží po něm. Napíše mu dopis.
(Kromě toho, že on ho nepochopí.)
Jednou se znovu sejdou.
(Kromě toho, že ona bude umírat.)
Zbytek je historie.
(Nebo ne?)

"Kowalski, musím přiznat, že mě pěkně serete." Podíval se kapitán na Ellie.
I s Alexem stála před ním předpisově v pozoru v jeho kanceláři.
"Motáte se poblíž mafiánské pizzerie, unese vás magor, co si vás vyhlédne ve špitálu. Ještě, že se poblíž motá tady váš kámoš Alex, který si chce odpočinout od manželky a cpe se tam pizzou. A má to štěstí, že vás vyfotí před autem a ten zatracený vyhledávací program funguje a dokáže vás najít. Tomu nikdo nikdy neuvěří," povzdechl si kapitán.

"Máte jediné obrovské štěstí, že máme vraha Beccy. Zbytek je jen historie, praštěná, zvláštní, ale historie."

Horké thúrijské slunce zapadalo, když odložil popsaný svitek a zadíval se na hromádku těch ostatních. Bylo v nich všechno, od únosu Íó, Európy, Heleny, přes popis tvaru světa, řecké říše, detailní popis Egypta (tehdy nemohl tušit, že tahle část bude jediný zdroj informací po téměř dva a půl tisíce let, až do Champolliona). Ve zbytku svitků popisoval novější dobu, války s Peršany, psal o Republice, o Dareiovi, Xerxovi. Snažil se i o vyložení smyslu všeho lidského snažení, od počátků až do své současnosti.

Poslední kapitola byla o konečném vítězství. Bitva, která definitivně ukončila řecko-perské války, byla poslední tečkou jeho díla.

„Hlasy bohů jsou čím dál rozčilenější,“ poznamenal pobočník nejvyššího Andragenského generála. „Náš vliv na Zemi stále slábne.“
„Musíme jim to zarazit. Přejít k radikálnějšímu řešení. Tohle se mělo úspěšně dotáhnout do konce, tak proč to himlhergot najednou nejde? Víte, co nás čeká, když nevykonáme oběť?“
Pobočník nervózně polknul.
„Budeme muset obět vykonat my sami.“
„A tomu se celá tisíciletí úspěšně vyhýbáme. Tak kde se najednou stala chyba?“
„Našlo se pár jedinců, kteří se vzepřeli systému. V utajení celá desetiletí žili původním stylem života a zachovali si plodnost.“
Generál zavrčel. „Jakto???“
„Zdá se, že lidé to mají v povaze. Jsou nevyzpytatelní.“

"Proč zrovna Biootec?"
"Zeptej se Lili, co pracuje na IT. Podívala něco o tom, že program vybírá nejlepší záběry ze všech kamer, podobně jako se na nejlepší víno vybírají nejlepší hrozny. A celé to je bio. Nebo je to celé jinak a jde o nějakou sofistikovanou zkratku," usmíval se Alex. "Raději řekni co tohle bylo za magora?"

"Kde vlastně je?" Vyhrkla vyděšeně Ell.
"Neboj, spoutanej a v limbu po zásahu taseru."
To byla ta rána uvědomila si Ellie.

"Alexi řekni, u Beccy jsme srdce nenašli?
"Ne, ale informaci mělo jen pár policistů. Proč?"
"Má ho tenhle zmetek. Chlubil se mi."

Toník s Alešem a velkým medvědem od Apatyky seděli na dece u kačenkovýho rybníčka, koukali na modré nebe a pili čokoládu.
Tonda vyprávěl Alešovi o Bibinkovi a ani si nevšiml, že sedíme s Bibinkou jen kousek od něho. To je dobře.

Kousek vedle seděl děda Tonda s manželkou. Nakonec se s ním smířila, protože se konečně sebral a přestal svádět své životní tragedie na její smrt a dostrkal Lukáše k odpovědnosti.

A Monika? Celou dobu se to snažila hodit na Aleše, i když na tašce s penězi byla hromada jejích otisků a Tondova krev. Posedí si dlouho.

Toníkovi bude chybět.

Krev dávno umyl déšť. Markétka vyplakala poslední slzu. Zbývá zapomenout.
Ale není to stejné. Už nikdy nebude. Mají to v sobě.
Myšlenky naskládané jedna k druhé jako jablka uskladněná na zimu.
Otrávená myšlenka je jako shnilé jablko mezi zdravými. Když ho nenajde, neodstraní, rozšíří se hniloba všude.
Možná za to může Jakubíček, ale možná tam ten odpor, ta nenávist, byla vždycky. Neprojevují je navenek, mají strach.
Čarodějka mezi nimi chodí. Pomáhá jim. Stará se o ně. Doufá, že s hnilobou lze bojovat. Kousek po kousku.
Přestože ví, že Jakubíčkova smrt jen oddálila nevyhnutelné. Jednou se její lidé postaví proti ní.

Rozpálené, staletím ohlazené kameny úzkých stezek, které stoupají vždycky prudce vzhůru, vycházíme se srdcem v krku. Naše město snů, které spolu žijeme, nám leží u nohou, vzduch voní solí a vítr přináší každý den tolik příslibů, až je to mámivé.
Bludiště staré Alfamy nás vtahuje svými šňůrami prádla i modrými kachlíky.
Jak přesně se ocitáme v Sé, nevíme, ale znaveni poledním sluncem tiskneme se na mramorové zábradlí a líbáme se na svaté půdě, protože jsme šíleně zamilovaní.
Portugalské víno je sladké a opojné. Skořice a cukr se nám lepí na rty.
Lisabonské noci u otevřeného okna ve mně žijí doteď.