DMD 2024

Poslední potomci lidští
budoucnost se tříští
poslední lidský otec a matka
nejistota sama vratká
poslední lidské dítě
svázané do elektronické sítě
živící se na jeho energii
nikdo nezkoumá historii
nikdo nemaluje ani nezpívá
ta poslední zuby zatíná
ten poslední už domaloval
tělo přítele pod zem schoval
inteligentnější vyhráli
nevím na co lidé čekali
všude elektrické stroje bzučí
toulaví psi smutně skučí
poslední přeživší putují kanály
naději hluboko ve stoce nechali
stejně všichni zahynou
nikdy jim neprominou
že otroky pro ně byli
ti co zprvu jen v počítačích žili
propojené vědomí
potrhané svědomí
teď se pomstí
vyhladí je
do posledního Adama

Jan zavřel oči, ale spát nemohl.
Setkání s Vladanem jej hodně rozrušilo. Ten stařec je tak chtivý majetku, že Janovi v rozhovoru předhodil, že nemá žádné dědice, a proto by měl panství předat jemu a po něm jeho dětem.
Ještě že je tady sám a nemusí se stydět skrývat slzy. Bolest nad ztrátou jediného syna jej svírá i po letech. Kdyby aspoň věděl, co se s dítětem stalo... Osud mu nedopřál být otcem a vidět své děti vyrůstat.
Ne, vzchopil se, přece se stal otcem, byť své děti sám nezplodil. Svatava, Dorotka a vlastně i Vítek jsou dětmi jeho srdce.

„Jistě by se našli vhodnější kandidáti," pochyboval Važuzel.
„Například?"
„Kapitán Rudykopalsson."
Zajímavé. Všeobecně se očekávalo, že bude zvolen právě Karotka.*
Jenže to byl trpaslík. Dbalý zákonů. Skvělý policista. Ale vládnout musí zločinec.
„Pane! To myslíte vážně?"
„Naprosto," přikývl. „Potřebuje představivost, pevné nervy a neotřesitelný žaludek."
„Vy sám přece..."
On? „Kromě různého vydírání, podvodů a několika neautorizovaných vražd jsem se opakovaně dopustil velezrady. Nepokoušejte se mě obhajovat."
„Městu jste prospěl," namítl Važuzel.
„On také, uvidíte. A ještě ho to bude bavit."

*Havelock nehlasoval. Za čtyři století, kdy Oddělení posmrtné komunikace odmítalo ve věci vypomáhat, vznikla tradice, že starý Patricij se neúčastní.

Byla to jejich tajná zbraň. Nikdo kromě skupiny pěti jedinců nevěděl, oč se jedná. Jednoho dne však byl projekt B.T.C. dokončen a představen.

Jednalo se o několik vybraných mužů, kteří absolvovali operaci, díky které jejich tělo obsahovalo několik čipů. Každý jeden z nich měl nějakou funkci.

Čipem v mozku mohli svěření ovládat mužovo chování.
Čipy v ruce a nohou jejich chůzi, či bojové schopnosti.
Měli i čip na srdci. Ten byl však jen pojistka, kdyby přestal být muž důležitý. Odpojil by ostatní čipy - subjekt zemřel.

Muži působili normálně.

Jenže to nikdo nevěděl, že nekrvácí, neonemocní a jsou asexuální.

Bylo mi 24 a měl jsem Beckerovou svalovou dystrofii. S každým dalším záchvatem se moje motorické funkce horšily. To neznačilo jen upoutání na invalidní vozík, ale nakonec i zástavu dechu. Neléčitelné.
Konečné řešení této otázky bylo evidentní. Vsadit na vědu!
O kryopreservaci jsem se dozvěděl jak jinak než po internetu. V současnosti ji provozovali jen ve Švýcarsku, Rusku a Americe. Poslední měsíce jsem po finanční stránce udělal maximum proto, abych si mohl dovolit minimálně kalifornskou kryptu Bio-o-tec. A?
Podařilo se!
Brzy mě čekalo zmražení na předplacené čtvrtstoletí. Víra, že tou dobou už bude onemocnění vyléčitelné, mě živila.
Měl jsem šanci.

„Tak co vy dva? Co jste to vyvedli? Musíte rychle zmizet, protože vás hledá městská stráž. Za chvíli jsou tu,“ hlaholil mladík, jehož se Fergus s Bedwyrem lekli, jak byli pohroužení do pozorování podivného muže.

„Kdo to je, že si takto povídá s tou naštvanou zeleninou?“ vážně nadhodil Bedwyr a ukázal hlavou dovnitř.

„To je Gwion. Šel vám pomoct.“

„On je nějaký druid nebo co?“

„Kdepak, druidy už pět staletí nikdo neviděl. Je to jen pastýř duší.“

„Pas… co?“ divil se Fergus.

Muž stále vkleče něco potichu drmolil.

„Pastýř... Ale to je dlouhá historie. Pojďte raději se mnou do bezpečí.“

André choval v náručí svého novorozeného syna. Byl tak malý, křehký, voňavý. Do očí se mu draly slzy.
„On je… můj,“ vydechl s úsměvem a podíval se na Grace.
„O tom jsi snad nepochyboval?“
„Ne, promiň… chci říct… že je neuvěřitelné, že on je z nás obou. Že jsem opravdu jeho táta.“
„A já jeho máma,“ řekla Grace.
Jejich štěstí zaplavilo celou místnost. Freya v rohu místnosti tiše zářila. Vnímala pokoj toho jedinečného okamžiku, kdy se formovala nová rodina. Kdy se z ženy a muže stávali matka a otec.
Děkovala bohům, že může být svědkem těchto okamžiků.
Že zbývá naděje.

Lukánská republika byla svobodným státem od roku 1369. O její nezávislosti nerozhodl nikdo jiný než římský císař Karel IV. Ten si město doslova vybudoval od základů. Když tam jako mladý chlapec přijel, stejně jako později v Praze, i tady našel jenom ruiny. Nechal kolem města vystavět hradby a také mohutnou pevnost, skromně pojmenovanou Mons Caroli. Hradby a pevnost byly klíčovým prvkem boji lukánských a pisánských. To a taková malá císařská armáda.
Lukánskou republiku dobyl až Napoleon, když její krásné hradby rozstřílel svými děly.

Vsadím boty, že většina lidí o Lucce neslyšela. A přitom má tak zajímavou historii.
Tak zase příště!

Stáli na zádi lodě. V dálce se v oparu ztrácel ostrov Isla de Colees.
„Tady mě už nikdo neuvidí,“ řekla Róza. „Nebýt tebe…“
Dorian se mračil. „Zabil jsem nevinnou holku.“
„Nechala se v touze po moci posednout esencí zla. Kdybys nezasáhl, skončili bychom mrtví my všichni. Ta bytost byla nelítostná. Chtěla se mstít.“
„Nestačilo jim, že zemřela.“ Hleděl před sebe nevidoucíma očima. „Spálily ji. Popel rozsypaly do moře…“
„Musely. Nechtěly znovu riskovat. Ten jejich Sál…“ pohodila hlavou. „Už na to nemysli. Je to pryč. Historie. Čas všechno uhladí.“
Sledoval, jak linie ostrova mizí za obzorem. „Snad,“ povzdechl.
„Pomůžu ti,“ slíbila.

Anča spala a Mišo držel v rukách dítě.
„Má poriadne vajčiská, ten bude môj!“ Rozhicovala se mu rána, přiložil syna ženě na prsník a šel skučet do komory.

V nejhlubším sklepě Matej blouznil a močil krev.
S dírou v hrudi seděl při něm jeho otec. Podával mu lahve s alkoholem. Z každé se usmívala jeho matka a Kata.
„Syn môj, mýlil som sa,“ pohladil ho po vlasoch.
Kdo se ovšem zeptal: „Prečo si zhanobil svoj národ?“

Svarožič na vše hleděl a zvažoval otevřít čtyři chlévy. Na své děti.
Kolem kříže se mlčelo. Pouze Kristus zvedl zrak.
„Nezkoušíš je, ani netrestáš!“