DMD 2016

"Bianco..."
"Ano?"
"Proč se stále vracíš?"
"Nevím... prostě vracím."
"Proč si nešla se svým bratrem?"
"Asi protože nastal čas, aby si každý šel svoji cestou."
Sama nevěděla.
Neznala ten důvod, proč se stále vrací.
Proc setrvává v jeho přítomnosti.
Nevěděla, ale napadlo ji něco strašného.
Co když se ji chce zbavit?
Co když chce, aby odešla a už se nikdy nevracela.
"Nevím, proč zůstávám... ale... ale... prosím vás, pane, pošlete mne třeba na konec světa, ale nechte mne se vrátit."
"A proč bych to jako dělal?"
Nerudná slova, ale ona věděla.
Otrávený výraz, ale ona pochopila.
Nepošle ji pryč.
Nikdy.

„Dobrý den, pane,“ dívenka slušně pozdravila a proklouzla škvírou v plotě na cizí zahradu. Už několik dní skulinkou sledovala, co starý pán na zahradě vytváří, a dnes se konečně odhodlala k tomu, že se půjde podívat zblízka. Malé letadýlko, o kterém neměla ani ponětí, k čemu slouží. Je to snad dobré jako ozdoba zahrady? Nebo to skrývá nějaké tajemné poslání?
Jak tak často navštěvovala starého dědečka, slýchávala od něj pohádku o malém princi, který uvažuje nad tím, zda vyrůst nebo ne. A rozhodla se, že se pojede přesvědčit na vlastní oči o tom, jak příběh skončí.
Letěla na princovu planetu.

Na začátku bylo mnoho slov. Mnoho slov a dům, do kterého bylo třeba ta slova vtělit.
Byl to krásný dům. S kaplí, s klenutými sály a ozdobnými římsami.
Byla to krásná slova. Zachovat. Obnovit. Přivést k životu.
A k domu přišla žena, která si se slovy hrála a vtělovala je do stěn a prostorů.
Dům se slovy prorostl a žena byla spokojená.
V tu chvíli přišla monstra a pravila: “Potřebujeme technické prostory! Potřebujeme odtahy na střechu! Potřebujeme únikové východy!”
A na konci seděla u počítače architektka, ronila slzy zoufalství a volala: “To se mi do toho baráku nemůže všechno vejít!”

„Prý tady zemřelo několik lidí…“ Okolojdoucí turisté jsou zvědaví a ukazují si na potemnělý starý dům.
Přebývala tam parta jakýchsi mladých lidí, která údajně přepadávala osamělé chodce. Pak lupiče našli mrtvé, když jedné noci z domu bylo slyšet hrozný křik. Nezjistilo se, jak zemřeli. Prý bylo vidět jen černou kočku seskakující z okna.
Žiju na druhé straně světa. Dobrovolně jsem utekl až sem. Patřil jsem k té partě. Oné noci jsem se zdržel venku a pak rychle zmizel, když jsem zaslechl křik.
V poslední době mě svírá jakýsi plíživý strach. Jen takové tušení… Na okně mi začala sedávat černá kočka.

„Volal jste mne, pane řediteli?“
„Ano, Severusi. Posaď se prosím... Kyselý bonbón?“
„Ne, děkuji. Copak si přejete?“
„Dorazila stížnost na tvé metody výuky... Lékořicovou křupku?“
„Ne, děkuji. Kdo si stěžoval?“
„Inspektor, který navštívil tvou hodinu... Bzučivku?“
„Ne, děkuji. Co přesně mu vadilo?“
„Když pomineme očividnou předpojatost, zbytečnou náročnost a demotivující hodnocení, tvůj respekt prý pramení z pouhého strachu promluvit před tebou nahlas ... Karamelu?“
„Ne, děkuji. Neuvěřitelné.“
„Absolutně. Čili to hodíme do krbu a ty příště zkusíš pochválit i nějakého Nebelvíra. Co třeba pana Pottera?“
„Pottera? To se radši nechám pozřít hadem. Bude stačit Grangerová?“
„No ovšem! Skořicovou sušenku?“
„Rád, děkuji.“

„Promiňte pane, na copak to koukáte?“
„Na hvězdy, maličká. Dnešní noc jsou překrásné.“
„Září jako světlušky.“
„Nejen to, když se pozorně podíváš, uvidíš, jak se rodí, žijí a umírají.“
„Vy je tak vidíte?“
„Vidím mnoho krás, které jsou ti skryty.“
„Můžete mě to naučit.“
„Není to jednoduché. Musela bys jít na konec světa.“
„On nějaký existuje?“
„Ano. Jedině tam poznáš, co je skutečná krása.“
„Tak pojďme.“
„Co rodiče, vždyť jim budeš chybět.“
„Jsou mrtví.“
„Promiň. Tak tedy, vyrazíme. Jakpak se jmenuješ.“
„Alenka, a vy pane.“
„Nemám jméno, vzdal jsem se ho, abych mohl létat.“
„Opravdu?“
„Dej mi ruku, a uvidíš.“

„Pane, pošli mne třeba na konec světa, jsem silný, nebudu reptat, nebudu naříkat, budu se radovat. Nech mne vstoupit do všelikých doupat, nebudu slabý, nezapochybuji, neklesnu a nebudu se bát. Dej, ať mne lidé slyší, ať poslouchají, co říkám, a ať dají na má slova a náležitě je ocení. Bude se těšit ze světla tvého slunce, nebudu jím oslepen ani odrazen, a s velikou radostí budu pít pohár z tvé vinice. Dej mi také druhy příhodného intelektu, abychom mohli vést významné rozpravy. Amen.“
(o měsíc později)
„Pane, měl jsem původně na mysli Las Vegas nebo Bahamy … proč zrovna Craggy Island ????“

"Pane, hlásím se dobrovolně na úkol," salutoval Wissmann
"To je dobře, potřebujeme odvážného kapitána," odpověděl Donitz.
Oba pohlédli na mapu. Zatím nebylo jasné o co půjde.
Donitz nečekaně mapu posunul. Místo břehů Británie se objevilo pobřeží Ameriky.
Konkrétně Bellův ostrov a jeho okolí.
"To bude můj úkol?" ptal se Wissmann.
"Ticho, nebo vyberu Lassena!" zařval Donitz.
Wissmann ztichl a díval se na mapu. Nevěděl o co půjde. Jen doufal v železný kříž.
Byl to jeho jediný cíl.
Donitz začal ukazovat na mapu a zadávat úkoly.
Kapitánovi ponorky bylo jasné co je jeho úkolem.
Měl zasáhnout Ameriku u jejích vlastních břehů.

Jeho sny nepřesahovaly obzor tesařské dílny. Obsahovaly klidný domov, ženu, děti, rodinný život. Dny krájené tak snadno, jako se dláto zanořuje do dřeva, aby z něj vytesalo krásný, účelný tvar.
Látku tkanou prostou touhou rozpárala její slova. Ta další, andělská, snová, ji roztrhala na cáry.
Odpustil a snažil se i pochopit. Ale do nových přediv představ se, nechtěně, vloudila i drobná nitka pochybností, zklamání, odtažení.
Zmizela na slámě, s její bolestí a prvním nádechem a výkřikem dítěte. Nahradila ji láska bez otázek, potřeba ochraňovat, vydat se pro ně, třeba na konec světa.
Když do snu promluvil anděl, neváhal ani chvíli.

V dávných, pradávných dobách ještě nežili skřítkové s lidmi. Ve svých norách se trápili samotou a nicneděláním. Poté však do toho kraje přišli čarodějové a postavili školu. Skřítkové smutně nakukovali přes magické bariéry. Dovnitř nemohli, nikdo je nepozval. Pak však zaslechli slova, která je vyburcovala. „To se nedá žrát!“, povzdechl si neznámý student nad večeří. Skřítek Dughal, později zvaný Udatný Kuchař, shromáždil svůj voj. V noci tajně pronikli podzemními chodbami do hradu a obsadili kuchyni. Přinesli s sebou hromady kvalitních surovin a pustili se do díla. Godric Nebelvír se je pokusil zarazit, avšak utržil ránu vařečkou a byl nucen kapitulovat.