DMD 2013

Dusot bosých nohou po palubě. Křik bocmana. Desítky upocených chlapů se opíralo do vratidel. Důstojník v modrém fraku hulákal rozkazy.
„Héj! Rup! Héj! Rup!“
Lana zaskřípěla. Paluba se jí zhoupla pod nohama. Zapotácela se a upadla.
„Héj! Rup! Héj! Rup!“
Muži se do vratidel opřeli ještě urputněji. Lana skřípěla a skřípěla. Námořníci supěli námahou. Loď se zvolna dala do pohybu. Bezradně si dřepla mezi děla a skryla hlavu mezi kolena. Po tvářích se jí koulely slzy. Cítila se ztracená. Ztracená a zbytečná mezi vším tím lomozem, kde každý znal své místo. Jen ona si na palubě připadala tak nějak navíc.

Protože výpadek proudu trval podezřele dlouho, rozhodl se Simbacca, že to půjde prověřit. Dojedl nakousanou uzenou kýtu, strčil si za opasek štangli salámu pro všechny případy a vydal se k reaktoru.
Nebyl tam zdaleka první, krom mistra Habiliho tam už byla i slečna Brannigan, školnice, Jessica a taky jeho táta. A všichni vypadali dost bezradně.
„Podle mě shořelo vedení.“
„A co to vypnout a znova zapnout?“
„Záložní zdroje jsou na padesáti procentech.“
„Je to rozbitý!“
[„Nedá se nic dělat, princezny, budeme muset šlapat,“] zabil diskusi velmistr s odkazem na vedlejší místnost, kde již čekalo několik rotopedů, každý s vlastním dynamem.

22. září 1415, Harfleur
Obklíčené město hoří. Hledí do hlavní děl. Zem je nahlodána podkopy. V hradbách zeje díra, věnčená plameny jak brána pekelná. Jen čert ví, z které strany je peklo.
Obránci umdlévají. Za okny domů se krčí strach z drancování. Velitel marně očekává zprávu o příchodu pomoci, dauphin ještě nemá dost vojska. Blíží se konec.
Útočníky vede jasný hlas jejich krále. Oči mu září, odráží se v nich světlo požáru, když volá do útoku.
„Do průlomu, přátelé! Pošlete jim další salvu z děl. Ať vzhůru k nebi teď náš pokřik míří. Za krále! Za vlast! Za svatého Jiří!“

Noc, zima. Neměnný řád věků.
Nastoupili na test, který nebyl testem. Skupina chlapců v bederních rouškách na hranici mezi zežloutlou trávou a vyprahlou nekonečnou plochou kamene a písku. Na kraji mezi věčnou Pouští a oázou.
Před nimi Bůh ve stařeckém těle. O holi, na těle se lesklo zlato a hedvábí.
Ráif se třásl, zimou, strachem. Blížil se čas Znovuzrození. Bůh přišel, nehtem přejel po hrudi. Krůpěj krve. Úleva. Nebyl vybrán a může se stát mužem.
Vybral jiného. Nejlepšího mladého válečníka. Vybral, aby chlapec zemřel a vzal si jeho tělo. Takové bylo Znovuzrození. Takový byl neměnný řád.
Byl to Ráifův kamarád.

Bylo poklidné ráno a na malém kopečku kdesi v Galii si pohodlně hověla malá římská pevnůstka. Hlídky se nudily na ochozech, když je zaujaly podezřelé zvuky z nedalekého lesa. Vrzání, bušení, praskání a další lomoz dost nepřírodního charakteru.
Velitel posádky nařídil pohotovost a všichni netrpělivě hleděli k lesu. Hleděli tam dlouho, neboť teprve k večeru bušení ustalo a bylo nahrazeno skřípáním vpravdě pekelným.
Z lesa vystrčily rohy čtyři beraní hlavy následované nanejvýš podivným dřevěným trupem, to vše tlačené hrstkou rytířů.
„Na zteč!“ zařval král Artuš, jeho muži včetně sira Edvina se chopili madel a pevnost do rána zmizela z mapy.

Vytřeštila oči. Tam před ní něco stálo. Chrčelo a sípalo. Z podivného materiálu. Odráželo se na něm zářivé světlo.
Když se tak na to dívala, chtěla utéci, zdrhnout jako kdysi v létě před Smrtijedy, neboť toto bylo děsivější.
Na sucho polkla a snažila se ustoupit, ale silné ruce ji dotlačily dopředu.
Nemohla se bránit a obávala se, že její křik by nikdo neuslyšel.
Připadala si jako v nejhorší noční můře. Cítila, že se blíží její konec.
Zavřela oči.
„No tak, přece se nebudeš bát!“ uslyšela rozhodný hlas. A otec ji dál tlačil před sebou k těm stojům v mudlovském muzeu.

„Vážené dámy, vítám vás srdečně na zahajovací hodině našeho kurzu.
Gratuluji vám k tomu, že jste se rozhodly pro zvyšování kvalifikace. Po zaškolení na tento nový přístroj, jehož zavedení v praxi je převratným počinem v dějinách, se již nikdy ke starým pomůckám nebudete chtít vrátit. Vaše činnost bude značně usnadněna a zvládnete vykonat mnohem více za nesrovnatelně kratší dobu. Zvládnutí nového přístroje vyžaduje vaši plnou pozornost v hodinách a dodržování všech bezpečnostních opatření. Absolvování našeho kurzu a investice do nového přístroje rozhodně stojí za vynaloženou námahu i prostředky. Vážené čarodějnice, zahoďte košťata a přistupte ke strojům! Turbovysavač STŘELA již čeká!"

A byla zima. A spali a spali. Všichni broučci se uložili ke spánku pod ochranou hospodina.
---
Siréna, blikající světla. Broučci se probouzejí, chvíli nevědí, co se děje, nevěřícně mrkají očičkama. Ale pak se proberou a vzpomenou. Zima, nezima, ke spánku je jenom noc a to pouze do šesti nula nula! Brouček, Beruška, kmotříček, Janinka - to už je všechno pryč, dávno jsou z nich všech chudobky. Pápá lucerničky, pápá hospodine!
---
Rychle v mikrovlnce ohřát párky, během snídaně zkontrolovat novinky na facebooku, hodit na sebe mundúr a vzhůru ke strojům! Lidem posvítí na cestu do práce lampy. Ale ty se samy nevyrobí!

Usedal ke svému stroji den co den.
Napsal pět tlustých knih.
A mínil psát další, dokud mu mráz nepromění horkou krev v žilách v led.
Psal poutavě, zaléval své suché a děsivé poselství šťavnatou omáčkou příběhů, aby se čtenáři nedokázali odtrhnout, aby se jim ta jediná důležitá věta zabydlela ve vědomí a nedala se vypudit.
Láska a sex, vášeň a zrada, války a boje, kouzla a intriky, násilí a smrt.
Smrt pro zlé i dobré. Protože takové to bude.
Chtěl, aby lidé věděli, že dlouhé léto nepotrvá věčně.
Že jednou se jaro nedostaví.
Že přichází zima.
A proroctví se vyplnilo.

Pamatoval si, že běžela lesem. Zakopávala o spadané větve a kapradí, ale strach jí nedovolil se zastavit. Bělostné šaty měla potrhané a zašpiněné od bahna. Když ji na hranici jejich pozemku zachytil do náruče, vyčerpaně oddechovala. Třásla se.
"Iorghu, něco jsem tam zaslechla!" zajíkala se v pláči.
"Šššš, to se ti jen zdálo," uklidňoval ji.
Přesto se neubránil pohledu do hlubin temného lesa. Měl pocit, že vzduch, který nasává, je skutečně prosycen pachem něčeho zlého. Potlačil zachvění.
"Crino, pojď, půjdeme dovnitř," odtáhl dívku od sebe a vzal ji za ruku.
Jejich prsty se poprvé propletly, když mu vděčně stiskla dlaň.