Moje články

Anastázie měla moc ráda bazary.

Zrovna včera odpoledne do jednoho zavítala. Procházela kolem starých skříní, stolů, váziček, lampiček a tu se najednou před ní objevila...židle.

Byla celá dřevěná, s ručně vyřezávaným opěrátkem a dvěma područkami. Kdysi musela být moc pěkná, teď už ale ztratila ten lesk.

Zastavila se kousek od ní a dotkla se jí prsty. Přejela po světlém dřevě.

Kdyby ji pořádně celou obrousila a natřela světle fialovou barvou. Snad by stačily dva nátěry.

Hodila by se jí do pracovny, k jejímu stolu.

Ale proč o tom jen přemýšlet?

Chytla ji oběma rukama a už táhla k pokladně.

A: Jé ahojky, tebe už jsem dlouho neviděl.
B: Do-dobrý den.
A: Aha, zase máš ten svůj problém?
B: Omlouvám se, ale asi nevím, o čem to mluvíte.
A: Já se z tebe picnu.
B: …
A: Posílá mě za tebou můj táta. Máš se o mě na chvilku postarat. Odplul na výlet za želvama do vé a pé.
B: Co je vé a pé?
A: Východoaustralského proudu.
B: Co máte s ploutví? Nevypadá moc zdravě.
A: Mám ji nemocnou, ale táta ji říká „šťastná“.
B: Eh...dobrý den. Musím najít rodinu. Někde ji tu mám.
A: Ach jo, už zase?

Poslední dobou si jeho tříletý vnuk oblíbil hru na archeologa.

Právě klečel u hromady písku a v ruce měl dětskou lopatku v červené barvě.

Opakovaně ji nořil do písku tak dlouho, dokud neobjevil nějaký ten poklad. Většinou to bylo pár zbytečností, co mu tam jeho otec zahrabal. Měli představovat vzácné fosílie.

Postupně mu ty poklady nosil. Vždy se na něj zahleděl a čekal na pochvalu.

Cínový vojáček.

Jsi šikovný, Hugo!

Malé modré autíčko.

No ne, to se ti povedlo!

Hrníček s puntíky.

Paráda, jen v tom pokračuj.

Jenže pak přinesl něco, za co pochvala nepřišla.

Hugo, běž si umýt ruce.

V sobotu si s Henrim vyměnila přes sovu pár vzkazů.

Potřeboval bych ho zase vidět, ať se za mnou večer staví v kanceláři.

Víš, co je dnes za den?

Pošlu ti za to pár sáčků s mým čajem, jako kompenzaci.

Zapomeň!

Pozvedla obočí vzhůru a zavrtěla hlavou. Měla ho prodat za sušenou směsku, i když se speciálním účinkem?

Po posledním vzkazu se otočila a pohlédla před sebe. Byla před ní ulička, kterou měla projít. Vyslechnout si proslov. Říct "ano" a tím potvrdit jejich svazek. Jako by nestačilo, že spolu mají dvě děti.

Zhluboka se nadechla a udělala první krok kupředu.

„Po sto metrech odbočte doprava.“

Moje autonavigace si tím vysloužila podezřívavý pohled. Touhle cestou jsem jela už nejmíň stokrát a vím, že potřebuju doleva.

„Po padesáti metrech odbočte doprava.“

Přestaň se mnou manipulovat! Pojedu doleva!

Dlouho ale odolávat nevydržím. Věnuju jí rezignovaný povzdech a už točím volantem na tu stranu, kam mi velí ona.

„Přepočítávám trasu.“

Aha! Ušklíbnu se a pobaveně zasměju. Každý se může splést, že.

Když mi o půlhodiny později sdělí, že mám jet do pole, už to tak vtipné není. Za dalších dvacet minut mě vede do zákazu.

„Překročili jste povolenou rychlo-…“

Jeden klik a je ticho.

Nic člověka nevyděsí tolik, jako když má poprvé vidět tchyni.

No ano, můžu strávit hodiny v zubařském křesle, porodit dítě, absolvovat v pekárně nespočet kontrol z hygieny a podávat přiznání na finančním úřadu, ale stačí jedna návštěva matky mýho snoubence a cítím se jako malá holka.

Čekala jsem výčitky, že jsem nepřijela dřív. Nebo aspoň jeden kritický pohled na vrstvu prachu na televizní skříňce.

Čas na úklid jsem vyměnila za kojení jejího vnuka Huga.

Než vešla do dveří, zhluboka jsem se nadechla a pokusila o úsměv.

Ale už vím, proč ji otec Gregory miluje. Je milá! Vtipná. A přinesla kytku.

Nechtěl, aby se to stalo, ale přesto věděl, že k tomu může dojít. Minulost se spojila s přítomností.

Jeho bývalý komplic se z ničeho nic objevil v Groove. Obhlížel si jeho kostel a pak zašel i dovnitř.

„Teda Gregory...já čumím.“

Zamračil se a vzdychl.

„Ty jo, to je změna. Úplná rekfa...rakve...reklafi...rekvalifikace.“

Trochu ho překvapilo, že to slovo vůbec zná. Vždycky na něj působil jako někdo, kdo stěží umí abecedu.

Hlavně si musí dávat pozor na to, aby neodešel s nějakou soškou nebo mu nevybral kostelní kasičku.

„Měl bys odejít, Kyle.“

Pronesl k němu s vážnou tváří.

„...napřed si připravíš těsto.“

Poslouchala babičku, která jí diktovala recept na její oblíbené jídlo a přitom si zapisovala do deníčku. Ten jí sloužil jako kuchařka.

„Smícháš mouku, sůl, vajíčko, vodu a máslo do hladkýho těsta. Vyválíš, přendáš do formy a propícháš vidličkou...to víš, já už tu moc dlouho nebudu, děvenko!“

Protočila oči vzhůru, tak jako vždycky. Nechtěla si to připustit.

„Očistíš cibuli a nakrájíš na plátky. Na pánvičce rozpustíš máslo a na něj hodíš tu cibulku. Mícháš, dusíš, přidáš šunku…“

Zase zapomněla! Nespokojeně si vzdychla, ale nepřerušila ji.

„...smetanu, vajíčko a smícháš dohromady. Pečeš půl hodiny a máš hotovo.“

Už to nemohla déle odkládat. Před zrcadlem si to nacvičovala tolikrát, nemohlo se nic pokazit.

„Antoine, jsem těhotná. Budou z nás rodiče.“

Držela v ruce dortík, ze kterého to bylo jasně poznat. Silueta ženy s velkým bříškem. Početní příklad, který nebyl správný. Jedna plus jedna se nerovná tři.

Vzhlédla k němu. Zarazila se.

Takhle se tvářit ale neměl!

Ani neměl blekotat, že se na to necítí a není připravený.

A rozhodně neměl odcházet pryč!

Švihla rukou a dortík skončil na dveřích.

Vrhla se na sedačku. Z očí se jí valily slzy, které nešlo zastavit. Ani nechtěla.

Právě ji zlomil srdce.

Ležela na lehátku a četla si. Byl slunečný víkend, takový už dlouho v Groove nezažila.

Sluneční paprsek ji zašimral na prstech u nohou.

Měla v poslední době dost práce na úřadu. Daně z nemovitosti. Poplatky ze psů. Financování města.

Sluneční paprsek se posunul na její lýtka.

Poslední dobou jí dělala starosti babička. Když porodila Adelyn a Emma, mnohem častěji jí připomínala, že ona se vnoučete ještě nedočkala.

Sluneční paprsek se jí dostal na záda.

Uběhlo dopoledne a ona neotočila ani stránku. Koukala stále do jednoho místa. Když sluníčko posvítilo na její blonďaté vlasy, povzdychla si a přešla dovnitř svého domu.

„Dědooooo!“

Vnuk mu skočil do náruče a spontánně ho objal.

„Ahoj Hugo!“

Postaví ho na zem a pořádně si ho prohlédne. Ty dva roky utekly hrozně rychle.

Od jeho narození využil každé příležitosti, aby se mu věnoval. Kompenzoval si tím ztracené dětství svého syna.

Vozil ho v kočárku, několikrát i přebalil, uspával, četl pohádky a brával na procházky, když začal chodit.

Nechtěl s tím přestat. Na jaře ho vezme na ryby.

„Zašajuju tě!“

„Dobrá. Hlavně mě neproměň v žabku.“

Chlapeček namíří klacík aka kouzelnickou hůlku.

„Šály mály...ablaka dabla.“

Vtom nakoukne Antoine, otec a syn v jednom.

„Pojďte se naobědvat.“

„Kolik přesně potřebuješ, Grace?“

Tuhle otázku od něj slyšela už několikrát. Ale stejně jako předtím, tak i teď zavrtěla odmítavě hlavou.

Otočil se k ní a se vzdychnutím ji pod peřinou objal kolem pasu.

„Kdybys nebyla umanutá…“

Raději zavřela oči, aby neviděl, jak málo chybělo k tomu, aby na jeho nabídku kývla.

„Já jsem starostka...měla bych si umět poradit i bez tebe, doteď jsem to zvládla.“

„Mohl bych být tvůj tichý společník.“

Zamračila se a pevně semkla rty. Nechtěla závazky. Nechtěla mu předkládat účetnictví. Chtěla volnost.

„Budu o tom přemýšlet.“

Znala jeho manipulativní chování. Věděla, že nakonec dosáhne svého.

Byla to jeho první návštěva na farmě. Před měsícem si otevřel vlastní soukromou praxi na okraji Londýna. Těšil se, že se konečně dostane k něčemu většímu, než je očkování malých zvířat.

Ale trápily ho pochybnosti.

Co když náhodou špatně určí diagnózu? Nebo uklouzne na slepičinci? Koza ho nabere na rohy?

„Vítám vás na své farmě, pane Cole.“

Oslovil ho starší farmář. Podali si ruce a pak přešli ke kozám.

„Tak kde máte tu pacientku?“

Zeptal se ho zvědavě a rozhlédl se po výběhu. Vtom si jí všiml. Věděl, že dnes žádnou chybu neudělá.

„Je to fraktura rohu.“

Pronesl sebejistým hlasem.

„Andrewe, ty jsi jeden z nejlepších tanečníků disco.“

Ne, to nepronášela malá brunetka, kterou se pokoušel okouzlit svými elegantními pohyby před chvílí.

Takhle se snažil namotivovat před zrcadlem na toaletách, aby se vrátil zpátky na parket. Chtěl se otočit a jít domů. Už měl toho všeho až po krk. Hlučná hudba a míhající se světla. Košile, která se mu začínala lepit na tělo.

Vlastně se měl spíš učit, po víkendu ho čekala zkouška. Ale kamarádi ho přemluvili. Pár piv znělo líp než biflovat se nemoci hospodářských zvířat.

Nabral si do dlaní studenou vodu a namočil v ní obličej. Mnohem lepší.

Tak jako každé ráno v posledních letech se rozeběhl od kostela k lesní cestě.

Tohle byla jeho pravidelná odvykací kúra. Způsob, jak přestat myslet na život, který zanechal v Londýně. Chtěl zapomenout a už se k tomu nevracet.

Alkoholové večírky. Pochybné podniky a ženy. Špatná rozhodnutí. Rána s bolavou hlavou a výčitkami.

Rozhlédl se. Nebylo mu tady líp?

Zelené koruny stromů, jejich hnědá kůra. Jehličí pod nohami. Pařez, na kterém si mohl odpočinout, když ho píchalo v boku.

Otočil se a běžel nazpět. Už od hlavních dveří cítil vůni kávy. Věděl, že je vzhůru a čeká na něj se snídaní.

„...slyšel jsem, že ten zlatej mravenec ti zaleze přes ucho až do hlavy a začne tě zevnitř ovládat. Všechny tvoje myšlenky.“

„A proč zrovna mravenec? Proč to nemůže být něco jiného?“

Seděl ve zpovědnici a naslouchal muži. Místo svých hříchů mu barvitě popisoval nebezpečí, které údajně brzy zasáhne jejich městečko.

„Měli bychom se připravit, ještě než to sem přijde. Pak už se totiž nezachráníme.“

Jeho tón nabíral na intenzitě, jako kdyby snad byla horda zlatých mravenců za dveřmi.

„Zezlátnou ti i oči.”

Docela by tomu i věřil, jen kdyby ten muž nedržel láhev s kořalkou a nebyla zrovna sobota večer.

Seděl u stolu v baru a točil si skleničkou, ve které byla ta nejlepší whiskey, kterou znal.
Sledoval ji celou dobu, co kráčela směrem k němu.

Blond vlasy, které ji dosahovaly až někam ke klíční kosti. Pronikavý pohled jejich očí barvy pomněnek. Štíhlá postava a přitom tak dokonale žensky tvarovaná. Hluboký výstřih a rozparek na červených šatech, které ji ladily s rtěnkou.

*Ctihodný otče...*

Skutečně ho oslovila? Ten anděl, co spadl z nebe?

Až příliš pozdě si uvědomil, že byla jen návnadou. Někým, kdo měl upoutat jeho pozornost.

Ale to už měl na rukou pouta.

„Pane Myersi, půjdete s námi.“

Seděla na lavičce, opírala se zády o dřevěnou desku a hleděla před sebe. Nabízel se jí výhled na rozlehlou louku i na les. Všechny ty uklidňující odstíny zelené a hnědé, šišky vedle listů, modré nebe s několika mráčky.

Zavřela oči a zhluboka se nadechla. Na chvíli se rozplynuly všechny ty starosti a povinnosti, které na ni doma čekaly. Nevyprané prádlo? Neuvařená večeře? Neumyté nádobí? Puf! Nic neexistovalo.

Zevnitř kočárku se začal ozývat pláč, který rychle nabíral na intenzitě.

Povzdychla si.

„No jo...Hugo...pojedeme zpátky.“

Naposledy se podívala na ten výhled, zvedla se a vydala s kočárkem na zpáteční cestu.