Letos jsem s Fëanorejci napsal jen jedno jediné drabble. Ale pořád je to pro mě neuvěřitelně silné téma, ke kterému se budu vracet. Poslední dobou přemýšlím o tom, kam se dokáže život pohnout, jakými neuvěřitelnými cestami směřuje osud. Snad denně si říkám: "V životě by mě nenapdalo, že budu..." A přitom vždycky dělám prostě to, co musím. Jinak to ani nejde.
Na téma Emoční kolika.
Stáli na hranici lesa. Nebe bylo světlé, pokroucené větve stromů se proti němu rýsovaly jako ohořelé paže vzpínající se v zoufalé prosbě o milost. Bylo ticho; teď už ano. Eärendil vyplouval, jasný silmaril se vyhoupl nad obzor.
„Kdy jsi naposled plakal?“ prolomil mlčení Maedhros.
Maglor se na něj nepodíval. Řekl jen: „Už si nevzpomínám.“
„Bojím se, že už to nedokážu, bratře.“
Maglor se zhluboka nadechl. V chřípí stále cítil pach krve. Plášť se zdál těžší a těžší.
„Mám pocit, jako by ve mně rostla prázdnota, uzlovala mi střeva a požírala mě zevnitř…“ pokračoval Maedhros.
Maglor přikývl: „Já zvracím každé ráno.“
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit
Myslím, že toto jsem
Tora
Myslím, že toto jsem komentovala už když bylo napsané. Velmi dobré drabble.
To si pamatuju, vynikající.
Peggy Tail
To si pamatuju, vynikající.
Mám hroznou chuť přečíst si
Lee
Mám hroznou chuť přečíst si znovu Silmarillion. Velmi silné.
Au. Bolí mě to i za ně. Nebo
akai
Au. Bolí mě to i za ně. Nebo spíš s nimi.