Moje články

Den se končil, padala rosa. Poslední paprsky jarního sluníčka nehřály, jen barvily cimbuří Mansfield Parku kočičím zlatem.
Fanny zaklapla dvířka a přisedla na lavici u štítové stěny.
"Přinesla jsem pléd navíc. Ochladilo se," nabízela bez pobídky k řeči.
Ráda s návštěvou trávila chvíle ve společném tichu.
Pan Burnwood sledoval Ťusowaryho dole na trávníku.
"Nečekala jsem, že budu ještě čekat," začala Susan sama, "už je to někdy opravdu náročné."
Fanny nemohla sdílet zkušenost, ale povzbudivě se usmála.
"Vím, bude tomu konec. Jako i letošní cestě."
"Odjíždíte?"
"Ano. Ale přijedeme zase, budete-li chtít. Marek se bude určitě těšit."
"Tešit? Tešitjoooo!"
"Já také."

Fanny se za funivého sípání prohnala salonem jako uragán a práskla dveřmi.
John tázavě zvedl obočí.
"Pradleny naškrobily naše spodničky velmi nedostatečně," vysvětli paní Thorntonová a nezvedla oči od knihy.
Plavá kráska znovu proplula místností jako velká voda a vydupala po schodišti.
"Naše obvyklé místo v kostele částečně zabíral cizí pes."
Drahá sestřička se vrátila k oknu a z očí jí sršely blesky.
"Ženské na dvoře si o tobě šuškají, Johne, cháska mizerná," drtila mezi zuby.
John zavřel noviny a před další rodinnou meteorologií se ukryl v účtárně.
Je veskrze jedno komu, ale někomu je třeba tohle živelné nebezpečí udat.

Hbité nohy se na prašném podkladu jen míhaly, roky tréninku zajistily, že si závodnice v hnědozeleném téměř neokopala kotníky, zatímco se snažila povahu svého rychlého přesunu co nejvíce utajit a skrýt záhyby sukní. Lokty ladně zdvižené, dech jen přiměřeně zrychlený, koutkem oka zaznamenávala souběžný pohyb protivnic z nižší sociální vrstvy v zadní uličce. Jejich neférová výhoda spočívala v kratších sukních, stejně jako v odolných dřevácích a v nedostatku ohledů na společenské dekorum.
Zdálo se však, že Miss Pole bude u nosítek ctihodné Mrs Jamieson dříve, než děvečky u jejích zadních dveří.
"Má drahá, takové pozdvižení! Do Cranfordu má přijet cirkus!"

Susan nakoukla do kuchyně.
"Maggie? Gwen. Že mě to nepřekvapuje. Maggie, prosím, až budete mít chvilku, zastavte se u mě."
Mladou kuchařku do salonu předešla užitečná návštěvnice a už předem se tvářila jako neoblomný advokát.
"Účty?"
"Účty, Gwen. Prosím tě pěkně, koho zase krmíme?"
"Priceovic kluky."
"Půjdou na moře, budou mít příděly."
"No právě!"
"A?"
"Kapitána Wentwortha."
pozvednuté obočí
"Je hrozně hubenej! Taky plukovníka Brandona."
"Chudáček, Marianne ho určitě vyčerpává."
"Jo. Špatně se o sebe stará."
"A dál?"
"Taky Jane Churchillovou a Catherine Tilneyovou. A tebe. Všechny vyrábíte nové lidi."
Susan zďobla sušenku.
"Máš pravdu. Čtyřicetitýdenní body-building program dá zabrat."

Charles Musgrove jako obvykle s puškou nezahálel. Ani během návštěvy námořních důstojníků si neodpustil pravidelné obchůzky a bylo mu dost lhostejno, zda měl doprovod a zda tento sdílel jeho lovecké nadšení. Společnost a hovor ovšem potěšily, takže další návštěvu jen vítal.

Pana Burnwooda od začátku pobytu v Uppercrossu překvapovalo náhle rezervované chování jeho zvířecího společníka. Skrýval se za zády jeho i choti, ryčné "ťuuu!" se nepojilo k rannímu kuropění ani nestrašilo mladé dámy za soumraku. Nedocházelo ani k záhadnému mizení koláčů z chladnoucích plechů.

Pochopil, když prošel kolem kuchyně. O dobře vyvěšené koroptve, perličky a bažanty nebyla v Uppercrossu nouze.

Molly a Roger se teprve nedávno rozloučili s Mrs Meadows, ovšem toulavé objevitelské boty je obratem vyhnaly na několikaměsíční výpravu do afrického vnitrozemí.
Dlouho nepotkávali mimo vlastní výpravu nikoho než domorodce, kteří naštěstí takový výstřední anglický manželský pár bez dobyvatelských ambicí přijímali celkem přátelsky.
Na nepatrné návrší v síti zelených paprsků protínajících savanu je doprovodil stařešina blízké vesnice.
"Tam nová voda," ukázal k tmavé prohlubni.
Na opačném břehu zarostlého jezírka seděla kudrnatá bledá dáma v pánském oděvu.
"Kdo je to?" ptala se Molly skrze tlumočníka.
"Paní Margaret," zněla odpověď, "u nás chvíli, pak jinde. Navštívit všechny nové vody. Zvědavá paní."

Že občas dorazí před Burnwood house žebřiňák naložený bednami s roztodivnou mašinérií, si postupně všichni zvykli. Tentokrát však Susan dostihl nový nástroj pro textilní výrobu během návštěvy Longbournu.
"Tedy... je to krásný kousek, elegantní. Jen by mě zajímalo, kdo na to přišel. Spřádat jsem se zatím nechystala," lámala si dárkem hlavu.
"Na to může ještě dojít," pokrčil rameny její choť, který v tom tentokrát neměl prsty.
Zmatený okamžik v salonu přerušila jako velká voda matička Bennetová. Sotva jí však padl zrak na dřevěnou krásu, dočista oněměla. Jako by zaslechla hudbu zapomenutých let.
Milého kolovrátku si nakonec nejvíce cenil pan Bennet.

"Docela paní Allenovou chápu. Veřejné plesy jsou děs," vrčela Susan, zatímco se prodírala navoněným a zakouřeným davem.
"Nedalo by se tu někde otevřít okno? Kdo to stavěl, tohleto, vůbec to tu nevětrá," následovala Tess v podobné náladě a rozhlížela se, kde architekt (doslova) nechal díru.
"Vějíř, dámy?" vynořil se zpoza sloupu chlapík v poněkud nesedícím cylindru a v příliš křiklavé vestě.
Susan měla zcela v plánu ho pohrdavě ignorovat, ovšem její pohotovější společnice zaostřila a zarazila se na místě.
"Vašku!?"
"... nebo raději placku?" smál se náhodný návštěvník a pozvedl korbel na pozdrav.
"Do sálu to ani nezkoušejte. Neprojdete. Nemáte vstupenku."

"Snažíte se mi říct," dštila Lady Catherine hněv a síru, "že moje lesy ničí nějaký mizerný pták?"
Lesmistr se klepal od lemu paruky až k podpatkům vysokých bot, ale musel trvat na svém.
"Na mou čest, milosti, nic jiného to být nemůže. Stopy drápů, otisky nohou... chomáče na kůře jsou nejspíš peří."
"Spíš bych ti věřila, kdybys mi tu vyprávěl o levhartech a jeskynních medvědech, hlupáku!" láteřila Její Jasnost a hlas jí přeskakoval.
Pod vnějším parapetem dopoledního salonu seděl za buksusovým keříkem pan Burnwood s chotí, oba rudí, tiše plakali smíchy.
Do okna nahlédla zlověstná hlava na dlouhém krku.
"Ťuuuuu?"

Mezi tančícími páry se proplétala pěkně stavěná dáma ve zlatě vyšívaných šatech. Přitočila se ke slečně Bingleyové těsně před tou hloupou poznámkou o lovu na selátka. Přistrčila sklenku panu Collinsovi, než se vydal pohovořit s panem Darcym. Mihla se kolem ovíněné Lydie, aby svým vějířem zchladila čelo její matinky. Postála po boku spokojeného Sira Williama, ale přiměla ho jen ke spokojenému úsměvu.
Susan měla za to, že má bál na Netherfieldu v malíku. Sledovala ji přivřenýma očima.
"Taky ji vidím," kývla jí po boku Gwen.
"Zdá se mi to, nebo se vznáší deset čísel nad zemí? Kdo to je?"
"Snobismus."

Fanny a Miss Gwendylon se v podstatě srazily na prahu kuchyně. Rozbřesk byl za okny stěží patrný, ovšem obě už byly ustrojené k práci.
Jedna ze souznění s níže rozenými, druhá z pocitu vděčné návštěvy, obě chtěly přispět svou trochou k chodu domu.
"Slečny, vraťte se do pokojů," zastoupila jim kuchařka cestu, "není tu pro vás práce."
"Ale," nakukovaly jí obě přes rameno na mírnou spoušť pozůstalého nádobí na stole.
"Ostatně ani pro mě tu skoro žádná nezbyla!" hudrovala ta dobrá žena a upozornila na stolek, kde se vyjímaly tři bábovky, koláč a dva pecny chleba. "Někdo tu zase ponocoval!"

Noví australští dělníci připluli teprve dopoledne, ale do večera byli v táboře jako doma. Za soumraku u ohně už byli s původním kolektivem včetně některých inženýrů jedna ruka a ještě plni zážitků z moře dělali vtipy.
"Druhá večeře, Franku?"
"Ale proč ne, za pokus to stojí," smál se podsaditý chlapík, zatímco větví přistrkoval obří vejce blíže k ohni.
"Neblázni, to je dávno zkažený! Strávíme noc na latríně."
Řetězec narážek prchal za obzor.
Tichounké křupnutí následoval triumfální skřek, který během zlomku vteřiny přešel ve zděšení.
"ŤuuuUUUUUU!"
Neobratný skok stranou a korálková očka se rozhlédla. Zaostřila na nejvyššího ze společníků.
Nadšené vypísknutí.

Lesklé a zajímavé předměty daleko mimo tvůj dosah. Zaujaly tě ještě dřív, než jsi to dokázal jakkoliv sdělit. Pokrok byl ovšem na tvé straně. Vztažené ručičky, nevyslovené "zvednout!" Zvědavé oči se konečně dostaly do správné sféry. Zakrátko jsi ovládl ty správné svaly a stal se z tebe, jak táta říká, fingermaster. Trocha mimiky a zvuk k tomu a už nám nezbývalo, než tě trochu se smíchem dabovat, jelikož sám jsi to říct nedokázal.
Neříkáš to dodnes, zato naši blízcí se to naučili. Používám to, i když jsem někde venku bez tebe a bavím se s cizími a nezasvěcenými.
Nepotřebuji.
"Počebuju!"

"Dovolíte, má drahá? Přisunul bych ho blíže ke krbu," jal se pan Burnwood upravovat pozici malého proutěného košíku vystlaného a zakrytého jemným flanelem.
"Jistě. Třeba sem na stolek?"
"Co to tam máte?" natahoval krk pan Wellf, ačkoliv neměl šanci nic zahlédnout.
"Takový malý přírůstek do rodiny z poslední inženýrské výpravy na Cape," usmála se Susan. "Klidně se podívejte zblízka. Jen opatrně."
"Ale... ale... vždyť je to ještě holátko, ňuňu! Copak to vlastně je?"
"Ťuuuuu!" odpověděl košík kňouravě.
Lady Hay se uchechtla nad svou knížkou.
"Ještě pořádně uvidíme. Každopádně musíte uznat, že jsem ho nemohl jen tak nechat v důlním táboře."

Střežená, zavřená...
"Hezky jsi mě sem vystrčil! Vzhůru ke světlu, ha!?" křičela ke schodišti.
Dvoje dveře zvuky nepustí? Pustí.
Slýchá je. Tam dole, v přízemí, v kuchyni, v hale, v sálech v patře. Ví o nich. Služební. Návštěvy. Společnost. Nájemci. Obchodníci. Dámy.
Smála se, plakala. Vztekala. Slyšela je. Copak ji neslyší!? Měli by!

Slýchala další. Ne z hloubek budovy, z hloubek času.
Vlny oceánu, palmy ve větru. Bratříček. Chůva.
Maminčin zvonivý hlas, smích, který se jen na okrajích trochu trhal.
Hudba večírků, cinkot skleniček. Tropický lijavec.
Žízeň. Obrovská žízeň.
Měla ji pořád. I tady, kde voda snad drží na stěnách.

Catherine nemohla najít dost dobrou záminku pro opuštění místa mezi Isabellou a jejím bratrem, ale jejich konverzace už se přes ni jen přelévala. Jakmile vyčerpali senzační téma nejnovějších románů, sklouzli k prostému komentáři osob v sále. John se překvapivě dlouho věnoval rozboru garderoby všech dam v dohledu. Catherine se cítila stále hloupěji. Zdálo se, že rozhodující je výška lemu a hloubka výstřihu.
"Slečno Morlandová, směl bych vás vést do příštího tance?"
Těžko říct, čí překvapení bylo větší. Toho vysokého gentlemana nikdo z nich dříve neviděl.
Susan se u stolku s limonádou spokojeně usmívala.
"Tvůj muž je poklad," konstatovala Mrs Stronghold.

"Maggie, prosím, pošli pro lékaře," vykoukla Shirley ze salonu na chodbu, právě když se návštěvnice vracely z procházky.
"Božínku, co se stalo?"
"Nejsem si jistá, Louis tvrdí, že je to jen nachlazení, ale začalo to náhle, je celý rudý, oteklý," jindy sebejistá dáma si nevěděla rady.
"Dovolte, prosím," kývla Gwen a prosmýkla se dovnitř.
Louis seděl zakloněn na lenošce a sípal.
"Alergie."
"A-co?"
"Reakce na něco dráždivého, nezvyklého...," rozhlížela se Gwen po okolí. "Co bylo k svačině?"
"Já, no...," paní domu byla zmatená.
Na podnožce se spokojeně válela rozměrná hromada oranžově žíhaných chlupů
"Susan!"
"Hm?"
"Proč jsi sem napsala Garfielda!?"

Chmurné šero pozdní noci rozháněla jediná svíčka. Z poličky osamělou jiskrou vracela odlesk omšelého zlacení stará bible.
Nemohl spát. Zase. Pořád. Mary přesvědčit dokázal, ještě se musela zotavovat. On sám zaspat nedokázal. Třesk zbraně, oslepující okamžik světla, moci i temnoty. Pokaždé znovu na víčkách, když je zavřel.
Ztrácel sílu.
Svět jeho čin připsal jinému, pak vinu sňal a vraha nenašel. Zrak shůry mu dýchal za krk dál a svědomí krušilo. Dcera i osvobozený budoucí zeť přinesli smíření, které nestačilo.
Otec musí žádat odpuštění u otce.
Nad ránem sepsal krátký vzkaz. Za pětník ho chlapci donesou ke Carsonům.
Je připraven odejít.

Johnsonovi se v obchodě nestíhali otáčet (a jak jim to běžně šlo bez potíží!), když se Cranfordské dámy dozvěděly o chystané návštěvě Lady Glenmire.
S nějakou tou dekádou zpoždění postihla městečko vlna nadšení pro vše skotské.
Když Tess přišla na čaj k Miss Pole, poněkud se jí zkřížily zraky. Všechny přítomné neváhaly a opatřily sobě alespoň tartanové šály, v nejedněch rukou se míhala jehla v práci na nové kostkované pracovní tašce, Miss Matty si troufla i na turban.
"Tedy...," vydechla.
"Mary, drahá, podej mi ten vzor na papuče."
"Ráda bych ještě sehnala šátek pro Marthu."
"Snad to vzácná paní ocení."

5. říjen 1805
Drahý deníčku,
Isabella mi připomněla, že bych se měla tvým stránkám věnovat častěji. Když ono se nic moc neděje. Pořád smutníme po mamince. Tatínek nejvíc, sotva se nají. Už k nám ale chodí návštěvy. Včera tu byl John Knightley a dnes má přijít znovu.
večer
Promiň, deníčku. Nechala jsem se rozptýlit. John na oběd přivedl i George a zůstali ještě po čaji. Myslím, že Isabella se za Johna určitě vdá. Brzy. Těším se, svatby mám nejraději! Jen tedy mít George za švagra... nevím. Dělá legraci, je hodný, ale pořád ještě mě má za děcko.
Dobrou noc, deníčku.

"Pssst, pane Hamley, nechoďte tam," sykla Miss Rowen od pergoly a gestem pozvala pána domu, aby se připojil k přátelům ve stínu.
"Co je špatně se skleníkem?" ptal se a nahlížel dovnitř.
Na obrubníku u indonéských palem seděla Mrs Burnwood, oči zavřené, tváře zrůžovělé. Vše se zdálo v pořádku.
"Nerušit, pění," vysvětlila Miss Gwendylon.
"Aha. Co se stalo?"
"No, včera nezabila syna," vypočítávala na prstech Tess.
"Dnes se probudila s chrapotem."
"Rozbil se kočár."
"Koncert je zrušený."
"A před chvílí přišel třístránkový dopis od babičky," uzavřela kroužek Mrs Stronghold. "Prohlásila, že chvíli nechce vidět nic než kytky, maximálně nějakou housenku."

"Nekopej mě, bolí to!"
"Stop, zastav!"
"Jestli to budeš dělat, tak končíme."
"Nechej toho. Nechej!"
Vezměte si ho někdo, aspoň na chvíli, jinak mi vytečou nervy a někomu se fakt něco stane. Stokrát denně z něj můžu vyskočit z kůže. Bordel z jídla. Bordel z věcí. Bordel z emocí.

V mobilu pár tisíc fotek jen a jen jeho a skoro ničeho jiného. Gratuluju si, že už nehlídám každý jeho krok, jen každý druhý. Jeho program mám na mysli každý den celý den. Jídelníček, zábavu, únavu, šatník.

Někdy bych ho prodala. A pak je zas nový střípek schopnosti cennější všech dárků.

"... takže angláni z jihu mají problém s těmi ze severu a naopak," zakončila Susan stručný přehled anglické verze sporů typu Praha - Brno.
"Jasně. Kudy tak vede předěl?" zajímala se Gwen.
"Nooo...," vyprávění by mohlo pokračovat, ale...
"Já vim, já vim," poskakovala Tess nadopovaná cukrem. "Ale pro tebe speciálně uděláme experiment. Pošleme pana Thorntona a Margaret vlakem a až jeden začne říkat, že tam už je to jeho, a druhej, že jeho už ne, tak tam to je."
"Tak určitě," protáhla Gwen.
"To by ti nevyšlo, a ty to víš."
"A proooč?"
"Protože uprostřed jsou Midlands a ty nemá rád nikdo"

Těžko se píšou upřímné dopisy, když tajnost skrývá tajnost.
Osborne si povzdechl a zahodil další papír ke krbu. Básně mu zpravidla šly lépe.
Aimée ho pohladila po ramenou. Děťátko už o sobě dávalo vědět.
Musí to Molly říct. A ještě něco jiného. Znal bratrovo srdce.

Těžce zkroušená, avšak odhodlaná, přivedla Molly Osbornovu vdovu pod střechy Hamley Hall. Připravena na hněv, dostala z té nejméně očekávané strany vděčný úsměv a zalepenou obálku. Vzkaz opatrného přítele ze záhrobí.

Porovnání s růžolící Cynthií bodalo na úvod. Pak ale povzbuzení, pobídka k vlastnímu rozkvětu, chvála, úcta. Slzy změnily charakter. Četla do zapamatování. Hltala naději.

Srpnové slunce trápilo vyschlou trávu. Malý Charlie z úkrytu za kamennou zídkou pozoroval předstíraným dalekohledem lodě dole v přístavu.
Spokojení rodiče seděli na lavičce ve stínu, dlaně přívětivě spojené.
"Myslela jsem tenkrát, že jsem tě nadobro ztratila."
"Na moři?"
"Ne, když si všichni mysleli, že se zasnoubíš s Louisou."
Vydechl. Pořád to byla záludná vzpomínka.
"Přitom jsem už v tu chvíli sám poznal a ztratil svou vlastní naději. Pan Elliot ti byl příliš blízko, má drahá."
Teď se zase Anne otřásla.
"Na poměry nás obou jsme byli strašlivě lehkomyslní, nemyslíš?"
"Ani se nemůžeme vymluvit na mladý věk."
Smáli se společně.

"Tak co s námi, když se nám ta garderoba nevydařila?" dosedla Mrs Stronghold unaveně do křesla a hodila po Tess poslední nakvašený pohled.
"No co, no, na ples se nejde," odvětila Gwen a usedla rovněž. "Stejně jsem doufala, že nám do toho něco vleze, nechtělo se mi."
Susan zaskučela.
"To je materiál, tohleto! Já s těma hercema nemůžu dělat..."
"A co jako, nahatý přece nepůjdem! Do večera už nic nespíchnem, i kdybychom měly stroj," zcela prakticky uzavřela Tess.
"Tak zbývá diplomacie, no."
"Tady ti ale vykecávání nepomůže."
"Dejte mi chvilku," mizela už Susan ve dveřích. "Půjdeme všechny. V rouše Emmině."

"A asi nás tam čeká i nějakej ples, měly bychom dát do pořádku garderobu."
"Já se o to postarám."

O několik skoků v čase později otevřely tu truhlici, kterou Tess slavně dovlekla k odjezdu modrého kočáru. Očekávaná scéna z pohádky sponzorované krejčovským salonem dobré sudičky se ovšem nekonala.
"Ty, Tess, co to má bejt?" Mrs Stronghold převracela v rukou kus poctivé kůže pobité cvočky.
"Tohle si teda fakt nevezmu," odkládala Gwen opatrně stranou něco podezřele chlupatého.
"Nooo, pardooon, i kovářovic kobyla někdy chodí bosa," kroutila se Tess nad vlastním výběrem obuvi.
"A komu není shůry dáno, viď..."
"No a hlavně -"

Susan otráveně zavrčela, ozvalo se tichounké cinknutí.
"Hm?" zvedl její choť oči od knížky.
"Ale, ty výšivky a korálkové síťování jim všem s radostí vyrobím. Jenže - s tímhle se nedá pracovat!" vysvětlovala, zatímco mu k prohlédnutí přistrčila misku s neroztříděnými perličkami. "Navíc je každej třetí zmetek!"
"Možná bys tím mohla někoho zaměstnat."

V následujících dnech bylo na Longbournu o něco tišeji než obvykle. Pan Bennet si liboval, že náhlé vodopády slov teď zněly jen z úst jeho nejdražší, zatímco všechny jeho nemoudré dcery byly buďto pryč nebo zaneprázdněny tichou činností.
Ukázalo se, že se správným zadáním má Kitty neuvěřitelnou trpělivost.

Byl vzhůru, ale nechtěl otevřít oči. Raději snad už nikdy.
Zachytil dávný závan sychravého chladu, pach prázdných místností, ačkoliv dřevo v krbu jemně praskalo a z haly byly slyšet kroky. Pokusil se dalším hlubokým nádechem ucítit stejný vjem, připomenout si, co za tak krátkou dobu dokázal téměř vypudit z mysli.
Skoro zapomněl, jak se mu protivila rána ve vlastním domě. Skoro zapomněl, proč celé sezóny trávil na kontinentu. Skoro zapomněl, jak strašný byl pobyt tam, kde dlela jeho choť.
Byla pryč. Nemusel se jít přesvědčit. Jane odešla.
Nevěřil by, že uvěří vlastnímu podvědomí.
Mohl by jen dál spát? Už pořád?

Ačkoliv Margaret měla po svatbách sester tak akorát věk na vstup do společnosti, nikdo na ni nespěchal. Namísto toho se následující léto objevil v koruně nejrozložitějšího z dubů v Delafordském parku pořádný stromový domek. Mladá slečna tam trávila moře času.
Mrs Meadows se někdy obávala, zda se Margaret necítí osaměle. Ne kvůli stromu, kvůli změnám v rodině. Často se tvářila zamyšleně, nepřítomně.
Dubový dům však přijímal návštěvy.
"Smím se zeptat, drahá Margaret?" nadhodila jednou Magdalene.
"Hm, jistě!"
"Trápíš se? Nezlobíš se na sestry? Chybějí ti?"
"Ale vůbec ne! Plánuji a počítám. Výprava za africkými kroužkovci patrně spolkne veškeré mé úspory!"

Dočasnou přítomnost většího množství návštěvníků na Pemberley už pan Darcy tak nějak strávil. Chovali se ostatně velmi slušně, takže většinu doby postačovalo ukrývat se v pracovně. Kam se hnula Lizzie, tam však tato suita následovala. Toužil-li po její společnosti, bylo třeba počítat s Nimi.
Středeční večer trávili u stolku v salonu. Dle vytrvalého smíchu se zdálo, že nepijí pouze čaj.
Pan Darcy se opatrně přiblížil. Snad by si mohl troufnout zapojit se do hovoru, pochytit téma.
Slečna Gwendylon se na něj obrátila a ochotně zopakovala svou poslední průpovídku.
Nepochopil. Zdvořile se usmál.
"Je skvělej. Ale není náš člověk," špitnul kdosi.