Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
"Věříš, že svět byl stvořen ďáblem?"
"Ne, ctihodný pane. Ale vlky, vosy, krupobití... ty stvořil ďábel."
"Uznáváš svaté? Věříš v moc svátostí?"
"Ne, pane, to jsou zbytečné výmysly."
"Ale máš manželku, zde přítomnou Joanu. Kdo vás oddal?"
"Kněz, u nás v kostelíku."
"Klaněl ses ale kacíři Rigautovi a přijal jsi od něj požehnání."
"Bývali jsme sousedé, pane."
"Koho necháš povolat ke svému loži ve své poslední hodince, abys ulevil své duši?"
"Těžko říct," pokrčil Tome rameny. "Bude-li nablízku Dobrý muž... pokud ne, kněz postačí."
Inkvizitor si v duchu rval vlasy. Písař si podpíral čelo dlaní.
Bojovali s neuchopitelnou mnohohlavou stvůrou.
V pozdní době pronásledování katarů, kdy už nemohli Dobří křesťané pravidelně veřejně kázat a upevňovat víru věřících, se jejich nauka obzvláště v lidovém prostředí rozmělňovala do leckdy velmi zajímavých verzí původní teologie...
Okcitánština měla nakročena k titulu jazyka vzdělanců ještě před Velkým skokem. Těžko ale kdo mohl tušit, kam zájem o vzdělání a studium podnícený samou podstatou jeho vyznání dovede mladíka ze zapadlé vesničky ve vyprahlých horách nad Perpignanem.
Svět jako by sprintoval kupředu, když bylo náhle možné slovo přenášet vzduchem na nevídané vzdálenosti. V duchu poslání Dobrých lidí se šířilo do všech koutů laskavým srozumitelným jazykem a neslo myšlenky Velikých celého Středomoří.
Catorna se tiše usmála, než přejela prsty po spoji skafandru a znovu zkontrolovala výstupy na zápěstním displeji.
"Praotcové nemohli tušit, že jednoho dne skutečně vyšleme duše zpět ke hvězdám."
Sledovat nejdrobnější cestičky, kapky na písčinách, vlnky pod travnatým břehem.
Spodničku vykasanou nad kolena, sukně zmuchlané v pase, nohy po kolena v rychlé vodě. S proutěným košíčkem na lokti a se slamákem na hlavě stojí bez hnutí, prohledává očima břeh a snaží se přesvědčit sebe i kachny, že je zcela neškodná.
Hrám v prachu zadních dvorků nepozorovaně odrostla, ale tichá hra na lov dokáže rozbušit srdce děvčete, které má na náměstí držet klidnou tvář po boku váženého otce.
Vrátí se domů s plným košíkem. Maminka obratem pošle Clariu k chudým dveřím u východní brány do polí. Vlastních vajec mají dost.
Městečko u paty hradu bývalo zvyklé na vodu, která přichází a odchází s jarním táním. Laguny obvykle nepřežily letní žár a říčka se po zbytek roku držela na jižním okraji údolí. Nezřídkavá modlitba k místnímu světci prosila za úrodu, za méně rozpraskanou půdu.
Vojska udeřila na kacířské hnízdo s neobvyklou silou a po třech staletích dala kostelíku nového patrona, oslavovaného v den dobytí.
Osmdesát let dopřál Gauderic kukaččímu mláděti k osvědčení.
Jezero daleko proti proudu, ve kterém se shlížel Zelený kopec, těžko kdo znal. Než se jeho vody se hřmotem vyvalily přes zákrut u Nového mlýna a pohřbily staré Mirapeis.
Zase jsem odporný cynik, co vykřeše zlomyslnost z děsivé katastrofy...
Mirrapeis mívalo od roku 900 svého vlastního světce, Gauderica, ochránce před suchem a epidemiemi.
Zde je na místě připomenout, co jsem zjistila v rámci rešerše velmi čerstvě, totiž že současné Mirapeis (Mirepoix) v době mých příběhů neexistovalo. Původní městečko vzniklo na severním okraji údolí u paty srázu s hradem (dnes Chateau de Terride), v rozlivové oblasti řeky Hers, která se ale naopak držela při jižním okraji údolí (obvykle). Právě tohle městečko dobyli a obsadili v roce 1209 křižáci vedení Simonem z Montfortu, a na oslavu dobytí změnili zasvěcení místního kostela ve prospěch sv. Mořice podle aktuálního svátku (původní zasvěcení neznáme, ale je snadné si domyslet, že patřilo právě Gaudericovi). Mirapeis na svém původním místě prospívalo dalších osmdesát let, než se v červnu roku 1289 protrhla hráz jezera na přítoku Hersu - říčce Le Blau, třicet kilometrů proti proudu v horách pod hrádkem Puivert (Zelený kopec). Údolí obou řek je relativně uzavřené, dokud se neotevírá do šíře jen pět kilometrů nad městem.
Představit si výslednou přívalovou vlnu je bohužel až příliš snadné. Městečko na původním místě v podstatě beze stopy ze dne na den zaniklo a nové bylo vystavěno na vyvýšené terase na jižním okraji údolí během následujícího roku, když bylo jasné, že se řečiště posunulo na sever.
Ten můj cynik tvrdí, že to byla tak trochu pomsta vystrnaděného světce, který měl chránit město před suchem.
Bohoslužby neměl rád. Všemu dobře rozuměl, dokázal se vžít do příběhů, ale spojení s Nejvyšším chodil do kostela hledat ve chvílích, kdy nemusel vnímat stovku spoluměšťanů kolem sebe, poslouchat jejich dech, šepot, pohyb.
Sedával pod arkádou západní stěny, ze zvyku z dětství na zem, se zkříženýma nohama nechal myšlenky ubíhat vzhůru, nebo kamkoliv chtěly.
Náhodou tak spolu se zbožnými babkami poprvé zažil chvíli, kdy těžká klenba vrátila tóny živé a bohaté světské písně, tančící slova o rytíři a dámě, která zde nezněla o nic hůře, než zbožný zpěv shromáždění.
Trvalo ještě několik týdnů, než zjistil, čí hlas rozezněl jeho srdce.
A já si tu romantiku napíšu a hotovo!
(Téma je, doufám, vidět.)
(A teď jdu vyšilovat, protože jsme právě s Cábou zjistili, že původní Mirapeis, které křižáci dobyli v roce 1209, stálo na opačném břehu Hersu, odkud ho v roce 1289 smetla povodeň. Toliko k mé inspiraci současnou mapou, ha ha...)
Už od studií se Miqueu často zapomínal s Peirem v šenku.
Méně časté, zato vřele vítané byly návštěvy pod Izarnovou střechou. Biatris objevila v bratrovi nečekaně srdečnou strunu, když prvně sevřel v náručí synovce. Maličká Nitona si ho pak omotala kolem prstu.
Nebylo marno pálit svíce do noci, když vyprávěl barvité příběhy světa. Talent slova zdědil po otci. Dětičky mu visely na rtech, dokud jedno po druhém nepřemohl spánek. Naposledy si vzpomněl na příběhy svatých, které Peiro tolikrát nad sklenkou vylepšoval.
"Katežinu mám nejuači, stuejdo. Škoda, že na ni teta Josi nevěží," hlesla neteřinka, než se stulila Biatris na klíně.
Snad jsem vás dalšími členy rodiny a vůbec jmény nezahltila...
Jsme v Mirapeis (Mirepoix), asi v roce 1193. Biatris s Izarnem mají tři děti, z nich nejmladší je aktuálně asi pětiletá Nitona.
Miqueu je Biatrisin (jediný) bratr, asi o tři roky starší než ona. Peiro je místní katolický kněz, Miqueův nejlepší přítel.
Teta Josi je Biatrisina starší sestra Josèla, touhle dobou už svěcená Dobrá křesťanka a jedna z představených místního katarského společenství.
Hádáte správně, kataři moc na ideu světců nedali, zázraky i přímluva v jejich věrouce postrádaly smysl.
Tváří v tvář stájím šlechtěných koní bude chodit po kamenitých cestách bos.
Tváří v tvář zlatým nitím a zářivým ozdobám obleče nejprostší oděv.
Místo hole a meče se obrní laskavostí, vědomostmi a slovem.
Přesvědčit nemocné dítě přijmout lék vyžaduje mluvit jeho jazykem, přejít na jeho úroveň.
Jako jsou jejich domy otevřené, měly by být i naše. Jako se oni živí prací pro druhé, tak učiníme i my. Jako oni znají Písmo do poslední tečky, budeme i my jej studovat a předávat.
Poslední minci odevzdá domu v Prouille. Deset duší se obrátilo zpět k matce církvi.
Cesta řehole. Dlouhá a trnitá.
Řeč je o sv. Dominikovi a budoucím řádu bratří kazatelů (dominikánů).
Dominik během svého působení formuloval zásadní myšlenku boje s herezí, ovšem zcela v duchovní rovině. On a jeho první následovníci se pravděpodobně přímo inspirovali způsobem jednání katarských duchovních, od kazatelské činnosti, přes hluboké studium písma až po skromné asketické vystupování a otevřenost "řeholních" domů. To všechno ostře kontrastovalo s uzavřenými bohatými kláštery téže doby a se světskou mocí katolického kléru.
Během prvního desetiletí 13. století působil osobně přímo v Okcitánii. V Prouille u Fanjeaux založil první skromný "konvent", kde se usadilo deset žen, původně Dobrých křesťanek (katarských představených) obrácených na katolickou víru.
Samotný řád byl schválen/založen až v roce 1215, ale měl obrovskou popularitu a dost plošný úspěch v celé západní Evropě. V roce 1229, osm let po smrti sv. Dominika, byla řádu svěřena vedoucí funkce v nově formulované podobě vyšetřování hereze - papežské inkvizici.
Zprávy o vyšetřování přicházely nárazově, se zpožděním, zastřené fámou, záští a strachem. Někdy se jmennými seznamy, jindy obecné, plošné. Zdálo se, že někdy stačilo společné jméno. Rod, řemeslo, místo původu.
Biatris měla už málokdy sílu sama číst. Èume jí s velkým sebezapřením předčítal.
"Jak myslíš, že by naložili s námi?"
"Pro mě je to jasné," zachmuřil se.
"Myslím svou rodinu, kdysi," zahleděla se na strop. "Teta a sestra Dobré křesťanky. Bratrův nejlepší přítel byl kněz. Tatínek se klonil na obě strany a maminka spíše na žádnou. Moje zatvrzelé děti. Malá sestřička... Izarn... a cokoliv jsem já. Odsoudili by nás všechny?"
Prach letních ulic, vůni ovčích roun, omastek a kouř z kuchyně, stopy barev od kádí. Tisíce vlákének z tkalcovny, chmýří z draní, pot z polí, mléko a ještě mnoho jiných věcí z chléva.
Starosti z rodin, starosti o chléb a myšlenky na zítřek, příští zimu i další rok.
Stud z duše, těžkost ze srdce, slova z hlavy.
Skupina děvčat, prostovlasé, lněné hadříky v rukou. Zlatá hodinka červencového večera. Bez šatů, bez ostychu, bez rozdílů. Tyrkysová řeka laská kotníky, smích se nese utichajícím udolím.
Vydrbej se a smyj to všechno, Hers ať si to odnese a nikomu nevydá.
Dnes večeříme maliny.
Starší dívka postupovala metodicky podél cesty, oči nalepené na zemi.
Mladší, ještě holčička, rvala se smíchem plné hrsti trávy o kousek výš a házela je přes kamennou zídku. Zvonky plechově cinkaly.
"Clari? Clari, stačí!"
Ovce za zídkou byly jiného názoru.
Maličká si nasbírala plnou zástěrku a vyškrábala se nahoru.
"Na ovečkaaa... Bibii, ovečka nece!"
"Tohle ovečka jíst nebude, Poupátko. Podívej se na pastvinu. Trávu vypasou k zemi, boryt zůstane stát. Je hořký. Schovej ho, doneseme ho do barvírny."
"Bibii!"
"Dobré nebe, kolik jsi ho tam naházela!?"
Skočila přes zídku.
"Copak, myslela jsi, že ovečka ho sní a ponese modrou vlnu?"
Křižaak: no jako... ne. Ale dneska to bylo hustý. Rozloženej tábor, ne, totálně vysmažený, a někdo najednou vylezl z města a hulákal. Než jsem se pořádně podíval, byli naši chlapi na půl cesty dovnitř.
SegniL: do háje. Kdo tomu velel?
KřižAAk: no jako... já ne, že jo. Ale pomlátili jsme jich tisíce.
SegniL: psal jsi, že jich tam je pár stovek.
KřižAAk: jo, kámo, taky se mě ptali, co s nima. Řek jsem, že Pánbu si je roztřídí.
SegniL: WTF, vole. To budu muset probrat s marketingem.
Neviditelná poznámka, kterou nevidíte támhle:
Jedná se o papeže Inocence III. a opata Arnauda Amauryho. Nečekám úplně, že byste je znali automaticky, ale je to "ten papež, co vyhlásil křížovou výpravu proti katarům" (a nejen tu) a "ten vojevůdce, co prohlásil 'Zabte je, Bůh si ty svoje pozná.'"
Ten vojevůdce byl zároveň opat klástera v Cîteaux (a papežský legát), což mě nepřestane fascinovat. A ten výrok se sice zpochybňuje, ale jednak odpovídá duchu akce, a pak taky byl zaznamenán poměrně brzy poté s přídavkem "opat údajně řekl", snad aby byl podklad pro pochybnost.
Událost, o které se bavíme, je vyvraždění a vyplenění Béziers 22. července 1209, které začalo asi poměrně živelnou akcí a pravděpodobně se dostalo pod kontrolu velitelů křižáckého vojska až úplně ke konci svého průběhu. Přestože ve městě byly pravděpodobně "jen" necelé tři stovky katarských dobrých lidí nebo věřících, podle odhadů zemřelo v ten den ve městě přes sedm tisíc lidí (nebo i více, populace byla někde mezi 10 a 14 tisíci. Arnaud Amaury v dopise papeži číslo zabitých nadnesl na 20 tisíc.), přičemž velká část z nich přímo v katedrále a ve dvou dalších kostelích, kde hledali útočiště.
Po téhle akci se poměrně zásadně změnil přístup místních obyvatel i šlechty ke křížové výpravě samotné a z tažení proti herezi se poměrně znatelně stal boj proti lokálnímu obyvatelstvu, šlechtě a "kultuře" (protože národ ani etnikum nejsou dobově odpovídající termíny).
Domenge shodila plášť z ramen hned za dveřmi a oklepala z lemu sníh. Spěchala ke shodišti, v duchu už u krbu. Přesto stále pozorná, zachmuřila se s pohledem ke kuchyňským dveřím.
"Strávila jsi odpoledne v barvírně," uhodila na dceru, která se usadila u ohně s vyšíváním. Nebyla to otázka.
"Maminko..."
"Máš dřeváky už skoro celé modré. A ruce jak kdybys nedýchala."
"Je tam teplo! A aspoň ušetřím tatínkovi cestu."
"Guilhèm si nemáchá ruce v kádích!"
"Barvy jsou kouzla, maminko," sklopila Biatris hlavu.
"Vím. A pozítří budeš fňukat, že se ti hedvábí zatrhává o kůži," podala dceři kalíšek s husím sádlem.
Odložila pomačkaný dopis a pomalu vydechla. Zprávy z domova četla v poslední době s těžkým srdcem.
Oči sledovaly bílé skořápky uvězněné v kameni, než se vrátily ke stolku. Omočila brk, ale ruka se znovu zastavila.
Sluch ji přes pokročilý věk nezradil. Obzvlášť zde v horách měla pocit, že slyší i vlčí kroky na lesních stezkách.
Kroky lidské nepřekvapily, snad jen, že byly dvojí.
"Èume?" předešla jeho pozdrav, "máš nového posluchače?"
"Ne, paní," usmál se, "pan Loìs přišel za vámi."
"Za mnou? Nejsem královna Alienòr, aby se na mě chodili dívat jako na památku dějin," smála se. "Ale jestli umí číst..."
Na královnu Eleonoru (Akvitánskou) se prý opravdu ke konci života chodili lidé dívat jako na historickou památku, neb se dožila úctyhodného věku osmdesáti či dvaaosmdesáti let. V podstatě to stáří nebylo zas až tak neobvyklé, ale na ženu, která porodila deset doložených dětí postupně dvěma znepřáteleným trůnům, absolvovala cestu do Svaté země, vládu dvěma královstvím a boje mezi vlastními potomky, to byl docela zásadní úspěch.
Žila v letech (1122 nebo) 1124 až 1204 a shodou okolností byla i tchyní včera zmiňovaného Raymunda VI. (to byl otec prodaného ženicha Raymunda VII.).
Naše Biatris se narodila v roce 1160 a dožila se rovněž věku úctyhodného, ovšem v podmínkách značně odlišných. Potkáváme ji zde opět v jejím finálním úkrytu v horách masivu Canigou někdy na prahu třicátých let 13. století (ještě pořád si nejsem jistá, čeho přesně ji chci nechat se dožít.)
Vyměnit jednu Sanchu za druhou. Jaime by se smál, kdyby tuhle šarádu nedomlouval právě on. Vypoklonkovat tetu a dosadit praneteř? Duchovní příbuzenství je zjevně nad to pokrevní. Pomiňme raději tu druhou tetu.
Na druhou Sanchu ovšem nedojde... dispens.
Zákulisní plány mohutné revolty vedou Raymundovy zraky jinam. Však Anglie drží více pevniny než lilie francouzská a Poitou je na správné straně.
S pádem vzpoury podává ruku Markétě. Podmínečně.
Spojenectví v Provence by znovu znělo lépe. Nejmladší dcera stále svobodná, když její otec umírá. Porve se o ni Aragon s Francií.
Prázdné ruce a žádný dědic krom zetě. Raymund ztratil svou šanci.
Abych vám to osvětlila: z již dříve zmiňované smlouvy z Paříže vyplývalo, že hrabství Toulouse zdědí jediný potomek Raymunda VII., dcera Jeanne, která byla rovnou provdána za bratra francouzského krále Ludvíka IX, Alfonse z Poitiers.
Aby mohl Raymund z téhle podmínky jakkoliv vycouvat, potřeboval by mužského potomka. Jeho manželkou byla o jedenáct let starší Sancha Aragonská, která v tomhle bodě už nemohla mít děti. Raymund si vyhlédl Sanchu z Provence, dceru Raymunda Berengara V., který byl... synovcem té první Sanchy. Sňatek měl domlouvat dědic aragonského trůnu, rovněž synovec Sanchy Aragonské.
Anulování sňatku Raymundovi prošlo v roce 1241 na základě toho, že jeho otec byl kmotrem Sanchy Aragonské (já bych argumentovala taky tím, že tenhle jeho otec si jako šestou manželku vzal Sanchinu starší sestru... ale aspoň už byl tou dobou Raymund na světě).
Poselstvo se žádostí o dispens na sňatek s druhou Sanchou ovšem dorazilo do Říma až po smrti zainteresovaného papeže, takže na tuhle část telenovely nikdy nedošlo a Sancha Provensálská se provdala v roce 1243 za Richarda z Cornwallu.
Raymund mezitím pletichařil jinde, vyjednával vzpouru okcitánské šlechty ve spolupráci s anglickým králem Jindřichem III. a s Hugem z Lusignanu, který měl pod palcem Poitou. Byla mu nabídnuta ruka Hugovy dcery Markéty, a přestože vzpoura těžce nevyšla, začátkem roku 1243 se s ní Raymund oženil. Sňatek byl ale opět podmíněn papežským povolením, které nikdy nedorazilo.
O dva roky později už si Raymund opět potřeboval naklonit spíše hrabství Provence a začal pošilhávat po nejmladší dceři Raymunda Berengara V. - Beatrix. Ano, její starší sestra byla ta Sancha Provensálská a ještě další dvě starší sestry byly provdané jedna za francouzského krále Ludvíka IX. a druhá za anglického Jindřicha III. Rodinná diplomacie hadr.
Raymundovi se poměrně snadno podařilo nechat anulovat nikdy nepovolený sňatek s Markétou z Lusignanu, ovšem mezitím zemřel Raymund Berengar a o poslední dědičku Provence se strhl zápas mezi Aragonem a Francií, který nakonec skončil ve prospěch druhého království. Beatrix byla provdána za Karla z Anjou, dalšího bratra Ludvíka IX. a na Raymunda si v podstatě nikdo ani nevzpomněl.
Raději se neptejte na to, jaké věkové rozdíly byly mezi Raymundem a některými zamýšlenými manželkami.
Jisté je, že mu tenhle gambl rozhodně nevyšel, a jeho hrabství se skrze sňatek jeho dcery stalo přímým dědictvím francouzské koruny.
"... a do nekonečna tam vidíš táhnout se hlavy kopců pokryté temnotou lesa, v dálce sněhem korunované. Modrý jas nebes na obzoru přechází do mléčně bílé a právě tam, kde nespatříš pastviny ani domek uhnízděný pod lesem a neuslyšíš klapot sekery, tam nejsnáz cítíš jeho přítomnost."
Poslouchala, obraz před očima, nerovný úsměv na rtech.
"Odpusť, synku, ale kdopak leze po kopcích, aby pocítil sílu Ducha? Kdo hledá slovo tam, kde život nepromluví? Tak jako zde, i tam co vidíš je vposledku dílo Zlého, byť tvým očím lahodí. To v duších lidí tady dole, obehnána zídkami osobního kamení, se pase pravda boží."
Jsem odpadla s dětmi a stěží jsem se vyhrabala z peřin, abych cosi sepsala... představa byla lepší, než skutečnost, ale nedá se svítit. Tož trochu teologie před půlnocí, nu.
Se zdviženou hlavou a se zářivým doprovodem se dostavil do Mrtvých vod. Kde by se jiný před králem plazil, on oslňoval, hluboko v mysli vrátka otevřená.
Nalodí se v Marseille, setkají se na březích Svaté země, splní svůj slib.
Příznivé počasí uteklo mezi prsty, nevystaví přeci výkvět jižního rytířstva chřtánu moře.
O rok později spěchá stejnou cestou vstříc dceři a nenáviděnému zeťovi. Není si jist, jestli se snaží víc oklamat sebe, papeže, svatého krále nebo jeho bratra. Letní dny začínají chladnout. Nevypluje. Hrabství ho potřebuje více.
Skály na březích Tarnu nenabízejí stín. Pokání neuzdravuje. Horečka ho dostihne než skončí září.
Tentokrát čistě historicky. Raymond VII. hrabě z Toulouse byl po tažení francouzských královských sil na jih nucen přistoupit v roce 1229 na podmínky mírové smlouvy podepsané finálně v Paříži. Kromě územních ztrát a nevítaného řešení nástupnictví v hrabství Toulouse ho smlouva zavazovala také k cestě do Svaté země a poskytnutí sil křížové výpravě tamtéž.
Tomuto slibu se mu dařilo opakovaně vyhýbat, i přes intenzivní připomínky ze strany papeže i krále. Na konci 40. let 13. století ovšem potřeboval podporu obou poměrně intenzivně (z důvodů, které si nechávám v záloze - dají-li témata - pro nějaké další drabble) a skutečně se dostavil b létě roku 1248 za Ludvíkem IX. Svatým, když se v nově vystavěném přístavu Aigues-Mortes (Mrtvé vody) chystal ke křížové výpravě. Král vyplul, hrabě z Toulouse pokračoval do Marseille, ovšem vyčkával s naloděním tak dlouho, až přešla sezóna, zhoršilo se počasí a on se musel vrátit na své panství, ó jaká škoda, a řešit si svoje záležitosti.
O rok později, kdy od smlouvy v Paříži uplynulo již celých 20 let, se k posilám křížové výpravy chystala připojit Raymundova dcera Jana a její manžel - bratr krále Ludvíka. Raymund opět dorazil do Aigues-Mortes se záměrem zúčastnit se výpravy, ale opět nevyplul. Na zpáteční cestě ho v Millau postihla horečka, ze které se již nezotavil. Ještě dva dny před smrtí znovu slíbil, že pokud se uzdraví, odebere se okamžitě do Svaté země.
Maminka občas naoko hubovala, že dětem tím neobvykle širokým vzděláním ubližují. Zpravidla těsně předtím, než rozšířila malou domácí knihovničku o nový svazek.
Tatínek si chválil, že může směle rozšiřovat obchod téměř do všech světových stran, že se to v další generaci neztratí.
Izarnovu maminku znala Biatris letmo odmala. Domýšlela si, že se pravděpodobně přivdala od Rhôny, po letech měla jen vzpomínku přízvuku.
Ještě než se stala její snachou, získala její klidnou důvěru a dveře otevřené ke skromné sbírce spisů. Oči rozšířené překvapením a touhou znát víc. Dřív, než ji Izarn požádal o ruku, žádala ona Clemençu, aby ji učila romanch.
Mirapeis, 70./80. léta 12. století.
Biatrisina rodina hovoří okcitánsky, díky literárnímu vzdělání ovšem umějí také francouzsky a latinsky. Provensálština je v podstatě variantou okcitánštiny, i když se v současnosti spíše přijímá jako samostatný jazyk. Rétorománština je další z jazyků stejné skupiny, vycházející z hovorové latiny. Podle toho, co jsem se dozvěděla během studií na romanistice, nejde o ucelený jazyk, ale o skupinu -nácti dialektů až samostatných jazyků schovaných v horách.
Kupodivu to odsud přes Lombardii do Provence a pak do Okcitánie vlastně nebylo dobově daleko, vazby tu byly čilé a intenzivní.
Když jela před pár lety s tatínkem na sever poprvé, velkou část cesty prospala.
Podruhé už nedovolila očím spočinout. Z velkého města si však pamatovala jen cihly, ruch trhu a tíseň, když mohutná řeka přes noc změnila barvu a nesla s sebou stromy a kusy mostů kdo ví odkud.
Tentokrát chtěla o řekách podél cesty vědět všechno. Čirý tyrkys Hersu nechali prvý den za sebou a setkali se znovu, až když spojil síly s temnou Arièjou. Ta po dalších dvou dnech odevzdala svoje vody Garoně. Tatínek vyprávěl o Aranu. Prý i tam v horách je tahle řeka šedá a tichá.
Obchodní kontakty nejednou zavedly Biatrisina tatínka až do Toulouse. Cesta na nějakých pět dní s koněm a vozem, malou upovídanou slečnu s očima navrch hlavy se hodí vzít někdy s sebou.
Kdo rád bloumá mapou a satelitními snímky, užijte si cestu po proudu Hersu (Hers Vif), Ariège a Garonne. Nebo proti proudu - hledejte prameny. To je fajn kratochvíle.
"Teď ne, slečno, krájím cibuli," ozvalo se Biatris na pozdrav zpod šátku, kterým si Margo chránila obličej.
"Nech mě pomoci. Víš přece, že nemám slzy," zasmála se než stanula kuchařce po boku, "tak se to přece na prádle povídá, ne?"
"Vy si to snad užíváte," mrzela se starší dívka.
"Nějaká moje část zajisté. Jiná, než která chodí zpívat do kostela. A ještě jiná, než která chodí hledat zjara k řece křivatec."
"Pak nemají klevetit. Copak z toho nemáte strach?"
"Je to jen plácání hadrem, Margo. Sama víš, že plakat umím."
Kuchařka si povzdechla.
"Jen si pro to vybíráte neobvyklé důvody."
Mirapeis, 1174
Margo je jen o nějakých pět let starší než zde čtrnáctiletá Biatris. Stavovské rozdíly jsou alespoň jedné straně k smíchu, stejně jako lidové řeči o jevech nepřirozených.
Obratným slovem podnítit duši, nabídnout ratolest, otevřenou náruč. Poskytnout dobu milosti všem, kdo sami přijdou, svěří svá slova a odevzdají svá srdce, aby je přijali zpět pokorná, kající, otevřená novému životu. Správnému životu.
Pečlivě naslouchat, poznávat, porozumět... zaznamenat.
Přijetí, milost a odpuštění dláždily cestu podezření, udání, výslechu a trestu. Oka sítě stále menší, vlákna pevnější, seznam jmen a míst delší.
Pryč byly doby vlažných slibů panstva i biskupů, doby her na vlastních malých dvorcích.
Kdo se odvážil své srdce uchovat, kdo si zlomené urval zpět a nechal srůst jako dřív, stál na hraně propasti.
Zopakování jména se rovnalo zapálené hranici.
Poučná poznámka o biskupské a papežské inkvizici to be continued.
V textu drabble je shrnut princip postupu té druhé.
"Slýchala jsi mě od kolébky. Máš hlas, ruce i srdce na správném místě. Zvaž to ještě, naše dveře jsou otevřené."
"Skutečně, tetičko. Však už jsme o tom tolikrát mluvily. Nejsem jako vy. Ani jako Josèla."
Starší sestra krátce vzhlédla.
"Obdivuji vás. Věřím, že vám Bůh požehnal nad jiné," zahnala odmítavé gesto starší ženy, "Mně povolání neudělil. Cítím, že mám jiné a někdy je srdcem vidím tak jasně, jako barvy slunce svýma očima."
"Bojím se, maličká, že si vybíráš cestu trnitou."
"Nevybírám, vede mě. Věřím mu stejně, jako vy."
Jacma si povzdechla.
"Přivedeš na svět nové duše."
"Třeba je Josèla zachrání."
Stále v Mirapeis. Z povahy tety Jacmy se dá soudit, že ten rozhovor mohl probíhat opakovaně v širokém rozpětí kolem Biatrisiných dvaceti let. Tetě pomalu táhlo na šedesát, starší sestřička se blížila třicítce.
Rekvalifikace (neúspěšná) je snad zřejmá.
Svěcení kataři - Dobří křesťané (Dobré ženy a Dobří muži), kterým se někdy pro zjednodušení, ale nesprávně, říká parfaits, se věnovali kazatelství a také vedli a spravovali v okcitánských městech a městečkách domy, ve kterých se shromažďovali věřící, kde se čekatelé na svěcení věnovali studiu a řemeslu (často tkalcovství), které dům a společenství živilo.
Hluboko v katarské teologii je zakořeněná myšlenka, že duše lidí jsou vlastně dušemi andělského původu, které ďábel při svém pádu strhl z nebes a uvěznil je do těl v hmotném světě, který si přetvořil k svému obrazu. Duše se mohly díky kázání slova božího rozpomenout na svůj původ a díky smíření pomocí jediné katarské svátosti - consolamenta - se mohly po smrti člověka vrátit k Bohu. Přísně vzato ovšem plození dětí znamenalo vytváření nových pozemských vězení pro tyto duše, takže prodlužovalo jejich utrpení v tomto světě.
Říkávalo se, že děd zažil ještě dobu šťastnou, otevřenou. Měl i šťastnou ruku na výhodné obchody. Už se neříkalo, proč se upil a jakou bídou se musela babička s dcerkami protloukat, než našla svou skálu a vybojovala jim všem místo na slunci.
Doslova. Když vrátila duši Bohu, teta hladce vstoupila do jejích šlépějí a dům na rohu náměstí zpíval slovem božím, pílí věrných i pohodlím jistoty.
Neteřinky jí rostly po boku, starší se slibem odhodlání v očích. Mladší? Od mala lekala okolí, jen otevřela ústa. Zlé jazyky si špitaly.
Za severním obzorem se začal lámat svět.
Snad ji alespoň provdají?
Za mě jsou tam partie alespoň dvě a každá jinak začarovaná, ale možná to není vidět...
snad se mi povede ještě navázat.
Pro kontext dodejme, že prarodiče zažili skutečně ještě klidnou dobu koexistence katarské církve v obecné populaci a rodiče i teta vyrůstali ještě také v období, kdy hrozba byla neurčitá, vzdálená a neúčinná. Během života Biatris, jejích sourozenců a potomků to všechno poněkud... nabralo spád. Ale snad mi témata ještě dají, abychom se dozvěděli víc.
"Věděl jsi, že kataři uctívali Slunce?"
Ohlédl se na ni a podal jí ruku. Chtěla se sem vrátit tak dlouho, vyprávěla mu ještě z dětských vzpomínek. Přála si, aby to všechno viděl taky. A teď jí možná z horka přeskočilo?
Rozpoznal úšklebek, když k němu vzhlédla.
"To jsi vlastně říkala, jasně. Paprsky slunce při úsvitu letního slunovratu..."
"...procházejí v přesné paralelní linii okny donjonu..."
"...kamenného hradu..."
"...který nepostavili kataři..."
"...ale ti, kdo je pobili..."
"...nebo upálili. Jo. Sluneční kult jako prase, ne asi. Protože přece kataři navazovali na zoroastrismus."
"Tak určitě."
Ale bylo jim tam nádherně, když nakonec popadli dech.
Tak zase praštíme po hlavě nějaký ten katarský mýtus.
Ne, takzvané katarské hrady nepostavili kataři. Ne, nejsou to sluneční observatoře katarů.
Na většině míst, kde dnes stojí "katarské" hrady, stávala opevněná castra - městečka a sídla ze dřeva a kamene, která měla pevnostní funkci jen druhotně (nebo ji získala až v době křížové výpravy a dalšího pronásledování). Většina z nich byla později více či méně srovnána se zemí a na jejich místě byly vystavěny právoplatné hrady podle vzoru severofrancouzských kastelů a dalších hradních typů, zpravidla přímo z moci koruny nebo místním nadřazených šlechtických rodů.
Ponořená v myšlenkách vytrvale vytahovala nová a nová vlákna a čarovala niť. Sledoval ji, spokojený a klidný, knížku zapomenutou v klíně. Poslední paprsky slunce jí posypaly uprchlý cop mědí.
Usmála se pro sebe.
"Biatris?" prolomil ticho výzvou ke sdílení.
Usmála se i pro něj.
"Vzpomněla jsem si, jak kazatelé vždy chodívají ve dvojici, takže je mezi nimi i ten třetí, který sám nepromluví."
Známá pravda.
"A?"
"Je to s nimi trochu jako tady u nás doma," zazubila se, jak to dělávala, když věděla, že si obzvláště dobře rozumějí.
"Jistě," vrátil jí úsměv, "zatím."
"S našimi hlasy? Máme poslední týdny klidu."
Mirapeis, kolem roku 1183. Biatris je asi 23.
Kopanec už se mi tam nevešel.
Přirovnání k čarodějkám jí bylo zhola směšné, i když výjimečně dobrá paměť jí někdy podrážela nohy.
Magie, kterou zpívala její duše, se snovala z nití, barev, rytmu a vzorů, z plátna, pásků a výšivek.
Voskově hladký strakatý člunek po jeho babičce byl první dárek, který kdy od Izarna dostala.
První vlasové trhlinky si všimla, když děti odrostly.
Vždy blízko k srdci, byl první a jednou z mála věcí, které vzala s sebou, když dala Mirapeis sbohem.
Půl století od mládí, patnáct let v horách za všeho počasí si vybralo svou daň. Vrásčité ruce sevřely sluncem vyhřáté zlomky rohoviny.
Neplakala často.
Kolem roku 1225, někde ve východních Pyrenejích. Biatris je asi 65.
Potřít ohněm a mečem, pro jistotu opakovaně.
Vytlačit jejich myšlenky z normálu, očernit, umenšit, zjednodušit na úroveň anekdoty.
Sebrat jim doslovně i přeneseně půdu pod nohama a střechu nad hlavou.
Napodobit jejich způsob v obálce správné víry a prodat týmž lidem dvakrát lépe.
Spolehnout se na "tak to bývalo vždycky" a přitom tradici vykořenit.
Vytlačit je do hor, za hory, do zapomnění.
Na zápraží čeká jiná válka. Podružné potíže ať už máme z krku.
Podařilo se. Poslední zmínky o skrytých skupinkách postupně řídnou až k popleteným jednotlivcům ztraceným v čase.
Trvalo to déle, než zamýšleli.
Dřevo, kámen a krajina nezapomínají.
Dnes bez konkrétního času a místa, jen s narážkami na křižáky, na římskou církev, na biskupskou i římskou inkvizici, na dominikány a na francouzskou korunu.
Z Languedocu museli poslední kataři uprchnout buď za Pyreneje nebo ke spřízněným obcím v Itálii. Na obou místech ale postupně vytrvalé skupinky doložené v pramenech vymřely či vymizely v prvních desetiletích 14. století, zatímco ve stejné době došel neslavného konce i pokus o obnovení katarské církve přímo v Okcitánii.
Podloubí na náměstí nabízelo útěšný stín. Kuchařce chyběl krok do lezky ke dvorku a kuchyni, když se otevřely domovní dveře.
"Margo, pěkný den!"
"Dobrá paní," sklonila se a přikrčila kolena, "požehnejte, prosím."
"To nechejme na jindy, až přijdeš do našeho domu," odvětila bystře starší žena a podezíravě přimhouřila oči.
"Co je to?"
"Paní, já..."
"Patnáct let jsem nepozřela maso, ale rozum jsem neztratila. Říkáš, že Domenge poručila o postu na stůl drůbež?"
"Ne tak docela..."
"Margo!"
"Je to volavka, paní," pípla kuchařka, ale myšlenkou na svou velitelku sebrala síly.
"Být mnich, řeknu, že co mi prodal rybář, je zaručeně rybou."
Mirepoix (Mirapeis), 70. léta 12. století.
Dobrá paní Jacma je teta naší Biatris, starší sestra Biatrisiny maminky Domenge. Je rovněž katarskou představenou, starší v komunitě, svěcenou Dobrou křesťankou, která může udělit požehnání věřícím. Ti žádostí o požehnání vyjadřují svůj úmysl připojit se v budoucnu k Dobrým křesťanům (katarům).
Katarští představení se stranili masa a živočišných produktů obecněji, věřící tyto zásady přísně nesledovali, stejně jako nedrželi přísně ani katolický půst.
Nicméně odedávna se postní pravidla zejména v klášterních komunitách upravovala a ohýbala dle potřeby, takže někdy se za postní rybu označovalo jakékoliv zvíře žijící ve vodě. Jsou tak doloženi postní delfíni, sviňuchy, kachny, ale třeba i bobři. Takže volavka žádnej problém :)
Jo a ještě dodejme, že Mirepoix znamená v překladu něco jako "Koukej, ryby!", aneb místo, kde se dařilo rybolovu na řece Hers.
Podfandom historie, nic navíc ani namíň.
Pohybujeme se v jihofrancouzské Okcitánii ve dvanáctém a na začátku třináctého století. V kraji je pevně uchycená katarská víra a "církev".
Sledujeme střípky (volný seriál) z celého života Biatris a její rodiny. Narodila se ještě do dob víceméně klidného soužití katarů a katolíků, Okcitánců a Francouzů. Ale ke konci 12. století začala atmosféra zásadně houstnout.
Sledujte poznámky u drabblat pro bližší kontext, místa a dataci. Pohled do mapy, na satelitní snímky a na fotky ze skutečných míst se hodnotí kladně - přesně to po večerech dělávám taky, abych měla psaní dobře ukotvené v (dobové) realitě.
Málokdy v bonusu trefím správně formu, ale tak snad...
"Viděl jsem jejich oči. Jsou šílení? Posedl je Zlý hladem po krvi?"
"Ne, jsou lační bohatství, bratříčku."
"Cože? A hledají ho tady?"
"Tys nebyl dole, neslyšel jsi, co jim pánové nakukali. Prý skrýváme zlaté poklady, mešní nádoby, kříže a hory mincí. Prý držíme kalich, o kterém věří, že pojal krev pozemského Krista."
Marsau zaúpěl, čelo v dlaních.
"Tomu věří? Nesmysly! Tak hloupí nemohou být! Nic z toho nám není drahé."
"Víra, pověra a pomluva jsou sestry z jedné matky," přisadil si chraptivě Fernán. "Kdyby jim řekli, že uctíváme zlaté mraveniště, vezmou horu útokem jen aby každý získal byť jediného mravenečka."
Mýtus o tom, že kataři uctívali, schovávali a nejlépe i někam z Montséguru během obléhání nějak propašovali svatý grál, je pravděpodobně nejrozšířenější a přitom nejvíc nesmyslná pomluva či konspiračka na jejich účet.
Základem katarské teologie je vyhrocený dualizmus, ve kterém je všechno hmotné, světské, to zlé, přetvořené ďáblem. Proto neuznávali ani pozemskou lidskou osobu Krista, tudíž pro ně nebyly zásadní události jeho umučení, kříž pro ně nebyl posvátným symbolem a grál by pro ně neměl žádný význam.
Přesto tato myšlenka kolovala mezi křižáckými/katolickými/francouzskými vojsky pravděpodobně už dávno před obléháním Montséguru. Je snadné si představit, že katolické duchovenstvo i jemu naklonění rytíři tenhle mýtus ochotně podporovali, protože živil posvátné rozhořčení a rozdělení na "my a oni" mezi řadovými bojovníky.
Jsme opět na Montséguru, tentokráte 1241, přítomen je pravděpodobně jeden z Biatrisiných potomků.
Hrdlo údolí u Lavelanetu se otevřelo a už z dálky bylo jasné, že počasí v cíli cesty bude přinejmenším nevlídné. Mlha se valila přes Madoual a vzdálenější hory nebylo vidět vůbec.
Zabořila ruce hlouběji do záhybů pláště a snažila se v sobě najít myšlenku, kterou by se zahřála.
Na prahu soumraku sesedla z vozu, k útočišti se dalo vystoupat jen pěšky.
"Bertrandovy řeči," oddechovala znechuceně, "dokonalý klid a bezpečí... povídal."
"Na tohle... už jsem... moc stará. Vypustím duši... než dojdu... k prvnímu srubu."
Měl pravdu, bezpečí do konce života, ušklíbla se.
Přespala jednou a nechala si poradit.
Peyregade nebyla daleko.
Asi jste si všimli, že se letos snažím psát cosi konkrétního z historie. Není to vyloženě seriál, jsou to střípky z příběhu, který stavím za pochodu (a bloumám si u toho mapou).
Pohybujeme se v jihofrancouzské Okcitánii ve dvanáctém a na začátku třináctého století. V kraji je pevně uchycená katarská víra a "církev".
Pro orientaci můžu začít dodávat přibližné letopočty a místa (doplním k předchozím), případně věk zatím ústřední postavy - Biatris.
Dnes kromě zmiňovaných míst mluvíme o Montséguru (ještě bez hradu!) a o sklonku roku 1208, Biatris táhne na padesát.
Zvažuji vytvoření fandomu, ale nejsem si jistá, jestli je to na místě. Co myslíte?
Jemná, opatrná práce s rounem, ruce vrásčité věčným namáčením.
Zápěstí bolavá z nekonečného česání, po něm lehounké obláčky a kupka smetí.
Pak její ruce, stejně jako ruce stovek dalších, denně, stále, vytrvale. Sáhy a míle nití spředených a seskaných s příběhy dávných rodů, vřetena ohlazená dotekem staletí.
Košíky napěchované listy borytu, pravidelný krok oslíka u lisu a dlaněmi mačkané šišky barviva, které teprve čas a další páry rukou promění ve skutečný pastèl.
Zázračné kádě vyhnané za město.
Konečně klapot brd a pedálů v tetině domě.
Ruka s jehlou se Biatris zadrhla. Kolik dlaní již spočinulo na šatičkách pro malou Clariu.
Mirepoix (Mirapeis), přibližně 1174.
Biatris je čtrnáct, malá sestřička je o deset let mladší.
"...ve světle stovek svic zářil jeho šat zlatými nitěmi, měl vznešený krok a nesl se jako páv."
Tatínek po návratu od hraběcího dvora jako obvykle vyprávěl obrazy.
"A paní hraběnka?"
"Paní Cecílie měla nádherné rudé šaty a pan Roger-Bernard nehleděl na žádnou jako na ni..."
Biatris se zahleděla na noční oblohu.
V kolovém tanci na břehu Hersu se nikdo naparovat nemusí. Každý Joan umí tleskat a počítat do čtyř, každý se umí halasně smát, když se pištci prsty rozběhnou.
Stiskneš ruku každému a všechny si můžeš dosyta prohlédnout.
To léto se holky z trhu rvaly o Rémina. Neuměly se dívat.
Městečko Mirepoix (Mirapeis), 70. léta 12. století.
Biatris je křepčící teenager.
Otevřenými dveřmi dýchal do tiché místnosti prašný srpnový vzduch. Sluncem pálená okrová arkáda na protější straně dvora ostře vystupovala proti temné zeleni horského lesa.
Odvrátila na okamžik pohled od ostrých kontrastů světa. V srdci jí zpívala sytá modř oblohy a poslední chvíle života měly náhle příchuť posledních týdnů léta.
"...jako v nebi, tak i na zemi."
Eume ještě chvíli podržel u jejího čela knížku v tmavé kůži.
Uctivě se jí dotkla a druhou rukou sevřela žehnající dlaň.
Přikývla, vydechla. Dobrý muž sklonil hlavu a věnoval se tiše své modlitbě.
Poslední slavnostní slova byla řečena.
Poslední její slova patřila domovu.
"Mirapeis."
Někde v masivu Canigou, 30. léta 13. století.
Biatris umírá někdy před osmdesátkou.
Minimálně na třech místech v sále probíhalo zjevné mateřské pletichaření. Slečny v různém stupni uzardění dělaly oči na nejvyhledávanější partie na plese.
Gwen se unaveně ušklíbla.
"Musejí pořád řešit vdavky? Na obzoru se objeví mužskej a už se myslí na svatbu. Nedá se to brát víc... zvolna?"
"V tomhle století moc ne. Je pravda, že je to poněkud přehnané. Jako ti parkuroví koně, jak jsem tuhle říkala. Vezmeš je náhodou na vyjížďku do lesa, uvidí přes cestu ležet klacek a skáčou dva metry vysoko."
"Takže slečinka uvidí oficíra a skáče dva metry vysoko?"
"Nebo daleko."
"V případě gentlemana navíc rychle."
"Ve své pracovně. V klidu."
"Na takové věci by se slušný člověk vůbec neměl ptát. Ne ženy v mém postavení. Tři dcery vdané a vy se mě takhle ptáte!"
"Nejraději na zahradě s dětmi, to mi zní krásně."
"Stále hrdě špinící stíny Pemberley. Hm. Musím se přeptat svého drahého manžela, jaký máme rozpočet na knihovnu."
"Budoucnost je v rukou božích."
"Já nevím. Jane? Lízinko?"*
"Já nevím. Jane? Lízinko?"
*Ochotně pod některou střechou.
**Další stěhování, další účty.
"Snad možná ve vlastní škole šermu?"
"Ve větším tichu, doufejme. Nebo na cestách."
"Ve škoue! Kouikwát se vyspíme?"
"Ťá ťá ťá ťá. Ďáp!"
"ŤUUUU!"
Susan protočila oči v sloup.
"Co se děje? Tvůj potěr se baví...," poznamenala těžce nedobová San a vrátila se ke skice na špatně maskovaném tabletu.
"Jo, ale musím to poslouchat."
"Musíš? Nemusíš! Jenom umřít musíš," dloubla si Miss Gwendylon. Zaposlouchala se znovu a uchechtla se.
"Nebudu kecat, nejvíc mi to připomíná tetu Kateřinu."
"Bohajeho, to by byl crossover... Nicméně, abych ti upřímně odpověděla, má drahá, musím to poslouchat. Protože bez ohledu na to, jak ochotně se děti zabavily s Mary a Mary zabavila s dětmi, Marek od ní ty průpovídky pochytí. A bude opakovat. Opakovaně! A já mu chci rozumět."
Fakt mi to psaní teď nějak nejde...
No nic. Teta Kateřina... Lady Catherine de Bourgh je vlastně taky teta Kateřina... huuu, to by byla jízda...
Drahý Jamesi,
předně děkujeme za psaní a posíláme vřelé pozdravy radosti nad vaší nadějí.
Přiznávám, že jsem sdílel tvé obavy, které jsi adresu vyjádřil, když ses dozvěděl, kde budeme letos trávit zasloužené volno. Že by mi chybělo drnčení města jsem nepředpokládal, ale pravidelný rytmus vln, zpěvavý skřípot dřeva a lan i hladký hukot větru v plachtách, ten jsem se strachoval postrádat.
Severní krajina překvapila. Jezera rozhodně nejsou tichá. Ať už tě ukolébá šum hustého deště, nebo ti za slunce zpívá ptactvo písně, které tajně v srdci znáš, je tu nádherně.
Na shledání v pevném zdraví těší se
vždy přítel
Frederick
Je prostořeká. Na každou větu má ostrou odpověď a vyčítat umí jen prostým pohledem. Trvá na své morálce a neváhá dát najevo i vlastnímu rodiči, že překročil hranici.
Snad je nejchytřejší, rozhodně není nejkrásnější. A nic si z toho nedělá! Neláme si hlavu, co s ní bude. Šikovná je dost, ale nijak moc své schopnosti nepěstuje, nepřepíná, neprodává.
Zná ze světa dost a zpropadeně dobře vidí do lidí. Nedokáže předstírat, lhát, zapírat, ani pro dobrou pohnutku. Upřímnost je u ní rychlejší, než myšlenka.
Jediné Jane si snad nekriticky váží.
Nejnovější návštěva nebyla zrovna nejvřeleji vítána a konverzace poněkud drhla. Rychle sklouzla k mrzutému výčtu nespokojeností.
"A pak to neustálé hlídání financí..."
"Jeho příjmy vás nestačí zajistit?"
"Jeho výdaje se neslučují se způsobem života, který jsem si představovala!" odfrkla si Lydia "Prozřela jsem už, nepotřebuji být městská panička, ale on nezná míru!"
"Ach tak. S tím se těžko něco pořídí," hostitelka pocítila pro Lydii neobvyklý soucit.
"Nemohl by s ním váš muž promluvit?"
"Pochybuji, že by to zabralo," prohlédla Susan do zahrady, kde pánové cvičně zkřížili šavle.
"Možná by ale jiný člen naší domácnosti mohl zkusit panu Wickhamovi domluvit."
"ŤUUU!?"
