Moje články

Jediná tkanice povolila.
Starý plášť zašustil.
Sklouzl na zem.
Koupil jí všechno.
Jemňounkou spodničku.
Šaty pod plášť i na koně.
Přesto se v pustých lesích vracela ke zbytku starého pláště.
Ukrýval vzpomínky.
Kryl jen málo z těla.
Nebránil dotykům.
"Ještě tak den, dva," zabručel Zed, "a budem se muset vrátit k jiným hrátkám."
"A k jiným zbraním? Nikdy. Ty ženské jsou mnohem civilizovanější!"
Vlastně měla pravdu.
Sevřel ji stehny.
Ňadra skryl do dlaní.
Vzal dech nekonečným polibkem.
Kéž by den nikdy neskončil!
Kéž by trval věčně.
Kéž...
Otázky pohltila vášeň.
Řád vystřídalo vzrušení.
Neunavitelné stráže vzal čert.
Zvítězilo.
Vášnivé.
Milování.

Zed zívl.
Už dvě noci pořádně nespal.
Poprvé zažíval večery náročnější než dny.
Zachránilo ho jediné.
I koně už byli unavení.
Navíc už tolik nespěchali.
Dnes se pořádně vyspí.
Nijak zvlášť ho to netěšilo.
Ria se naposled usmála.
Její tvář nahradila lesklá maska.
Nový plášť zakryl nahá ramena i nohy.
Jasný hlas zmizel.
Dorazili k černé věži.
Chránil ji vysoký, kovaný plot.
Kruh služebníků Smrti.
"Nikdo nenaruší kruh služebníků," zašeptal zastřený hlas.
Rozloučili se už předtím.
U branky mlčeli.
Utábořil se nedaleko.
Do setmění sledoval služebníky Smrti.
Mezi nimi Riu.
Stáli bez pohnutí.
Nedokázal tak ani ležet.
Ráno nepřineslo změnu.

"Myslel jsem, že Smrti můžou sloužit jen muži," zabručel Zed.
"Já zas, že k Lovcům berou jen ty chytré..."
Mohl se urazit.
Změnit téma hovoru.
Mlčet.
Nic z toho nedokázal.
Prostě nemohl.
Nechtěl.
Seděla na koni v plášti ke kolenům.
Zbytek nepřežil řádění vlčích čelistí.
Ze spodničky natrhala obvazy.
"Jediný luxus, který jsem kdy měla," zašeptala unaveně.
Zed nenápadně pohladil obvazy.
Zachránily mu život.
Věděl, že v prvním větším městečku jí to vynahradí.
Koupí cokoli, co si bude přát.
Zabije každého, kdo se jí zkusí smát.
Dnes, zítra, za rok.
Kdykoli si řekne.
Klidně i zradí.
Snad to nebude třeba.

Praskla větvička.
Vak s vodou rozčeřil hladinu studánky.
Šedivý vlk zavrčel.
Má mě zdržet, napadlo Zeda.
Odhodil tesák a skočil.
Šelma sledovala letící ostří.
Malý nožík bodl.
Na kousance nedbal.
Před sebou dvě míle lesem.
Vlčí smečku u tábořiště.
Dvě míle běhu.
Nic víc.
Nic míň.
Přebrodil rozvodněnou říčku.
Sotva popadal dech.
Vítalo ho ticho.
Kolem ohniště kruh mrtvých vlků.
Roztrhaný přístřešek.
Cákance krve.
A uprostřed.
Zkrvavené roucho služebníka smrti.
Stříbřitá maska v blátě.
Chyběl luk a šípy přibíjely vlky k zemi.
Zed zvedl hlavu.
Vzápětí padl na zadek.
"To bylo rychlé," řekl jasně dívčí hlas.
Pravý hlas služebnice smrti.

K večeru přišel déšť.
Velké kapky se ohlásily zasyčením ve zkomírajícím ohni.
Ťukáním na plachtě přístřešku.
Náhle lilo.
Obvyklé vlhko lesa vystřídalo mokro.
Provazy deště spojily mraky s provlhlou zemí.
Přesto měli štěstí.
Varovali je ptáci nízko nad zemí.
Náhlé utišení větru.
Proto zastavili už po poledni.
Narychlo vyspravili polorozpadlý seník.
Nasbírali suché dřevo.
Stříbrná dýka se pohnula.
"Jede dál?" zabručel prekvapeně Zed. "Už má celý den náskok!"
"Den nebo dva, na tom nesejde," odpověděl zastřený hlas. "Už je téměř u cíle, za hranicí."
Zed sevřel rty a přetřel tesák mastným hadrem.
Déšť ještě zhoustl.
Dokonce i ptáci chodili pěšky.

"Stopy jsou pryč," řekl unaveně Zed.
Dvacítka pobudů prchla téměř okamžitě.
Stačil šíp v ruce jejich velitele.
Stříbřitá kosa postavy v plášti.
Jejich křik naplnil les.
"Přišla si pro nás!"
"Smrt!"
Hrůza jim dala křídla.
Jen ne dost silná, aby letěli.
Podupali všechny stopy.
"Je jedna možnost," řekl zastřený hlas.
Šípem zraněný ležel u ohně.
Spoutaný.
Zkamenělý hrůzou.
Bílý kámen na stříbrné dýce zrudl.
Nasál krev.
"Teď nás povede," řekl zas zastřený hlas. "Najde zrádce."
Zraněný omdlel.
"Má paní už tě zná," zašeptala nad ním maska. "Nezapomíná!"
Zed mlčel.
Přesto nebylo úplné ticho.
Okolí naplnilo mlaskání.
Pečená kachna byla výborná.

Hnali se za jedním.
V rokli co nešla obejít.
Čekali na ně rovnou tři.
Tři lapkové.
Rozesmátí.
V rukou kopí a štíty bez erbů.
Čekali snadný výdělek
S prvním se vyrovnal Zed.
Šípem sotva palec nad štítem.
Druhý dva odrazil.
Zemřel unavený.
Rozsekaný Zedovým tesákem.
Třetí...
Hlasitě křičel.
Rozpáraný od rozkroku až po hrudní koš.
V záhybech černého pláště blýskly zkrvavené tygří spáry.
„Věděl, že tu jsou, tím si buď jistý,“ vztekal se zastřený hlas. „Možná je sem rovnou poslal.“
Zed mlčel.
Neměl dost šípů.
Odražené sebral.
První lapka ještě žil.
Věděl, co bude, když mu z rány vytáhnou šíp.

„Musel vyrazit někdy ráno.“
Zed vypadal šokovaně. „To má pořád půl dne náskok?“
Postava v černém plášti s kápí přikývla.
Na místě obličeje blýskla stříbřitá maska.
„Pekl si v popelu další kachnu,“ ozval se znovu zastřený hlas.
Už třetí den z pěti přežívali na sucharové dietě.
Na měsíc starém chlebu bez kůrky, vysušeném v peci.
„Ještě den, jen zítřek a...“ zašeptal Zed.
„A cestou zpátky budeme jíst kořínky?“
„Něco ulovím,“ řekl Zed. „Bude čas a dál od cesty víc zvěře.“
„To už tu někdo sliboval...“
Pak šli hledat další stopy.
To jediné bylo snadné.
Hladoví a unavení.
Vyjeli za zrádcem.

Tětiva tiše zazpívala.
Lučiště zaúpělo.
„Neblázni Zede,“ zašeptal zastřený hlas. „Musíme se ujistit...“
Šíp zmizel se zadrnčením ve tmě.
„Je to zrádce!“
Nemusel šeptat.
Na sto kroků neminul cíl.
K ohni zbývala sotva polovina.
„Parchant,“ vykřikl po chvíli.
Šíp vězel v kříži z větví.
Roztříštil napůl shnilou dýni.
Zabil strašáka.
„Pěkně to na nás narafičil,“ poznamenal zastřený hlas.
Měl pravdu.
Dřevo se samo sesouvalo do ohně.
Šramoty obstarala hromádka kostí a hladová liška.
Zbytek jejich fantazie.
„O co jsme se vsadili?“ zabručel Zed otráveně.
„Měla to být kachna na víně.“
Ani nemusel čichat ke zbytkům kostí.
Zrádce věděl i to.

Sklo doslova zářilo.
Porcelán - jen ten nejlepší - se mu pokoušel vyrovnat.
O stříbrných příborech nemá cenu mluvit.
Hospodyni bolely z jejich leštění ruce.
Jak by ne.
Ležely v krabici kdo ví kolik let!
Všechno bylo dokonalé.
Francouzská vína.
Švýcarské sýry.
A mnoho a mnoho dalšího.
Byl to skoro zázrak, vidět všechny ty delikatesy takhle pohromadě.
Pán domu zatím pokuřoval v kuřárně s hosty.
Nikdo se neopozdil.
Jeden vedle druhého se těšil.
Novou práci se patřilo oslavit.
Co práci, poslání!
Hospodyně popadla tác s aperitivem.
Dveře otevřel vojenský sluha.
Někdo pronesl přípitek.
SS Hauptsturmführer Rudolf Höss právě převzal velení Konzentrationslager Auschwitz.

Dusno a vlhko.
Přítmí v téměř neprostupných křovinách.
Zpocený muž odstrčil větev pokrytou ostny z vyšlapané stezky.
Mačetou.
Holou ruku mohlo pod listy čekat překvapení.
Had.
Štír.
Jedovatý pavouk.
Už viděl mnoho.
Žraloky.
Krokodýly.
Kdysi dávno i polární medvědy.
Ani v nejmenším nehodlal riskovat.
Jednou ho málem dostal tygr.
Dvakrát hroch.
Včela...
Pitomá alergie, ale stejně na ni málem zařval.
Samozřejmě potkali horší zabijáky.
Viděl k smrti rozzuřeného slona.
Několik let lovil hady.
Dlaň hlasitě pleskla.
Další moskyt se změnil v krvavý flek.
Přesto kráčel klidně.
Postříkaný repelentem proti hmyzu.
S kalašnikovem na rameni.
Kapsy plné zásobníků.
Na největšího zabijáka...

Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.
Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.Pastelky.

"Přemýšlej!"
Hart usedl na mezi nad vesnicí.
Čaroděj je vysadil u hospody před dobrou hodinou.
Zmizel za ohbím cesty.
Neřekl nic.
Čaroděj si musí poradit.
Nekromant o to víc.
Musí.
Přijímací zkouška.
Nic menšího.
Sám najít cestu.
Samozřejmě nenápadně.
Dívka zamávala z okénka hospody.
Neměla radost z čekání v najatém pokoji.
Nevěřila narychlo vyčarovaným šatům.
Nechtěla zůstat sama.
Hluboký nádech.
Žádná kouzla.
Žádné sledování jisker.
Nic z toho žák nemusel umět.
Ne první den.
Musely stačit oči.
Viděl malé domky.
Lesklou stuhu plavebního kanálu.
Parní omnibus na návsi.
Zříceninu hradu na kopci.
Kostel.
Chyběl jen hřbitov.
"Samozřejmě," usmál se Hart.

Čaroděj si promnul oči.
V dálce blikala světla pochodní.
Vidle zatím vidět nebylo.
Zachránil ji.
Samozřejmě.
Měl oči všude.
Bylo se na co dívat.
Jenže ti dva taky nebyli slepí.
Ani hloupí.
Věděli kam míří cesta.
K jaké škole...
Vzbouřili ves.
Nikomu nevadilo, že znásilnili holku z pastoušky.
Ne, když měli pod nosem nekromanta.
Při ruce vidle a louče.
Zachránila je nemrtvá služebná.
Vyschlé kosti plápolaly.
Litinová pánev svištěla vzduchem.
Kouzla by všechno jen zhoršila.
Odjeli v poslední chvíli.
Bez peněz za náklad.
Dívka bez šatů.
A chlapec?
Čaroděj nevěděl.
Pod plachtu vozíku by nenakoukl ani za všechno zlato Británie.

Stromy zašuměly.
Čaroděj polekaně odskočil od dvojkolky.
Před chvílí zastavil u malého potůčku.
Koník se napil a začal spokojeně plenit vše zelené v dosahu.
Bublání vody a šum lesa, nic víc nerušilo popolední klid.
Vozík byl tentokrát plně naložený.
Pytle z jednoho hostince putovaly do druhého.
Obsah chránila pečeť a drahé kouzlo.
Čaroděje stejně zajímal malý sešit.
Hartova tajemství v něm.
Necítil žádné kouzlo.
Natáhl ruku k plátěné vazbě.
Za sešitem ležel nůž.
Malý, ostrý jak břitva a s kostěnou rukojetí.
Špička se chvěla očekáváním.
Mířila na čarodějovo srdce.
"Jsem tu, mistře čaroději," uslyšel, sotva si opláchl obličej v potůčku.

Vozík se trmácel krajinou.
Cesta nestála ani za odplivnutí.
"Mistře čaroději?"
"Ano chlapče?"
"V těch lahvích byla jalovcová pálenka?"
"Nene, je to macerovaná sabina...." ucedil zamyšleně čaroděj.
"Cože..? Sabina?"
Čaroděj se rozesmál. "Juniperus sabina nebo jinak chvojka klášterská."
"Jalovec chvojka? Ale ten je..."
"Jedovatý, ano." přikývl vážně čaroděj. "Ale neboj, slečna Martensová ho neprodává v hospodě. Má ještě jeden podnik."
"Taky se mu říká palma starých panen. Takže je andělíčkářka?"
Čaroděj se k němu nevěřícně otočil.
"Jak tohle sakra..."
"Dívám se a naslouchám," odpověděl tiše chlapec.
Čaroděj se zachvěl.
Představa tichého a přemýšlivého nekromanta, ponořeného do práce, ho řádně vyděsila.

"Hlavně žádné hlouposti," řekl čaroděj a tvářil se neobyčejně vážně. "Je to pořádný pajzl a nechceme problémy."
"Už jsem viděl pár hospod, kde se pro ránu nešlo příliš daleko."
"Tady ránu předběhne bodnutí nožem."
Víc už nestihl říct.
Dávno nemyté okno explodovalo.
Čaroděj potřeboval tři šlehnutí bičem, než si vyhozený pijan rozmyslel návrat.
"Slečno Martensová? Můžeme dál?"
Chlapec raději zůstal venku.
Zdvihl a skryl do vozíku odhozený nůž.
Obstaral koně a nakonec donesl slečně několik lahví.
Páchly pálenkou a trochu divně jalovcem.
Po zbytek večera podle čarodějových pokynů promazával vazelínou železnou ruku slečny Martensové.
Viděl v ní jiskry černé magie.

"Mistře čaroději? Proč vlastně nejedete vlakem?"
Kůň táhnoucí rozhrkanou dvoukolku vyčítavě zastříhal ušima. Vypadal unaveně už když vyjeli a teď... Čaroděj podřimoval na kozlíku. Otázka zmizela v šumění stromů a zurčení potůčku.
Koník sám od sebe sjel s cesty a zastavil.
Taky odpověď.
Chlapec rozdělal oheň na ohništi skrytém v závětří.
Zavěsil kotlík na orezlý hák.
"Budou tu raci," zašeptal spokojeně při pohledu na čistou vodu a podemleté břehy potůčku.
Naplnil kotlík a napojil koně.
U potůčku našel dva raky.
V košíku.
"Někteří sloužící se nedají odbýt," řekl ospale čaroděj, když začala vřít voda.
Dříví na oheň přiložila kostnatá postava.

"Tak, pane Harte, je to jen na vás."
Měl na výběr...
Jenže podle čeho volit?
Chlapec zavřel oči.
Místnost zavířila jiskrami magie.
Žhnoucí plameny profesora a čaroděje v jedné osobě.
Roztěkané a nesoustředěné blikání nahé prostitutky o patro níž.
Až o kus dál zahlédl hejno jisker prskajících všemi směry.
Hejno kluků o málo starších než on táhlo vůz.
Ubozí, otrhaní a levnější než kůň, jemuž ušetřili síly.
Levnější než parní stroj.
Právě tam by skončil.
Zapřažený do vozu nebo připoutaný k motyce.
Už neváhal.
Pero zaskřípalo.
Místo nuzáka v otrhaných šatech.
Seděl u stolu.
Nový student černé magie.
Budoucí nekromant.

"No sakra... Von zavřel voči, viděl si to?"
"Pořád říkám, že jim tím mazátkem máváš zbytečně blízko před očima. Jenom navnadit, aby se podívali a blik."
"Ti to kecá, ale... No se dívej, zas je zavřel!"
"Ale no tak. Nastavíš vyšší výkon, mávneš a dušička, čistá jako sníh, maže k dalšímu použití... Co je na tom složitého?"
Klik.
Blik.
***
"Doktore..? Vy pijete?"
"Mám po službě!"
"Ale..."
"Tři porody, z toho dvakrát císař, jen proto, že dětičky měly svatozář a křidélka?"
"Ano, ale..."
"A pak mi dítě po porodu řekne, že je docent Vašíček a že to dělám, s prominutím, blbě?"

Loď stála naprosto nehnutě.
Prázdnou palubou připomínala Mary Celeste.
Nikde ani živáčka.
Dokonce i racci zmizeli ve zlé předtuše.
Ryby se nezdržovaly v blízkém okolí.
Lodi ji obeplouvaly v uctivé vzdálenosti.
Přesto byla ve své samotě středem pozornosti.
Tisíce očí sledovalo obrazovky.
Tisíce zatnutých pěstí vlhly potem.
Jen mraky pluly netečně.
V hukotu naftových motorů zanikal vysoký bzukot.
Ve výšce a kousek stranou kroužila kvadrokoptéra.
Pak přiletěl Falcon.
Štíhlé, čtyřicet metrů vysoké tělo protrhlo nízké mraky raketovým plamenem.
Vedeno téměř neomylným počítačem zamířilo k nepatrné tečce paluby.
***
Přistane tentokrát?
Poprvé na lodi.
Podruhé v historii raketových letů.
Už v pátek.

"Vážně chodíte na procházky?" řekl nevěřícně novinář.
"Vy snad ne?"
"Je to docela nepochopitelné. Na procházky se chodí kvůli čerstvému vzduchu a když je venku hezky."
"Vždyť je hezky."
V tom okamžiku je přerušil řev přistávající lodi.
Mluvili rádiem, ale hluk rozvibroval skafandry, že se stejně neslyšeli.
Obrovité MCT se z rozmazané šmouhy změnilo v tečku na přistávací ploše.
Při vzpomínce na vlastní přistání se pořádně zapotil.
Ještě víc při svlékání skafandru uvnitř vozítka.
"Noví kolonisté," zamumlal novinář. "Mám je vyzpovídat."
Marťan vedle něj se usmíval.
Sám si ze skafandru sundal jen protiprachový převlečník a přilbu.
Miloval rudé panorama Marsu.

Bylo to podivné setkání.
Když se v Gallipoli, v druhém roce Velké války setkaly...
...no, holky.
Jedna z Německa, zrozená ve svitu pecí Kruppova koncernu a v hluku oceláren, strojíren a zbrojovek.
Druhá z Británie, ji na cestu vypravily holky od Vickerse, unavené z neustálého shonu v dílnách nějvětšího výrobce zbraní v zemi.
Cestovaly dlouho a čekaly ještě déle.
A kdo byl On?
Kluk z kolonií. Vytáhlý, uvyklý střelbě z lovu králíků a osmahlý sluncem.
Australan
Cosi ho kříslo do prsou a pak uviděl nejdivnější věc ve svém životě.
Kromě ptakopyska.
Na zemi ležely dvě střely, navzájem sražené v letu.

Černý Ford Pickup F-150 pomalu odbočil na parkoviště.
"Vážně tam chceš jít?"
Měl šestnáct let, jméno po otci a řidičák teprve tři měsíce.
"Chci."
"Jeho jméno tam nedali," řekl Ian. "Já... Ptal jsem se."
"Vždyť to vím, při poslední cestě nebyl voják..."
Leila se odmlčela a zavřela oči.
Vzpomínala.
Svírala to nejbližší co jí po něm zbylo.
Snad dvacet let starý foťák.
Bližší byl jen chlapec.
I na něj dojde.
Tam u zdi.
Věděla co uvidí.
Sto padesát metrů zdi z lesklého černého kamene.
58 191 jmen mužů padlých ve Vietnamské válce.
Jen to pro ni důležité chybí...
Ian King.

Tisíce a tisíce diváků.
Burácení motorů.
Tisícihlavá stáda koňských sil...
Pomalu začíná...
Ale ne.
Začíná Reno National Championship Air Races.
Nikdy a v žádném případě se neříká pomalu.
Rychle a nízko, to ano.
Vražednou rychlostí kolem pylonů.
Někdy doslova.
Nejdřív malé stroje s "pár" stovkami koní.
Mrňavá křídla připomínají schůdky pro pilota.
Kabiny těsně kopírují přilby.
Mrňousky střídají jety.
Důvěrně známé Albatrosy a Delfíni nepřipomínají krotké cvičné stroje.
Spíš hladové dravce.
A nakonec "Unlimited"...
Druhoválečné stíhačky s motory, o nichž se kdysi konstruktérům ani nezdálo.
Řev motorů je už doslova brutální.
Když ustane všechen shon.
Možná si ti veteráni řeknou...

Den za dnem.
Večer za večerem.
Noc po noci.
Škrábe olůvko po zažloutlém papíru.
Nůž v kousku lipového dřeva.
Špachtle v rozehřátém vosku.
"A co z toho?" ptá se čísi hlas.
Mince se kutálí.
Měděné uhlířům, kopáčům a dřevorubcům.
Stříbrné voskařům.
Zlaté huti.
Dlouhý výdech.
Když na dílo poprvé dopadnou sluneční paprsky.
Cákance bláta.
Oheň.
"Kam ten spěch?" ptá se zas čísi hlas.
Už nikam.
Oheň vypálil bláto.
Vyhnal voskovou duši.
Zaplnil nitro žhnoucím kovem.
Vydrží?
Spadla spečená krusta.
Špínu vycídil písek.
Malé kladívko probudilo hlas.
"Poletím," řekl ten hlas.
Z jámy.
Na náves.
Na vrchol věže.
A do Říma.

Pozoroval kraj.
Pole a luka, v dáli hradbu lesa.
Ticho...
Patřilo k tomuto času, k zamyšlení a k modlitbě.
S jarem chvátala naděje, o to větší, že bylo první po Velké válce.
Zaváhal, když zaslechl kroky.
Sejít dolů?
Zůstat?
Těžko by našel vhodnější místo.
"Jdeš ztěžka bratře poručíku," převaloval na jazyku nezvyklé oslovení. "Takže nevezeš."
Prošedivělý poručík Italských legií neodpověděl.
Nechtěl plýtvat slovy v prázdné zvonici.
Nevezl.
"Teď už mě trápí jediné," řekl farář unaveně. "Že z našeho zvonu nadělali děla. Že zabíjel..."
Legionář mu podal láhev vína a trochu trpce se usmál.
"To jediné, pane faráři, vás trápit nemusí."

Ach ta slova.
Zelené peklo.
Hořící napalm.
Výkřiky umírajících.
Jenže realita je občas jiná.
Možná pouze na okamžik zavládlo ticho.
K uším pronikly běžné zvuky z džungle.
Vřískání opic.
Švitoření ptáka.
Čvachtání vody v botách.
Zvítězila nuda.
Každá dostatečně dlouhá válka se skládá z devadesáti pěti dílů nudy a z pěti dílů hrůzy, okořeněné dle libosti čirým šílenstvím.
Fotoaparát několikrát cvakl.
Ticho zachytit nedokázal.
Ani myšlenky.
Nezapsané zmizely.
Nakonec ani ta nuda nedokázala své vítěství udržet nijak dlouho.
Nízko nad korunami proletěl Thud* a odhodil dvě štíhlé napalmové nádrže. Tam mezi stromy si někdo právě vybral svých pět dílů hrůzy.

"Konečně!"
Přejeli hranice a vlastně si ničeho nevšimli.
Žádná závora, celnice, nic podobného.
Pár zarostlých hraničních kamenů.
Šedivá torza pohraničního opevnění.
Doma.
Hlavně Danny by mohl něco namítat.
Neřekl nic.
Po matce z Ruska, po otci z Anglie a přesto...
Taky dorazil domů.
"Asi jsem tam ztratil klíče."
Zachrastily na malém stolku, při zastávce na protažení nohou.
"Kde..?"
"Vypadly ti u vchodu do krytu."
"Takže to víš?"
"Bohužel. Co bys čekal od žárlivé administrátorky? Dál jsem raději nešla. Takže ji mají?"
"Zavřenou a v masce," zašeptal Danny.
"Je to špatné," řekla po chvíli tiše Simona, "Jenže lepší volba mě nenapadá."

"A jsou pryč..."
"Nediv se, ty nechceš zapomenout?"
"Chci, ale až se ta svině bude smažit v pekle."
Třináct žen, z nich jedna mrtvá a jedna na útěku...
A dvě, co neztratily touhu pátrat.
Najít a ...
"Co potom? Co až ji najdem?"
"Sazba je dvacet pět let. Za jednoho."
"A důkazy?"
"Jsou, jenže soudce... "
"...zasranej..."
"...nemá jinou možnost. Dokonce, a to přesně podle práva, zakázal policii pátrat!"
"...zasraný..."
"Taky byla zavřená! Dokud někdo neprokáže opak, tak je dle zákona nevinná."
"Jenže co teď?"
"Něco ti ukážu."
***
Zas maska.
Tentokrát s mlhou před očima.
Bez klíče.
Nahota.
Křik a slzy.
Trest.

"Co se vám stalo?"
"Simono, je tu někde Danny? Potřebuju s ním mluvit."
Kapitán ze sebe otřepal zbytky zeleniny a usadil se do křesílka.
"Měl naprostou pravdu, ten advokát řádí jako puštěný ze řetězu."
Simona vyhověla prosebným pohledům a pustila se do přípravy kávy.
"Ale kdo po vás házel rajčata?"
"Jeden dámský spolek. Někdo jim nakukal, že za zmizením stojí policie a ony tomu uvěřily..."
"Mohl to být právě advokát?"
"Čistě teoretiky," přikývl kapitán, "Jenže na tom nezáleží. Stejně se jich nezbavíme."
Simona chvilku uvažovala.
Jak něco takového vyřeší administrátorka?
Like it!
Spolek se rozprchl.
Nakašlat na ideály bez lajků.

"Takže dva dni dovolené? Nechceš počkat, až ji chytíme?"
"Simčo," usmál se Danny, "Já si nemyslím, že ji policie dostane. A pokud ano, určitě k tomu nedojde nijak brzo."
"To přece..."
"Advokát už šlape policii na paty, vždyť si dokonce vymohl zrušení pátrání prostřednictvím Like it!"
"Nějak to dokážeme!!!"
"Podívej, tím, že se zavřela s unesenými do krytu má to nejlepší alibi. Nahota, stejná maska a oholená hlava."
"Třeba najdeme něco v masce."
"Všechno smazané a přepsané, tak jako v těch ostatních... Klidně to zkus a pátrej, ale já mám dost."
"Takže za dva dny."
"Zas ráno, tak jako dnes..."

"Já věděl, že nebudete věřit," konstatoval Danny rezignovaně, "Proto jsem pátral sám..."
"Ale já věřím, že to mohla udělat žena," namítla Simona horlivě, "jen ty další věci..."
"Osobně pečetila vstup po dokončení krytu a jako jediná znala přístupové heslo. Dokonce i vojáci mají špatné."
"Jenže nic z vašich zjištění se nedá použít jako důkaz," namítl kapitán, "Soud na ni nevydá zatykač."
"Jasně. I to její zmizení je nanejvýš indicie. Sice víme, že to udělala, ale dokud ji nenajdeme a k tomu nějaké důkazy, tak jsme namydlení."
Simona se podívala na fotku, skrytou v kupce podkladů.
"To přece nemůže být ona..!"

"Takže nic nezbylo," konstatovala Simona a práskla dvířky skříňky, "Kdo to proboha dorazil?"
"Měli jsme tu takovou menší noční poradu," odpověděl Danny z právě otevřených dveří.
Za jeho oči by se nestyděl ani angorský králík, vykoupaný v chlorované vodě.
Možná by dokonce záviděl.
"Spals vůbec?"
"Jo spánek," zamumlal Danny, "O tom jsem už slyšel..."
Přesto se natáhl a vsunul do vstupu počítače kartu.
"Pravděpodobnost je na devadesáti pěti procentech," vytřeštil oči programátor.
Zmizení sušenek už mu vůbec nevadilo.
Možná by i něco přihodil.
"Je tam všechno," mávl Danny k obrazovce a zavřel oči.
"Tomu nevěřím", zašeptala Simona do jeho chrápání.

"Slečno, okamžitě se přestaňte vrtět, nebo si vás odvezu na pozorování!"
Simona ztuhla, ale ani tak jí klid nevydržel dlouho, "Danny, tady..!"
"Slečno!"
Zamával a proběhl do další chodby.
"Bude to na lepení," řekl doktor.
Nanesl do rány trochu gelu z tuby a stiskl okraje k sobě.
"Příště si šoupněte přilbu víc do čela, než vběhnete do tmy."
Rána ještě pálila, když kolem odváděli zachráněné ženy.
Všech dvanáct.
Přestala, když se Danny vrátil.
"Pár lidí je trochu potlučených, ale budou v pořádku."
"A co ten hajzl?"
"Simčo," nadechl se, "Nikdo tu není. Žádnej únosce, žádná místnost se spoustou obrazovek. Nic."

Další den.
Nebo dva?
Za maskou splývaly.
Rozostřené ponížením.
Hrůzou a bolestí.
Samotou.
Jako jediná pořád doufala.
Ostatní už to přešlo.
Jen přežívaly.
Nevěřily...
Že je někdo na stopě.
Že je snad někdo hledá.
Že je zachrání.
I ona se začínala bát.
Nakažlivé nevíry.
Dalšího dne.
Vlastního strachu.
Bliklo světlo.
Luplo ve sluchátkách.
"Vstaň."
Tak jako každé ráno.
Pak luplo v uších.
Čekala.
Tak jako každý den.
Třicet minut?
Možná víc či méně.
A najednou.
Odkudsi přiletěl chladný vánek.
Pach jak z otevřené hrobky.
Teplá deka přes ramena.
Maska spadla.
Sen?
Halucinace?
Další zvrhlé mučení?
Ne.
Konečně prišla svoboda.
Sen.

Danny se protáhl, "Sherlock už dozpíval?"
"Ne, jsme na šedesáti procentech," odvětil ospale programátor, "Jen Watson je už vypnutý."
Admini zmizeli, jen domluvil.
Udržovali síť v chodu bez odpočinku už od včerejšího večera.
Výsledek nestál za moc.
Našel jim malý kousek koberce s chloupky poslední unesené dívky.
Několik přehlédnutých stop v hlíně.
Kolem nebylo nic.
"Vymazání psychologického profilu pachatele zvedlo pravděpodobnost o deset procent... Ale nevím co dál."
"Asi nastal čas na opravdu hloupé otázky," řekl Danny a zabodl prst do obrazovky, "Co je tohle?"
Ve vybetonovaném svahu nad říčkou trčela řada ventilačních komínů.
Na fotce.
V mapě nebylo nic.

"Takže Sherlock už zpívá?"
Programátor se ušklíbl, "Ano a úplně kouzelně. Pravděpodobnost úspěchu vzrostla o pět procent."
"To mi moc neřeklo."
"U brady Prorokovy, je to katastrofa! Vzestup ze tří na osm procent. U Metropolitní máme přinejhorším devadesát pět! Něco je strašně špatně!"
"Takže by to chtělo Watsona a nějakou "hloupou" otázku," ušklíbl se Danny.
"Watson existuje," odpověděl programátor, "Je to systém pro vyhledávání a třídění důkazních materiálů, ale..."
"Ano?"
"Má příliš velkou spotřebu počítačového času."
Za třicet minut dostal Watson administrátorská práva.
Danny jistou nechuť k jeho používání chápal.
Vir se mu neříkalo jen proto, že pracoval pro systém.

Ráno nebylo lepší.
Pohledy nevadily.
Stejně je zakrývala mlha.
Prokletí masky.
Zato si užila doteků.
Hlazení.
Občas na rozkaz.
Jindy jen kvůli poznání.
Rukama místo očí.
Pak se rozešly.
Marně hádala kam a proč.
Než ji maska dovedla ke stroji.
K pásu a stovkám krabic.
Kvůli tomuhle ji přivedl?
Proč to všechno kolem?
Proč nahota?
Proč?
A to nevěděla o "odměně".
Za den dřiny.
Za pot pod maskou.
Dala by cokoli za šaty.
Za vytahané tepláky.
Dostala pásek kolem pasu.
A s tím co bylo na něm...
Stala se pro ostatní až do večera mužem.
Nakonec jí to někdo oplatil.

"Co tady děláš?"
"Sedím v kanceláři," odpověděl Danny, "Jen nechápu, proč se vůbec ptáš."
"Zapoměls na rozcvičku? Všichni zaměstnanci..."
"Tak v tom případě mám štěstí, že jsem jen externí spolupracovník, že? Ovšem ty takhle skvělou výmluvu nemáš."
"Já jen..." vydechla Simona, "Prostě v teplácích vypadám příšerně a legíny, to už je sprosté slovo. Musím zmizet, než někomu dojde, že nejsem v terénu."
"Takže na nádraží pojedem spolu?"
"Jaké nádraží..?"
"Sherlock. Za třicet minut."
"Ten programátor přijede už dnes..?"
"A kdy? Včera jsme z policejního systému Sherlock dostali tunu nesmyslných údajů. Dnes potřebujeme zjistit proč."
"A zítra?"
"To je snad najdeme."