Moje články

Nesnášel, když musel poslouchat něčí rozkazy. Právě proto vedl hostinec. Aby mohl být vlastním pánem a nenechal na sebe ječet. Ale ani tak tomu neunikl. A že ho ten příkaz pěkně vytočil.
Dle nařízení je nutné udržovat okna v dokonale vyleštěném stavu!
Vzteky zmuchlal nařízení, které dostal a bez dalších řečí se dal do práce. Bylo mu jasné, že hosti budou frflat.
Hlavní je být v neustále klidu, říkal si pro sebe. Začal připravovat plán. Vzpomněl si, že když kupoval tenhle barák, byl upozorněn, že vnější část zdiva patří stále Šárovi. Tak proč by se leštil s jeho stranou oken.

Celou směnu nemluvil Kruege o ničem jiném.
„Jen kdybys to viděl. Ta barva, nádherná, ničím nezkažená. Na dotek jsem cítil nádherný chlad. A to se přiznám, že jsem se poprvé dotýkal až s posvátnou hrůzou. Bál jsem se, abych něčemu tak nádhernému neublížil. Ale ruku jsem měl pevnou. Jakmile jsem jednou pevně sevřel své prsty okolo, nebylo nikoho, kdo by mě donutil se pustit. No co ti budu povídat. Úplně dokonalý tvar,“ básnil dál.
Každému, kdo ho znal, bylo hned všechno jasné. Bídák se po několika letech rozhodl pro změnu a objednal novou sadu korbelů. Pro Kruegeho to byl svátek.

Maller skrytě pozoroval partu cotasů, která plánovala, jak by Bídákovi ukradla pár soudků lahodného moku.
„Pánové, jak vás tak poslouchám, tak váš plán má chybu. Na tohle Bídák neskočí. Bylo by lepší, kdyby tohle velení loupeže bylo přenecháno někomu zkušenějšímu. Člověku, který už dokázal vypít hektolitry moku bez placení. Nechte to na mě,“ pronesl, když vycházel ze své skrýše.
Cotasové rádi přijali veškeré rady a jakmile zavelel, vyrazili na lov. Bohužel je Bídák hned chytil.
„Zítra máš útratu na můj účet,“ pronesl s úsměvem Bídák, když vyhodil na ulici posledního ze zlodějů.
„Takhle se okrádá Bídák,“ vysmál se jim Maller.

Ten den bylo u Bídáka nezvykle ticho. Nikdo neměl náladu na žertování. Každý seděl nad svým korbelem piva a koukal do stolu. Sem tam se od některého ze stolu ozvalo tiché zašeptání.
„Kdo to mohl udělat a proč?“
Otázka položená dnešní den už minimálně posté. A přesto na ní stále nikdo nenašel odpověď.
Bídák stál za barem a točil další korbel piva. Pohled mu sklouzl k místu, kde sedávalo všem známé trio. Stůl byl jako jediný prázdný. Byl rád, že je hostinský. Nechtěl by být v kůži ani jednoho z cotasů, kteří museli na hlídku. Rozhodně ne po včerejší noci.

„Poeta.
Tento muž se narodil neznámo kdy, neznámo komu a vlastně je známo jen jeho pohlaví.
První zmínky o něm se datují ke dni, kdy vstoupil do hostince U Bídáka.
Zde se poprvé objevilo jeho nadání dokonalé mluvy. Není nikoho jiného v pevnosti Northgam, kdo by dokázal z hlavy vylovit tolika nadávek. Jak prohlásil jeden z jeho kamarádů - tak poeticky nikdo jiný mluvit nedokáže. Zřejmě z té doby pochází jeho přízvisko Poeta, které nesnáší, ale žije s ním nadále. V současné době pracuje jako strážce pevnosti a Bídákova hostince.“
„Jdi s těma zasranejma žvástama do prdele,“ zařval Poeta na Kruegeho.

Bylo to normální odpoledne jako každé jiné. U Bídáka bylo narváno, chlastalo se a holky na patře měly o práci postaráno. Bohužel idylka tady nikdy dlouho nevydrží. A opět se to potvrdilo.
Po příšerném řevu se rozletěli dveře a Bídák za sebou táhl cotase, který si přidržoval rozkrok a byl rád, že stojí. Čímž se vysvětlil předchozí řev.
„Tak jsem si myslel, že jsme se domluvili jasně. Nikdo mi nebude chcát na zdi hospody. A jestli vy hovada potřebujete písemnou smlouvu, tak si můžete být jistí, že už nebudu tak hodný a místo kopnutí do koulí vás vykastruju,“ zaječel Bídák.

To odpoledne měli štamgasti dlouho na paměti. Chvátali do hospody, aby unikli spalujícímu žáru sálajícímu z budov Northgardské pevnosti. Ale u Bídáka nebylo šero, na které byli zvyklí. Skrz UMYTÁ okna proudilo dovnitř slunce, což mělo za následek zteplání piva stojícího před strávníky.
Tedy, toho piva, které nestihli vypít na jeden zátah. A jelikož jim Bídák zakázal se uvnitř skel dotýkat, museli na to jít jinak.
A tak den za dnem při příchodu štamgasti hodili hroudu bahna z venku na okna. A pokračovali do té doby, než se jim konečně podařilo zaplácat je tak, že nebyl vidět ani kousek nebe.

Poeta, Maller a Kruege se po směně opětovně sešli u Bídáka. Po deseti vteřinách jim na stole přistály korbely napěněného ležáku.
„Cože? To už je tu zas!“ zaječel zděšeně cotas, který se naposledy dostal s Kruegem do pivní soutěže a vydržel do třicátého kola.
„Kamaráde, já tu vlastně žiju. Tohle je můj domov. Tady jsem si poprvý vrznul, poprvý se ožral, poprvý se poblil z chlastu, poprvý se porval tak, že jsem přišel o pár zubů. A to nemluvím o prvně zabitým,“ zasyčel na něj Kruege.
Cotas zbledl a rychle vycouval z lokálu.
„Nepřeháněls trochu?“ pousmál se Poeta nad pivem.

U Bídáka se konalo každoroční sčítání prasat. Ten, kdo byl nějvětším prasetem, získal jako hlavní cenu večer na účet podniku.
Mělo to vlastně svou logiku. Alespoň jednou za rok se celá posádka pevnosti Northgard umyla a vyměnila propocené hadry za novou uniformu. Tak se rovnou mohla konat přehlídka.
Pravidla sčítání prasat byla jednoduchá. Každý účastník se povinně zvážil večer před mytím. Následně druhý den se opět všichni dostavili a byli převáženi po umytí a výměně oblečení.
Součet prasat byl pak celý rok vyvěšen nad barem. Spolu s tichou modlitbou za mrtvé bakterie jejichž váhu určoval rozdíl před a po umytí.

Rvačky U Bídáka nebyly ničím zvláštním. Divný by spíš byl den, kdy by se tu minimálně tři neodehrály. Většinou se prala omladina - cotasové, kteří si přihnuli a netušili, kde je jejich míra.
Jeden takový si tu právě vyskakoval. Mával pěstma kolem sebe a hrozilo, že brzy někoho trefí. Tentokrát byla hádka kvůli nejlepšímu místu v Ecorii. Hostinského to ale pomalu unavovalo. Klidně vypláchl nejhorší korbel, který našel, došel ke cotasovi a majznul ho po hlavě. Tělo padající na zem následovaly střepy, které se nikdo nepokoušel zvednout.
"Jdi do prdele s tou svojí rodnou hroudou," odplivl si při návratů k pípě.

U Bídáka bylo opět narváno. Nebyl jediný stůl, kde by nesedělo pohromadě několik skupinek, které se chvílemi museli překřikovat.
Poeta, Maller a Kruege nedobrovolně sdíleli stůl s partou Cotasů, kteří právě řešili tajemnou záhadu Jednonohé Lilly.
"Ti říkám, že jeden štamgast nebyl spokojenej s její službou a tak jí tu nohu useknul," zařval nejmladší z cotasů, který se snažil prosadit mezi svými kumpány.
Maller se pousmál do korbelu. Bavilo ho poslouchat tyhle teorie. Někdy se nečekaně objevila nová, zábavnější než všechny předchozí. Dnes to tak ale nevypadalo...
Nikoho by nenapadlo, že Lilly dostala obyčejnou růži a felčar navrhl léčbu amputací.

Když si pozvete návštěvu z druhé části republiky, tak je vám jasné, že ji budete na nádraží vyzvedávat v pozdějších hodinách. A tak nějak s tím počítáte... Jaká to je pak radost, když vám pár minut před vyzvednutím zvoní mobil a vy se najednou dozvíte, že host s vlakem stojí, protože zřejmě někoho přejeli. Ba co víc. Že zastavili jen čtyři minuty před dojetím.
Pak vám nezbývá než zjistit kde jsou, jak se tam co nejrychleji dostat a konečně se vrátit zpátky do útulného domova, kde si můžete dát sprchu a jít spát.
Za myšlenku zabýt ji je málo nemůžete.

Konečně jsem venku a můžu si protáhnout packy. Že to ale trvalo. Kampak asi ty lidi ráno chodí a proč mě nenechají jen tak pobíhat venku?
Ale to je fuk, honem běhat, běhat, běhat, než mě zase zavřou.
Jé a co je tohle oranžové. Nebudu se k tomu přibližovat moc rychle. Jen to lehce očuchat... Ono to je měkoučké. Copak bude asi pod tím? To musím zjistit. Dá se do toho hrabat? Jéé, ono to jde. Tak honem, honem, než si mě všimnou. Už se to pohybuje a brzy zjistím co je pod tím schované.
"Ňufe, vypadni od té deky!"

Drahá,
možná se divíte. Ano, píši Vám. Od našeho krásného ročního svazku již uplynula dlouhá doba. Nebylo nám souzeno mít delší vztah. Leč na společně trávené chvíle nemohu zapomenout. Onen rok jsme se sházely velmi často. Ach, kéž by šla ona doba vrátit nazpět. Teď, přes všechen ten shon, nemáme na sebe dostatek času a já lituji, že jediná slova vyřčená mezi námi jsou ta "imaginární". Nic nevynahradí osobní setkání, možnost si spolu pohovořit nad šálkem kávy.
Drahá, berte toto prosím jako pozvání do mého nového sídla. Termín návštěvy nechávám na Vás! Ráda Vás uvidím kdykoliv.
Vaše bývalá žena Eillen.

Už to pomalu začíná. Tělo se snaží bránit, ale nemá žádnou šanci. Za ta léta prohraných bojů je překvapivé, že se vůbec snaží.
Hlava pomalu klesá, víčka se přivírají - ne tak spánkem jako spíš bolestí... To světlo tak hrozně bodá a vysušuje oči, až se z toho chce brečet. Ale slzy již dávno vyschly.
Přichází další fáze - dehydratace. Mžitky před očima a motání hlavy už ani nepřekvapují. Do hodiny nejdéle přijde konečná fáze. Pak už nic nepomůže.
A přesto se tělo snaží. Jen potřebuje kávu, dostatek vody a kapky do očí. A pak tu invazi prioritní práce zvládne. Protože musí.

To vám takhle žil jeden lišák. Byl všemi mastmi mazaný. A hrál si na nechápavého blázna.
Liščátka v okolí mu to baštila a ten praštěný strýček jim byl pro smích. Nadarmo jim staré lišky říkali, aby si na něj dávali pozor. Kdepak, liščátka neposlouchala a myslela si, že snědla moudrost světa.
A jednou je takhle bláznivý lišák pohostil u sebe doma a vsadil se, že nikdo z nich do sebe nenaláduje víc než on sám. A liščátka hloupě souhlasila. Bříška je pak bolela a maličcí ještě dlouho trpěli.
A ponaučení? Nechlastejte s Kruegem. Tváří se nevinně, ale játra má nesmrtelná.

Praha stála a přemýšlela. Měla se sejít s jedním městem a nemohla si vzpomenout na její jméno. Pokusila se vzpomenout jak vypadá.
Dlouhlé vlasy do pasu připomínaly vrbové proutky - vlnily se a proplétaly mezi sebou. Sponka ve tvaru korunky byla jedinou ozdobou, kterou v nich nosila. Dlouhé šaty měla sepnuty páskem z trilobitů. Kolem krku nosila náhrdelník z hliněných kuliček.
Na levé ruce nosívá štít s bezrukým biskupem uprostřed dvou věží. V právé od určité doby na počest padlých vojáků nosila pozlacený kříž.
Měla už jméno skoro na jazyku.
"Ach ano. Už vím. Rokycany. Tak se jmenuje to druhé město."

Nadpis: Hledá se krásná neznámá
Požadavky: Nejsem náročný, může se ozvat kterákoliv krásná neznámá dívka, žena, slečna. Rád se procházím nočním městem. Umím naslouchat, poskytnu jakoukoliv radu. Věrnost je mé druhé jméno. Nezáleží na věku ani vzhledu. Krásu hledám niterní.
Prosím jakoukoliv z Vás aby se neprodleně ozvala. Schází mi společnost a samotou trpím. Věřím, že společně zažijeme nezapomenutelné chvíle. Život je jen jeden, času je málo, proto volím tuto cestu a doufám, že najdu tu pravou. Nestyďte se ozvat se.
Značka: On hledá přátelství na celý život. Kamarádů mám hodně, kamarádku žádnou. A schází mi. Hledá se krásná neznámá

Jako malá jsem nesnášela hovory rodičů o tom, jak za nich byli věci lepší. Vytáčelo mi, když vyprávěli, co všechno zažili a my už nebudeme mít možnost.
Postupem času jsem je začínala chápat. Mé dětství bylo dokonalé a to nejhorší, co mi mohlo potkat, bylo vědomí, že má dobrá kamarádka na mě daný den nebude mít čas.
A teď? Jedním z hlavních problémů "mladé generace" je, jestli budou mít připojení k internetu a kdy a kde se opijí.
Takže ač jsem to jako malá nesnášela, sama to teď použiju. Asi jsem ze staré školy. Snad si to nikdo nevezme osobně...

Tak jako poslední dobou pořád, byl v pevnosti Northgard klid a většina chlapů, když neměla službu, posedávala v hostinci.
Z nedostatku témat se vzpomínalo na dětství a každý s radostí přispěl svým vtipným zážitkem. Všichni se snažili mít tu nejlepší story o tom, co provedli se svým sourozencem. Jen Poeta seděl v koutě a mlčky upíjel pivo. Taková byla nevýhoda jedináčků... Něměli žádné příhody, kterými by se mohli zapojit.
Po dlouhé době byl odsunut na vedlejší kolej. A překvapivě dneska mu to ani nevadilo. Když je tak poslouchal, divil se že se všichni dožili dospělosti. Vlastně měl krásné klidné dětsví.

"Zámečníka! Ihned potřebuju zámečníka!" zařval cotas po příchodu k Bídákovi.
"Co tu ječíš? A proč ho hledáš?" zasmál se podnapile Kruege.
"Vrací se jí manžel. A zámek je rozbitý. Musíme rychle nechat vyrobit nový. Zítra v podvečer se tu objeví a jestli bude zámek rozbitý, tak to bude průser," zhroutil se na židli, sebral někomu korbel a na ex vypil pivo.
"Hele, to tě vlastně trápit nemusí. Zámek je rozbitý na jejím pásu. Jestli tě nařkne, tak má stejně smůlu. Nikdo tě nikdy neviděl k ní chodit, případně odcházet," pronesl klidně Maller. Cotas se uklidnil a vděčně objednal novou rundu.

"Proč se říká, že máš na někoho pifku, když tě štve?" ptala jsem se bezmyšlenkovitě. "A co je vůbec ta pifka?"
"Tvoje problém bych fakt chtěl mít," zabručel bratr.
"Být to holka, tak to asi je Pitomá Infantilní Frackoidní Kravka Americká," vymýšlela jsem si slovíčka.
"Tak teď by mi zajímal kluk," zasmál se brácha a trochu zpozorněl.
"Mno, ten pifek, takže Praštěný Imbecilní Fňukající Egocentrický Krasavec," dodala jsem rychle, když mamka otevřela dveře. Přeci jen, kdyby mě slyšela, tak by nebyla moc nadšená. Snažili jsme se oba tvářit vážně.
Smích se dostavil pár vteřin po zavření dveří. Chudák naše maminka.

Alja poprvé viděla Izu spravovat zraněnou ruku jako dítě. Silné křupnutí, které provázelo opětovné zlomení kosti se dlouho vznášelo nad hlavami všech v jeskyni.
Od té doby uplynulo již mnoho let. Ajla byla pro lid klanu prokletá a naučila se mnoho nových věcí. Ještě nikdy však sama kost nelámala. Byla ale léčitelka a žena ležící před ní trpěla bolestí a souhlasila s lámáním kosti.
Jondalar ji pomáhal. Pevně držel ruku nemocné ženy. Dělal vše co mu Alja řekla. Když uslyšel křupnutí, nepustil ruku, ale Alja na něm poznala, jak silně se ho to dotklo. Hlavou jí proběhla vzpomínka na Izu.

Alja ráda vzpomínala na cestování, které podnikla s Jondalarem, když se vraceli zpět k jeho lidu - Zeladoncům.
Teď když jejich ohniště kromě Vlka obývalo i dítě jejich duchů, vyprávěla mu před spaním příběhy z cest.
Ráda vzpomínala na jeskyni Lva, kde se naučila připravovat bílou kožešinu a kde ji Mamut přijal ke svému ohništi.
Kdykoliv však měli k jídlu rybu, vyprávěla dítěti o jeseterech, které chytali Šaramundové a jakou bylo vzácností, když je chytli v době tření a mohli si tak pochutnat na vajíčkách ukrytých v těle ryb.
Někdy se Alje při vyprávění stýskalo. Ale měla Jondalara, zvířata a dítě.

Letošní Valentýn jen tak nezapomenu. Když mi v deset večer zavolala mamka a tichým šepotem oznámila, že nám někdo otrávil Pajdu, myslela jsem, že se vzteky rozbrečím. Druhý den v práci jsem byla jako na trní a odpočítávala jsem každou minutu, jen abych mohla utíkat na vlak.
Bohužel jsem přišla do prázdného bytu. Čekání na návrat táty od veterináře byl horší než celá pracovní doba. Ale pak se dveře otevřely a Pajdík pomalu vešel do bytu. Ačkoliv mi jeho stav vyděsil, jako by mi říkal - Já rozhodně nejsem mrtvý.
Oslavil šestnáctiny a nikdo by nepoznal, že nedávno bojoval o život.

Snad každý si to zažil. Sedíte si s kamarády v hospodě, popíjíte oblíbený mok a bavíte se o novinkách. Jedna sklenka střídá druhou, když tu najednou vplujete do stavu, který je v mém okolí znám jako "nachytřenost".
A v tu chvíli to začíná. Najednou k vám přicházejí nápady, jak zlepšit určité věci a postupy. V nejlepším případě se vám daří společně vymyslet fungující perpetuum mobile a bez váhání vyvracíte jakýkoliv argument pro jeho možnou nefunkčnost.
Bohužel nachytřenost nevydrží dlouho. Mrška mizí ve chvíli, kdy pokládáte hlavu na polštář a usínáte. A opět přicházíte o nápad, který by vám vydělal milion,

Nechápala jsem co se stalo. První dva týdny byl králík hodný a najednou začal dělat naschvály. Bobkovat začal na koberci místo svého záchodu, kam celou dobu chodil. Když jsem se ho snažila dát na záchod, tak jsem jen čekala kolik nových šrámů na ruce si odnesu.
Na to že mu nebyly ještě ani tři měsíce mi začal pěkně lézt na nervy.
Jediné, co si teď můžu říkat je - Hlavu vzhůru, stačí už jen překonat pubertu, kdy to bude ještě horší a pak se snad zase vrátí ta chundelatá roztomilá koule. Zatím mi musí stačit, že si rád chodí pro pohlazení.

Už dlouhou dobu měla v plánu vytvořit z moduritu své znamení. Po letech odkládání se k tomu odhodlala na chatě, kde někdo vytáhl modelínu a začal si hrát. A protože se nudila, rychle přisedla ke stolu a začala tvořit. Jenže modelýny bylo málo, takže se před ní začala pozvolna vynořovat potvora, která zářila všemožnýma barvama.
Tělo a ocas šlo vytvořit lehce. I s nohama si dokázala poradit. Přísedící dokonce poznali, že se má jednat o štíra. Jenže teď přišlo na řadu to nejtěžší. Vytvořit klepeta.
Po hodině marného snažení se naštvala a vše zuřivě zmačkala. Sochařem tedy zřejmě nikdy nebude.

Nejhorší na chlastacích soutěžích jsou rána. To vám může potvrdit nejeden cotas, který si zažil svoji první - a na dlouhou dobu i poslední - chlastačku.
Dnešní ráno nebylo výjimkou. Parta cotasů, která si myslela, že zvládne obstát s legendárním Kruegem, se choulela v nejtemnějším rohu zaplivaného hostince.
"Jak tak koukám, tak Kruege opět zanechal otisk na duši těchto nevinných chlapců," pronesl jeden z přísedících chlapů a s úšklebem drcnul do Kruegeho.
"To víš, pořád jim opakuji, že alkohol je to nejhorší, co je může potkat. Zvlášť, když vedle alkoholu jsem já," zasmál se Kruege, kterému nic nebylo a objednal si pivo.

Kruege si odkroutil zbytek, již tak značně zkrácené služby a ihned vyrazil k Bídákovi. Evidentně neprohloupil. Na každém stole bylo vyskládáno po dvaceti korbelech piva. Zase konala oblíbená chlastací soutěž.
"Pánové, vítěz právě vstoupil," zařval Poeta přes celý lokál a ukázal na Kruegeho, který se začal zubit od ucha k uchu.
"Dneska to nedá. Bídák to zvedl na dvacet korbelů. A minule těch patnáct skoro nedal," ušklíbl se Maller a několik cotasů kolem souhlasně přitakalo.
"Kámo, znáš Šárovo oblíbené - Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďme? Tak nekecej a stoupni si ke svému stolu. Zatím jsem uchlastal každého. Tak začínáme!"

Nikoho nepřekvapilo, že naše oblíbené trio Maller, Kruege a Poeta opět seděli U Bídáka a popíjeli jeden korbel za druhým. Nic jiného se v pevnosti a okolí stejně dělat nedalo. Snad jedině že byste byli hraničářem, který byl pověřený Šárem k nějakému úkolu.
To však tito pánové nebyli a tak si krátili chvíli vyprávěním oplzlých fórů a předháněním se v tom, co kdo z nich prožil. Ani jeden z nich nereagoval na vrzání dveří, to tu bylo častým jevem. Tentokrát se to však týkalo Kruegeho.
"Zvedej se hajzle. Máš mít hlídku. V pravé poledne si měl začít," zařval cotas vztekle.

Hostinec U Bídáka byl v pevnosti Northgard proslulý. Snad za to mohla Jednonohá Lily nebo hostinský, na kterého se štamgasti odvážili promluvit jen když si objednávali další rundu nebo při placení...
Vnitřek se dal popsat jedním slovem - bordel. Majitele byste tím ale neurazili. Přeci jen v poschodí se provozovalo nejstarší řemeslo...
Podlahy byly původně dřevěné, ale teď je "zdobila" udusaná hlína plná střepů z rozflákaných korbelů. O čistotě těch v celku se dalo pochybovat.
A stejně jste tu pokaždé narazili na cotase, kterému skončila hlídka. Důvod byl prostý. Vrzot dveřních pantů ještě neutichl a před tebou stálo čerstvě natočené pivo.

"Pánové, já jsem se vám zabouchnul. Je tak dokonalá," začal vzdychat Kruege nad korbelem piva.
"A všimla si tebe, jo?" zasmáli se Poeta s Mallerem.
"No jasně. Ba co víc! Byl jsem její první. Byla tak čistá, neposkvrněná. Ty dokonalé křivky. A když jsem vnikl do jejích hlubin... To byla málem moje smrt. Úplně mě mrazilo."
"Tak to je vážný. Von se fakt snad zabouch. No, to se nestává tak často. Na to se musíme napít." Maller objednal další rundu piva.
"A kdo je vůbec ta slavná neznámá," vyzvídal Poeta.
"Poznal jsem jí díky tobě. Sněhová závěj pod hradbama pevnosti."

Po dvou týdnech, kdy Poeta vraždil každého pohledem, ho bylo možné spatřit veselého.
"Helemese... Poeta se usmívá. To buď bude konec světa nebo se mu podařila jeho pomsta," zasmál se Maller.
"Jo, máš pravdu. Pomsta dokonána. Na konci směny jsem skopl toho skunka ze zdi. Měl's slyšet ten kvikot, když si uvědomil, že padá," rozesmál se Poeta, ale Maller zvážněl.
"Kámo, doufám že žertuješ. Jestli se to dozví Šár tak si v prdeli."
"Neboj, Kruege je v pořádku. Chvíli ležel v závěji, po pár minutách se zvedl a odešel do hospody. Což mi připomíná. Nezajdem na jedno. Dneska tě zvu."

Kruege se naštvaně zvedl. Pivo z něj kapalo na už tak dávno špinavou podlahu.
"Ty hajzle, tos' posral," odkopl židli a naštvaně odešel ven z hostince.
"Co vyvádíš, tak si dneska užil první. Holt si musíš přivstat, aby sis Lily užil, když seš taková netykavka a po jinym ji nevezmeš," odvětil klidně Maller, zatímco si Poeta objednával další rundu.
"Já ho prostě zabiju. Hodim ho dolů z hradeb a bude vod něj svatej klid," plánoval Poeta se zasněným výrazem.
"A budeš mít průser až ho najdou," dodal Maller věcně.
"To by nebylo dřív než po oblevě," usmál se škodolibě Poeta.

"To ti teda povim kámo, absolutně nechápu co Kruege na tej couře vidí," vyprskl Maller, když viděl blažený výraz svého "kamaráda", který právě scházel ze schodů. Evidentně byl v pokoji s Jednonohou Lily. Poeta znechuceně odhodil prázdný korbel a houknul k baru, že chce další rundu piva.
"Pánové, dneska, dneska byla fakt skvělá," zařval Kruege přes celý lokál a šel si přisednout.
"Tys jí dneska, to...," Poeta nedokázal dokončit větu.
"Myslíš klátil? No jasně. A že jí to šlo," mrkl na něj Kruege.
"Ty zmije, dneska jsem jí měl mít já první," zařval Poeta a chrstl po něm přinesené pivo.

Každý už věděl o hádce, kterou jsme s Margaritou měly. Naštěstí o tom nikdo nemluvil a my dvě se rozhodly se vzájemně ignorovat. Alespoň jsem si to ze začátku myslela. Margarita se rozhodla vyzkoušet odolnost mých nervů neustálými naschvály. Nebylo dne, kdy by se mi nějakou maličkostí nesnažila znepříjemnit ráno.
Ani dnešek nebyl výjimkou. Práce na Wildaranských zahradách stále pokračovaly. Ač jsme pracovali přes měsíc v kuse, část parku byla stále zarostlá.
Ačkoliv jsem ráno vstala brzy a rychle utíkala ven, abych získala lepší úkol, měla jsem smůlu. Venku na mě čekal poslední nástroj - kosa na trávu. Samozřejmě byla zubatá.

Dobře si vzpomínala jak v začátcích Samuela Antarese nemohla vystát. Ano, uzavřeli klid zbraní, ale vzájemné pošťuchování je oba bavilo a nevynechali příležitosti, kdy mohli toho druhého poškádlit.
Dneska to ale přeháněl. Choval se jako by sežral rozum všech světů. Neustále za ní odpovídal ačkoliv věděl, že ji tím vytočí k nepříčetnosti. No, možná proto se tak choval. Bavilo ho sledovat jak se čertí.
"Tak dost! Jsem dospělý člověk a dokážu své názory vyjádřit sama!" zaječela Lenka.
"Já vím, jen jsem tě nechtěl zatěžovat maličkostmi," odpověděl s úsměvem.
"Hele, kamaráde, možná jsi z rodu savců, ale alfa tady rozhodně nebudeš."

Já: Skvělé je, že se musíš vyjádřit ve sto slovech a na dané téma.
Kolega: A jaké je to dnešní?
Já: Boha jeho, drama na téma Do větru. No do prkenný podlahy.
Kolega: No je to těžší, uznávám, ale jak ten vítr, tak tu podlahu tam nacpeš.
Já: Ještě vtipkuj. Tohle prostě musím dát. Musím napsat všechno.
Kolega: Tak vynech ten svůj svět a piš o realitě.
Já: Asi budu muset. A rovnou budu psát o tom, jak se na tohle psát nedá.
Kolega: No vidíš, takže kravinu. To ti jde nejlíp.
Já: Hned doma sednu k psaní. Teď nestíhám.

Dívala jsem se do speciální místnosti na oblečení a boty, kterou kvůli mně museli zřídit. Kvůli mně! Holce, která si dřív dobrovolně oblékla šaty jen čtyřikrát. A teď, v Aldormě, vlastním padesátery šaty na ramínka, dvacet druhů korzetových, k tomu přesně ladící boty, o špercích snad ani nebudu mluvit.
"Tak jo, Leni, statistika je sice neskonale nudná, ale taky neúprostná. Stala se z tebe fiflena," povzdechla jsem a vrátila se do své ložnice, kde jsem padla na postel a snažila se nemyslet na ty hadříky vedle. Bohužel to nešlo. Nejsmutnější ale zůstaval fakt, že mi kalhoty už dávno přestaly chybět.