Už to pomalu začíná. Tělo se snaží bránit, ale nemá žádnou šanci. Za ta léta prohraných bojů je překvapivé, že se vůbec snaží.
Hlava pomalu klesá, víčka se přivírají - ne tak spánkem jako spíš bolestí... To světlo tak hrozně bodá a vysušuje oči, až se z toho chce brečet. Ale slzy již dávno vyschly.
Přichází další fáze - dehydratace. Mžitky před očima a motání hlavy už ani nepřekvapují. Do hodiny nejdéle přijde konečná fáze. Pak už nic nepomůže.
A přesto se tělo snaží. Jen potřebuje kávu, dostatek vody a kapky do očí. A pak tu invazi prioritní práce zvládne. Protože musí.
Takhle to nějak vypadá, když mi na stůl přijde prioritní práce. Člověk nemá možnost se ani zvednout a dojít si pro vodu...
Věnováno všem, kteří si tím peklem už prošli.
- Pro vkládání komentářů se musíte přihlásit