Moje články

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka: Opět kreativní kroužení kolem tématu. Nesoutěžní drabblík věnovaný Erendis a Profesorovi.
Tady to bylo.
Vrby se tu skláněly hlavami k sobě tak těsně, že nebylo vidět nebe. Jen pár kroků a člověk se ocitl u řeky.
Jestli vchod do podsvětí nevypadal takto, tak už Severin nevěděl, jak.
Udělal patou mělký důlek. Podíval se na chyceného králíka. Králík mu pohled oplatil. Chlapec položil zvíře krkem k důlku. Vytáhl nůž.
Náhle králíka pustil. „Ne. To nemůžu.“
Nastavil vlastní ruku. Řízl. Krev pomalu stékala na dno jamky.
„Maminko...“
Stín skrčený u loužičky krve dostal jasnější obrysy. „Severine... ty?“
Na cestě od Keswicku zadupaly nohy. Stará kořenářka zoufale spráskla ruce.
„Chlapče nešťastný, cos to udělal...!“

Fandom: Bjørkhallen
Pro Arengil, která by ty dva mohla poznat, pokud si vzpomene.
Naposledy zkontrolovali situaci. Ovce byla na místě. Drak byl na místě. Turek se taky ještě nezvedl. (To se brzy změní. Tedy snad.)
Hvízdli.
Dračice v támhletom lesíku našpicovala uši, roztáhla křídla a vznesla se. Přesně jak byla naučená. Letěla si pro snídani. Pěkně podél řeky... a pak nahoru nad travnatým svahem... Teď bude nad táborem. Ano – vidíš ten sloup zvířeného popela, slyšíš ten jekot a trubky? A už je tu.
Jen bašti, však jsme ti tu ovci čerstvě zabili.
A Turek zděšeně utíká.
Poslední oddíl.
Děkujem, holka.
Kam spěcháš? Chceš zpátky k vejcím, viď...
My taky raději zmizíme.
Tak sbohem.

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka pro jistotu: určitě znáte rčení "promořený skrz naskrz". Já se ho jen snažila v textu takhle doslova nepoužít.
(Ostatně se tím otvírá možnost doplnit si do toho rčení jiná přídavná jména dle vlastního výběru. ;o)) )
„Proč jsi mu dal protijed, po kterém mu v těle zůstanou neodbouratelná rezidua?“
Velemir Divjakov zdvihl figuru. Zamyslel se. Táhl.
„Komu?“
Obvykle rozvážný Mistr gdaňský zareagoval hned a poněkud zvýšeným hlasem. „Tomu adeptovi při vyšší mistrovské zkoušce, Velemire. Theodosiu Thornvaldovi.“
Mistr Divjakov se opřel v křesle dozadu. Usrkl vína. „Aha. Hm. Jsi na tahu, Andrzeji.“
„Nevykrucuj se.“
„Nevykrucuji. Jen mi nestojí za odpověď.“ Pauza. „Budeš ještě hrát, nebo vzdáváš?“
Mistr gdaňský poodstrčil šachovnici. Jeho král se zakymácel.
„Vyšetřoval jsem ho. Má toho plnou krev. Už nikdy nebude moci spolehlivě testovat neznámé látky, Velemire.“
„Opravdu?“ Tenký úsměv. „Jeho chyba. Neměl podvádět.“

Fandom: Bjørkhallen
Věnováno Profesorovi.
Teď byl sice pouhý mníšek, ale pocházel z hrabat z Talbotu. Takže když požádal o nějakou knihu, jakkoli podivnou, dostal ji. Knihovník jen dobrácky pozvedl obočí.
„Zkoumáš dějiny inkvizice?“
„No... vlastně ano, otče,“ řekl.
Ale lhal.
Hledal příběhy o lidech, jejichž ruce dokázaly to, co ty jeho. Odemykat zámky. Nechávat mizet písmena. Zapálit svíce na oltáři bez křesadla, pouhým dotekem.
A našel, Bůh mu pomoz.
Mezi řádky. Jen opatrně naznačované. V poznámkách připsaných drobným, nečitelným písmem na okraj.
Zmínky o černé magii.
Text se mu vzpíral, ale on byl vždycky chytrý. Porozuměl.
A vyzkoušel.
A pak už nebylo cesty zpět.

Fandom: historie
Poznámka: co je oddělené mezerou, je slovo.
Poděkování:
2) drabbletýmu. Konečně něco normálního.
1) Sandriel za nezištnou pomoc při průběžném přepočítávání slov tohoto skvostu.
Veškeré zůstavší chyby padají na mou hlavu. Au.
kou-
le
koule u nohy trestancova koule u nohy tres-
tancova-
la kou-
le
le kou?
le i la
proč ne
proč by ne
proč by se ne kou-
lila
kouleunohy
chras-
tí na řetězu
na řetězu ty
ne ty
tí! tí na řetězu
ti na řetězu kou-
pila ráno?
nepila
proč ne
proč by ne?
proč by pila? kou-
lila
ne lila. lila ne.
dobře...
nelila ne-
chrastí na řetězu
a pila?
pila koule?
pila koule, kouletrestancovakou-
le
le co?
le oui
le pila
koule se kou-
lila!
ne lila! ne, nikdy ne lila!
dobře...
kou-
šarlat?
se koule

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka: myšlenkově navazuje na loňská Praktická cvičení v terénu.
Severin zeširoka zívl a zkontroloval baňku. Vypadalo to, že zase stráví nudným dohlížením na aparaturu celou noc.
„Tumáš,“ strčil mu do rukou Leif hrnek s jakousi nazlátlou tekutinou. Stoupala z ní voňavá pára.
„Co je to?“
Leif se spiklenecky ušklíbl. „Čaj. Co si nechává posílat z Indie kvestor.“ A když viděl, jak se Severin podezíravě mračí, upřesnil: „Nálev z drcených fermentovaných listů čajovníku.“
Severin se zamračil ještě víc.
Leif se pousmál. „Má povzbuzující účinky. Nevykloubíš si sanici, neuhoří ti omylem rukáv. Podívej, kvestor...“
„Kvestor,“ odfrkl Severin. „Ten tomu rozumí. Spočítal sis někdy interakce taninu tady s tím svinstvem v baňkách?“

Fandom: Bjørkhallen
Správce skladiště nevěřil vlastním uším. „Kam že to chcete plout?“
„Do Rigy.“
„Myslel jsem, že jste chtěl zimovat u nás. Dát oškrabat kýl...“
„Však se včas vrátím, nemějte starost.“
„Kapitáne Berendsene, při vší úctě, je říjen. Podzimní bouře...“
„Řekl jsem, nemějte starost.“
Správce skladiště si významně povzdechl. „Jak myslíte. Ovšem v tom případě budu chtít, abyste mi náklad zaplatil hned. Žádný úvěr.“
„Jak libo.“
Kapitán s kamennou tváří vytáhl měšec. Vysázel na stůl požadovaný obnos.
A teď stál na molu, poslouchal, jak dělníci pokřikují: „Hej! Nakládáme loď bláznů!“ a modlil se, aby ho ten čaro... ech, vlastně ten mnich nezklamal.

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka: Doplňuje drabblík Komplikace. Zlobili jste se na Severina? Odsoudili jste ho stejně snadno jako paní Leila, která o něm neví nic? Ó vy malověrní...!
První den ten lektvar nevoněl nijak, jen pálil. Jako voda, ve které táta nechal břitvu.
Pak z něj byla chvíli cítit zatuchlá hlína. A chutnal jako bláto se žížalou.
Potom z něj zavoněly puškvorce a rákos. Trochu nahnilé.
Později pelyněk. A... heřmánek? A stráň, nad kterou se zvedá vítr.
Tymián. Fialový vřes. To už se na lektvar začínala těšit. Každý večer v něm objevovala novou barevnou vůni.
Zavírala oči, když ji mistr řezal do rukou a nechával z nich skanout do poháru její krev. Nebolelo to. Jen to nechtěla vidět.
Dnes je nezavřela.
Uviděla čerstvé jizvy na jeho vlastním zápěstí.

Fandom: Bjørkhallen
Chlapec nenápadně postával u dveří do sakristie.
Otevřely se. Vyšel opat.
„Severine?“
„Otče,“ vydechl chlapec. „Otče, dneska jste říkal... Proč je smrtelných hříchů jenom sedm?“
Opat se usmál. Posadil se do lavice. „Jaký by podle tebe měl být ten osmý?“
Severin si promnul tvář.
„Mistr Talbot si myslí, že ignorantia. Ale to je vlastně...“
Ohlédl se. Za ním stál právě mistr Talbot. „Jen pokračuj,“ řekl tiše.
Severin se zachvěl.
„Pýcha a lenost,“ pokýval hlavou opat. „Ano. A ty si myslíš...?“
„Crudelitas.“
Mistr Talbot mlčky zvedl obočí.
„Krutost je žádostivost těla, Severine,“ řekl opat mírně. „Tak jako chtíč.“
Chlapec zbledl. „Ne...!“

Fandom: Bjørkhallen
„Pojď sem...? Ty! Ano, ty malá. Liso! Ukaž ruce? Ne, obrať je pořádně, ať vidím. Co to tady máš?“
Lisa stála před tou ženou (paní Leila, připomněla si v duchu, manželka toho čaroděje s úsměvem na tváři a unavenýma očima, toho, který s mistrem mluvil tak uctivě, rektora Holdena), stála jí těsně u kolen, mračila se a dívala se stranou, zatímco jí ta žena otáčela ruce dlaněmi nahoru a přejížděla palci po jizvách na předloktí.
„Kdo ti to udělal?“
Lisa mlčela.
Ta žena ji chytila za ramena. Zatřásla.
„KDO ti to UDĚLAL!“
Lisa mlčela.
„Tvůj mistr ti bere krev?! MLUV!!!“

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka: dějově předchází drabblíku Pár slov nad sklenkou vína.
Pro dnešní den skončil. Všichni odešli: Lisina matka i těch pár vytrvalých klepen. Už ani nechtěl přemýšlet, která z nich to udání tehdy asi poslala.
Děvčátko zůstalo. Hořelo horečkou jako suchý vích.
Přinesl si olej na poslední pomazání.
Zaváhal.
Maminko, prosím, už ne, já už budu hodná...!
Co když místo úlevy přinese jen další bolest?
Náhle se cítil strašlivě prázdný.
„Deus, Deus meus, quare me dereliquisti...?“
Kdosi tiše prošel chrámem. Stoupl si vedle kněze. Sepjal ruce. Chvilku mlčel, pak pronesl poslední slova téhož žalmu: „Haec fecit Dominus.“
Otec Brian na něj pohlédl.
Mnich...?
„Ano,“ přikývl ten neznámý. „A také lékař.“
-------------------------
Poznámka pod čarou: Jelikož očekávám náraz na latinu, dovolím si několik vysvětlivek.
Verše citované v textu jsou první a poslední verš ze Žalmu 22. (česky... a pro fajnšmekry latinsky).
Historická poznámka k tomuto žalmu: schválně jsem ho dala do odkazu celý. On totiž není depresivní. Existuje názor - a mně se velmi líbí - že Ježíš na kříži nezoufal, ale zpíval právě tento žalm, celý, a že evangelista zapsal jen incipit, jak byla dobová praxe.
(Takže vlastně ani dnešní zadání vůbec nebylo depresivní. ;o)) )
Název drabblíku je druhá polovina 17. verše z jiného žalmu, 51. (česky... a pro fajnšmekry latinsky).
Cituju latinsky, protože využívám všech významových rovin těch slov. Vím, že se překladem ztratí. Snad jsem udělala dost, aby porozuměli i ti, kteří latinu neovládají.
(Chci zpátky tridentskou mši!!!)
A tady je bonus, 51. žalm (Miserere) ve zhudebnění Gregoria Allegriho. Ano, to je to, co se nesmělo zapsat a předávalo se jen ústně, dokud si to jednou neposlechl malý Mozart a pak to doma nezapsal podle paměti.

Fandom: Bjørkhallen
O zimním slunovratu, v tu dlouhou, zdánlivě nekonečnou noc, kdy jsou všichni ostatní bjørkhallenští shromáždění kolem ohně v refektáři a vyprávějí si příběhy, chodí Mistr Mandaly po Nádvoří. Se západem starého slunce pošle Draky na hradby a zavře brány.
Ta dlouhá noc bez naděje, kdy i mrtví spí tak hluboce, že je nelze probudit, je právě tou nocí, kdy se v Mandale objevují bytosti z Mezisvětí. Tančí mezi jejími Stromy: ohniví chlapíčci, vlny s proměnlivou tváří, větroplachové, oživlé kameny. A šepotavé stíny Prázdnoty. Proplétají se v překrásných obrazcích. Zpívají.
Lákají.
Mistr mlčky obchází Mandalu a hlídá.
Nesmí je pustit ven.

Ioannina píše převážně vlastní světy, ale spáchala i jeden cyklus HP fanfiction. Ve svém mladším nevybouřeném období tvořila lyriku, kterou ji dobří přátelé dokonce přiměli svěřit tiskařské černi. Hlásí se k tomu i po letech, ale podotýká, že pokud to má recitovat, musíte ji opít. Její próza se potuluje kolem žánru fantasy a po pár soutěžích.
K DMD se přidala loni, protože chtěla zjistit, jak se cítili středověcí básníci, když měli psát na zadaná témata a na čas. Ať zjistila, co zjistila, bavilo ji to natolik, že je tu letos zas.
Její současný projekt, historická fantasy s pracovním názvem Bjørkhallen, je k nalezení v Refugiu. Stejně jako pár dalších věciček, třeba mandaly.
Ráda experimentuje a je šílený latiník.

Fandom: Bjørkhallen
Na stěně visel detailně provedený nákres celého hradiště.
„Hic sunt leones, ibi dracones, illic deinde mantichorae esse dicuntur,“ bájil zpěvavým tónem Erik a ukazoval na různá místa plánku.
Anzelm seděl na předložce před krbem a vyčesával svého psa. „Hmm... draka jsem už viděl. Vletěl do řeky tady pro Barnabáše.“ Pohladil psa po hlavě. Z provazců dlouhých šedobílých chlupů oddaně zazářily oči. Anzelm se zase chopil kartáče. „Ti lvi, jak říkáš, ti jsou taky kamenní? Myslím, že na opravdové je tu trochu moc zima.“
Erik zahanbeně sklonil hlavu. „Ty lvy jsem si vymyslel. Ale mantichory tu jsou! Vážně! Živé!“
„Hm, hm...“

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka: Pamatujete na loňské Balancování na hraně naděje? Tohle se odehrává dva dny poté.
Věnováno dětem na Žlutém kopci. (Kdyby někdo nevěděl, tak tam je onkologie.)
Lisa byla u snídaně nezvykle potichu.
Mistru Severinovi, který byl z dob vlastního dětství naučený jíst mlčky (a přinejlepším poslouchat nějaké čtení), trvalo hodně dlouho, než si toho všiml. Až když uslyšel závěrečné „Děkuji,“ uvědomil si, že je to teprve druhá věta, kterou dítě od probuzení proneslo.
„Bolí tě něco?“
„Ne, mistře.“
Tenký, nejistý hlásek.
Mistr se znepokojeně zamračil.
„Bříško, jako předevčírem?“
„Ne, mistře. Je mi dobře.“
Pohled upřený na špičky bot.
Mistrovo znepokojení vzrostlo.
„Špatné sny?“ zeptal se a zároveň už načrtával kouzlo pro zviditelnění magické pečeti.
„Ne, mistře. Nic se mi nezdá.“
Slyšel v tom hlase správně pláč?
„Stýská se ti?“
„... ne. Ani ne.“ Odmlka. Pak: „Já vím, že nemůžu zpátky.“
Příliš dospěle, příliš rozumně. Najednou si všímal, jak se malá při diagnostice ani nehýbe... jak usilovně se snaží být mu nápomocná...
… nebo je ztuhlá strachem?
Už už chtěl nespokojeně zavrčet, když se tichounce zeptala: „Co tam... vidíte? Budu... v pořádku?“
Nechal linie kouzla rozplynout.
„Budeš.“
Vklouzla mu do náruče. Položila si hlavičku na jeho břicho. Chvěla se jako ptáčátko.
Bezděčně ji objal.
„Čeho se bojíš?“
Mlčky ukázala na truhlici. Stál tam pohár, ze kterého včera pila svůj lektvar.
Teď v něm byla voda a kytička sedmikrásek.
Zčernalých.

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka: Věnováno Arengil s díky za debatu o vysloveném a nevysloveném.
„To dítě umírá.“
Kněz bezmocně sklonil hlavu. „To jsem nechtěl. Bůh ví, že tak jsem to nechtěl.“ Odmlčel se. „Kolik jí...?“
„Dva, nejvýš tři týdny.“
„Šlo by ještě nějak...?“
Muž oblečený jako mnich upil vína. Mlčel. Hodnotil. Zvažoval.
„Dokázal byste pohřbít prázdnou rakev, otče?“
Kněz si promnul bradu. „Já... ano. Ale její matka ji bude chtít...“
„Rozumím.“
Host dopil číši a popřál knězi dobrou noc.
Ráno po mši otec Brian zjistil, že ten bývalý mnich je už pryč. Děvčátko spalo a nešlo probudit. Dýchalo jen velmi mělce.
Bez zjevného důvodu se usmál.
„Šťastnou cestu, Liso.“
Inkvizitor našel jen čerstvý hrob.

Fandom: Bjørkhallen
Usmlouvala, že u paní Leily nemusí být. Už už se začínala těšit na celý den strávený mezi květinami a stromy Pětikruží, když před ni mistr položil velkou knihu.
„Přepíšeš tyto verše, pokusíš se je pochopit. Odpoledne sem někoho pošlu zkontrolovat, jestli to máš hotové. Pak teprve můžeš ven.“
Ach jo.
Mistr odešel zkoušet. Lisa si neochotně přitáhla papír.
Aurea prima satast aetas...
Prokousávala se líčením čtyř věků verš po verši.
Časem se jí slova dávného básníka zmocnila. Stačilo jen trošičku přivřít oči a už v duchu viděla vlnící se stříbro klasů, řeky mléka, keře plné sladkých malin...
Kaňka.
Ach jo!

Fandom: Bjørkhallen
Utřel si rukávem nos. Rozhlédl se. Nikde nikdo, klášter spal. Olízl si rty. Sebral ze země uzlík s trochou jídla, piksličkou šalvějové masti a, především, vlastnoručním opisem Adalberta Velikého. Přikradl se ke zdi. Klášter pořád ještě spal, jen jeden pes čenichal u úzkého otvoru střílny. Severin ho objal. Zabořil tvář do jemných chlupů mezi jeho ušima.
„Roger umřel, víš,“ postěžoval si. „Musím jít, chápeš? Nebo zabijou i mě. Mrzí mě, že tě opustím.“
Pes mu olízl nos.
Severin si skousl ret. Začal šplhat.
Na vrcholku zdi se zarazil. Taková hloubka!
„Tudy, chlapče,“ zašeptal někdo.
Ten čaroděj z tržiště.
Theodosius Thornvald.

Fandom: Bjørkhallen
Poznámka: pamatujete ještě, jaký důsledek měla intervence Anzelmovy babičky?
Aniela přečkala povinné roky vdovství v jakémsi mlčenlivém snu. Pak svlékla smutek a do půl roku se provdala znovu.
Co nejdál od svojí matky.
Do Krakova.
Rozsvítila velký, tmavý dům svého muže novými závěsy, naleštila všechno dřevo. Celý jej prozářila svou tichou láskou.
Zdálo se, že je šťastná.
Jen už vždycky nosila Karolův pečetní prsten. A v květináči za oknem mívala měsíček a šalvěj. Často ji bývalo vidět, jak stojí v okně, záclonu odhrnutou, nevšímavá k dění na ulici, obličej skloněný ke květinám, a vdechuje jejich hořkou vůni.
Oranžový, každoročně podsévaný měsíček za Karola.
Modrou vytrvalou šalvěj za malého Anzelma.

Kopce se rozestoupily. Z průchodu mezi nimi se vylévala mléčná záře, obestírala Erika úponky písní a on jí odpovídal. Šel blíž a blíž, krajina se za ním zavírala a z jasu před ním se vynořovala jedna štíhlá věžička za druhou. Teď viděl: ta záře tryská z nich a každičká kamenná ozdůbka zvučí vlastním tónem.
Je to snad... živé?
„Jsem,“ zazpíval hrad. „Jsem Otec písní hrající stovkou píšťal svých věží. A ty jsi Erik Píšťalka.“ Naklonil se k němu všemi věžičkami, otevřel bránu a zašeptal hlubokým zvonovým hlasem: „Kde se touláš? Jak dlouho má ještě čekat mé srdce složené z ptáků?“

„Pomlouvají moji dceru, že je čarodějnice, otče. Že prý může za... nemoci všeho dobytka ve vsi. Manžel... manžel se jí kvůli tomu přestal věnovat. A myslí si, že je podstrčená...“ Paní Lindsayová vytáhla kapesník a nekontrolovatelně se rozvzlykala.
„A je?“ zajímal se zpovědník.
Mlčky zavrtěla hlavou.
„Proč nás chtějí zničit? Proč...?“
„Jste bohatí, mé dítě. Mají zálusk na váš majetek. Jistě, tvůj muž Lisinku učil, jako by byla chlapec, ale...“
„Maminko,“ přerušila je vyděšeným hláskem Lisa. Stála uprostřed divokého víru spadaného listí – a na ní samotné se nehýbal ani vlásek. „Maminko, odkud fouká ten vítr? Já se bojím... Zastav ho...!“

Poznámka: věnované památce mojí babičky a dědečka.
Mistr pohřešoval svůj mosazný moždíř. Prohledal celou laboratoř (uklízela tu snad Lisa bez mého svolení a asistence?), kuchyň (nepotřeboval jsem ho na nějaké jídlo?) i spižírnu (nedal ho sem někdo i s obsahem, který má zůstat v chladu?), ale bezvýsledně.
Pak ho napadlo podívat se i do Lisina pokoje. Pro jistotu.
Byl tam. Schovaný za závěsem na okně. Plný jakési hrudkovité kropenaté hmoty vonící hořce po mandlích.
„Co ses to snažila vyrobit?“
„Marcipán,“ pípla. „Pro vás. Četla jsem, že je to lék... na zachmuřenost...“
Opatrně ždibínek ochutnal. Bylo to zvláštně hořkosladké.
„Bože, Liso. Čti recepty pořádně. Mandle je potřeba oloupat.“

Poznámka: očekávám náraz na hranice fandomu. Povídka je ze sbírky Vejce naruby z r. 1985. Pokud neznáte, opravdu stojí za přečtení.
Už třetí rok žili na Luně. Marie, Petr i dvouletý Ivan.
Už třetí rok seděl její muž Matouš ve vězení.
Byla vděčná kolegům, že ji upozornili, ve kterém sídlišti je volno, takže se mohli hned nastěhovat.
Jenže...
Dům nebyl pořádný dům, jen šílené cosi tvaru krychle. A ona pořád vzpomínala na usedlost tam v údolí. Na vrzání nenamazatelného obrtlíku. Na syna, lezoucího po střeše s košíkem na semínka, obratně jako veverka. Na zimy, kdy se z nebe sypalo sněhu a ne a ne se vyjasnit.
Na souseda Jakuba, který jim pod práh zasadil žalud.
Na stěny stavení, roztrhané rostoucím stromem.

Po týdnu hladového putování, kdy jedl jenom placky z žitné mouky, ovoce nasbírané u cesty a, z nezbytí, solené ryby, které mu nechutnaly tak strašně moc, že si je kolikrát raději odpustil, zvlášť když se mu nepovedlo rozdělat oheň, a tak si je nemohl ohřát, aby aspoň náznakem připomínaly jídlo, po takhle hubeném týdnu se už Anzelm nedočkavě těšil na první opravdovou bjørkhallenskou večeři.
Byly slanečky. Studené.
Zaskučel – a spokojil se s chlebem. Snad zítra...
Uzenáče.
A tak to šlo den za dnem.
Až dnes. Anzelm se doloudal do refektáře, u dveří začichal – a rozusmíval se jako měsíček.
„Borůvkové koláče!“

Poznámka: kreativní ekvilibristika kolem výživného tématu. ;o)) Jo a nezkoušejte léčit tasemnici podle návodu Anzelmovy babičky. Nefunguje.
Pamatuje si ještě někdo starostlivou Anzelmovu babičku?
„Kam to jen všechno dáváš, Anzelme.“ Potřásla hlavou a přisunula k vnukovi třetí porci kaše. „Tolik jí, a přitom ti vůbec neroste, Anielko. Jestli on nemá tasemnici. Měli bychom ho nechat týden hlady a pak by mu Karol měl dát česnek v oleji, to pomůže. Myješ si ruce před jídlem, Anzelme?“
Anzelm rychle polkl. „Mhm... ano, babičko.“
„Myslím, že se znepokojujete zbytečně, maminko,“ zabručel smířlivě Karol. „Hodně běhá po venku, proto je tak hladový. Ale dobře... Přidržím ho víc doma. Začnu ho učit číst a psát.“
Aniela se na manžela stísněně usmála.
Jen oni dva věděli, že chlapce vyčerpává magie.

Poznámka: nemalujte Erika na zeď!
V lavici prvňáčků se zatřepotala zdvižená ruka.
„Mistře, mistře, já mám otázku!“
„Co bys chtěla, Kerstin?“
„Je pravda, že byla královna Kleopatra némrtvá?“
Mistr paměti se snaží udržet vážnou tvář. „Jaks na to přišla, Kerstin?“
„Erik mi to říkal!“
„Aha, Erik? Nu, předstup, ó chrabrý bájetvůrče, a dopřej nám podíl na svých úvahách.“
Erik neochotně vstává. „No, já myslel, kdyby ten had, co Kleopatru kousl, nebyl obyčejný had, ale hadí upír, tak by ona taky byla upír, ne? Upírská hadice. Né mrtvá.“
Mistr nevydržel a zasmál se do hrsti.
„Úžasný nápad, hrdinný barde. A jestli neumřela, tak tam straší dodnes.“

Mistr se diví, že se mi nestýská po mámě.
Nechápu, proč ho napadá jen moje máma. Asi o mých sestrách neví.
Ale mně se vážně nestýská...
„Chtěl jste přece, abych se převlékla za kluka, mistře,“ řeknu. „Aby si nás někdo nezapamatoval a neprozradil třeba něco tomu inkvizitorovi.“
„O čem to mluvíš, Liso?“
„Že vám přijde divné, že nebrečím. Kluci přece nebrečí.“
Chvilku na mě překvapeně kouká. Tak na mě koukával i táta, když jsem odpovídala dřív, než se zeptal. Pak si povzdechne a zase pomyslí na ten lektvar, co mi dává.
Co je to vedlejší účinek?
Radši se nebudu ptát...

A/N: Tuhle scénu jsem chtěla napsat do Osmi týdnů. Nevešla se tam. Takže teď. :-))
„A mám tě, ty chmatáku!“
Vítězný výkřik prořízl hluk tržiště jako katovy důtky kůži odsouzence. Dva mniši procházející poblíž se zastavili a otočili se po hlase.
Chlapec se rve tiše; neplýtvá dechem. Mrská sebou jako losos nad potokem, kouše a kope ze všech sil, ale rukama k sobě tiskne bochník chleba, tak pevně, až se jeho špinavé prstíky probořují kůrkou do bílé střídky. I kdyby ho ztloukli až do krve, tohle nepustí.
Rány prší. Chlapec uhýbá. Potrhaný lem černé suknice mu víří kolem kotníků šedavý prach.
„Vždyť je to malý benediktin...! Pojď, bratře Johane. Zaplatíme za něj.“
„Je to zloděj, otče,“ namítl suše glastonburský cellerarius. „Sám jste viděl. Třeba i tu kutnu někde ukradl.“
„Možná,“ připustil opat. „A možná ne. Uvidíme, Johane. Pojď.“
Pekařův pomocník zatím chytil kluka za kapuci. Škub – a děcko se válí v prachu, ochranitelsky obtočené kolem bochníku, vzdorné černé oči nezkrotně blýskají zpod čupřiny neuvěřitelně zacuchaných vlasů. Teď se zaleskly zuby – a křaf! voňavý kusanec kůrky mizí v žaludku skoro bez kousání.
Zničeho nic ruce na ramenou.
Nebijí, neubližují. Jen tam prostě leží. A pomstychtivé hole a boty se rázem stahují pryč.
Několik slov. Zacinkání stříbra. Neochotná úklona.
Cestou ke klášteru se chlapec opatrně zeptá: „Proč?“

Poznámka 1: Bezprostředně navazuje na zoufalý skok z gdaňského nábřeží. (Pamatuje se ještě někdo?)
Poznámka 2: Tohle si odpustit nemůžu, protože Giovanni Vianini má neskutečně krásný hlas. Takže doprovodná hudba zde.
Dopadli do vody – a hladina se zavřela. Najednou měli pod nohama pevnou zem. Znovu byli v té podivné krajině věčného deště.
„Žádná... jména!“ vyrazil ze sebe Leif – a omdlel.
Za clonami deště se začaly shlukovat... tvary.
Severin se bezradně rozhlédl. Kam má jít?
V dálce uviděl útěšnou stříbřitou záři. Zvedl bezvládného přítele a zamířil k ní.
Hladové stíny se stáhly blíž.
Severinovo zoufalství po dlouhých letech promluvilo slovy modlitby.
„Recordare, Virgo Mater...“
A náhle byla s ním, ta z oltáře v Glastonbury. Jemně mu položila ruku na paži.
„To světlo svítí na cestu mrtvým, malý mníšku. Ty potřebuješ projít tmou.“

Hlína na Alexijevově hrobě se ještě nestačila sesednout, když si mistr Divjakov svolal své zbylé učedníky.
„Tryzna?“ hádal Leif.
„Ne tak úplně,“ zavrčel Severin. „Uvidíš.“
Na stole stál kotlík plný jakési neznámé látky.
„Toto je poslední práce vašeho kolegy. Zjistěte, jak znělo zadání jeho práce, kde udělal chybu a jak se mohl zachránit.“
Severin trpce svraštil rty a šel si nabrat vzorek.
Zato Leif třeštil oči a svíral okraj pracovní desky, jako by se mu hroutil pod nohama celý známý svět.
„Pohni sebou,“ hodil přes rameno Severin. „Půda je zmrzlá, nemám zájem kopat další hrob. Večer to nechá vypít nás.“

O zimním slunovratu se bjørkhallenští scházejí v refektáři, celou noc bdí a vyprávějí příběhy. Každý z nich musí být dokončen. Jinak se slunce nevrátí a svět pohltí temnota.
Toho roku měli vzácného hosta, povozníka z jižních krajů.
„Poikilos z Kyrény chtěl vůz, jaký nemá nikdo jiný. Postranice udělal ze vzrostlých jasanů, kola z kmenů baobabů a oj ze staletého dubu. Vůz byl nesmírně těžký, dokázali s ním pohnout jedině masožraví koně z Bellerofontova chovu.“
Vypravěč se napil medoviny. Víčka mu nebezpečně klesala.
„A dál?“
Cizinec mlčí.
„Skončil špatně,“ improvizuje rychle Mistr paměti. „Jednou usnul ve stáji a koně ho sežrali.“

Poznámka: opět kreativní pojetí tématu
A to ani Metella neměl rád.
Jenže... Maecenatovi se neodporuje. Zvlášť když žijete z jeho přízně.
Ale to poslední zadání... Psát oslavnou báseň na ještě nenarozené dítě mu přišlo... nešťastné. Bohům protivné.
Pohlédl na měšec na stole.
Augustova žena také čeká, říkal Maecenatovi. A víme, jak je Augustus vztahovačný.
Prý: nepiš žádná jména...
Povzdechl si a chopil se stilu.
Chraň jen, Lúcído cudná...
chlapce, jenž přijíti má: jím skončí železné plémě,
zlatý však lidský rod zas povstane po celém světě...
To bude průšvih...
(o dvě století později)
„Jak osvícený básník!“ jásal Eusebius z Caesareje. „Pohan, a předvídá příchod našeho Pána!“

Poznámka: s opravdovými zbraněmi mě napadaly jenom samé depresivnosti, tak jsem to vzala trochu kreativně.
Leif pozorně sledoval hladinu směsi. Jakmile uviděl řetízek bublinek, zaklopil víčko a zapadl za Severinem pod těžký dubový stůl.
Severin pevně zaťal prsty propletené určitým přesným způsobem.
„Šest,“ připomněl Leif. „Drž se.“
Prásk... prásk, prásk. Prásk. Prásk! PRÁSK!
Pobledlý Severin povolil křečovitě sevřené prsty.
… PRÁSK! dveře do zdi. Dovnitř vtrhl rozezlený mistr.
„Tórodson, Waters. Co vás to u všech čertů...! Ještě jedinkrát si budete hrát s výbušninami v místnosti plné laboratorního skla a vyhodím vás!“
A zmizel.
Tyglík byl puklý, jeho obsah vytékal do uhlíků.
Severin nespokojeně zavrčel.
„Příště držíš ten štít se mnou.“
„Ale... sklo?“
„Sbalíme ho do beden.“

„Jdeš dost pozdě.“
Erik rozpačitě přešlapoval z nohy na nohu. „Promiňte, mistře Ayre. Já... já jsem se vám vlastně přišel omluvit. Víte... dohodl jsem si na dnešek s oběma mistry hvězd, že budeme pozorovat...“
Mistrovy vědoucí oči potemněly. Hrnuly na učedníka jednu výtku za druhou.
„... přechod Oriona přes...“
Poslední zbytky hudby v Erikově hlase odumřely. Zakoktal se a zmlkl.
„Řekni rovnou, že se bojíš, Eriku. Nemám rád, když mi lžeš.“
Další pokus o omluvu utnulo ťukání hole o kameny nádvoří. Danele nahmatala okraj Mandaly. Odložila hůl.
„Vezměte s sebou mě, mistře,“ zaprosila. „Mně hvězdičky nic neříkají. Zato v Mezisvětí vidím.“