Moje články

Tam, kde by jiné kadeřnictví vystavovalo značně nadsazené a profesionálně retušované ikonografie svých potenciálních výtvorů, mělo tohle polici plnou zavařovaček. Rostla v nich nějaká divná mořská tráva. Nebo co.
Slečna Fifi Malinosová vstala z křesla. Opatrně, zlehka se dotkla své nové, dávno vytoužené hřívy.
„Tak co?“
„No teda... Krása.“
„Tak teď ty. Už sis vybrala?“
Její kamarádka si bezradně vjela prsty do drobných tmavých kudrn. „No... asi blond... dlouhý... ne?“
Kadeřník zdvihl jednu zavařovačku. „Mhálokhomu she lhíbhí tho, co mhá,“ souhlasil. „Thadhy thyhle?“
„Jo! Přesně!“
„A zbhythek si shlhečhna přheje phonhechat phůvodňhí?“ ujišťoval se kadeřník. „Dhnes nabhízhíme vhýjhimečhně čhersthvhé mhozkhy.“

"Už nebudu hrát."
"A to proč?! Čtyři roky jsme tě cvičily, abys k něčemu byla; ty si myslíš, že si teď můžeš odejít? Ani nápad, děvenko. Nikam nejdeš, dokud nesplatíš, co jsme investovaly. Nečetlas smlouvu?"
"Četla," odsekla naštvaně. "A jsem těhotná."
"No tak gratuluju," opáčila kapitánka kysele. "Zrovna před mistrovstvím. Ty si teda umíš vybrat." Zklamaně mávla rukou. "Co nadělám, zastoupí tě Gwenda. Budem muset doufat. Tak běž. A dávej na sebe pozor, slyšíš? Co to vlastně bude, kluk, nebo holka?"
"Kluk. Albus Severus, když tě to zajímá."
"Ty, ale dneska není apríl!"
Ginny vyběhla ven a vztekle práskla dveřmi.

"Přestává být dítě," řekl mistr Thornvald.
Lucien přikývl.
"Uděláš to zítra," hodil přes rameno mistr Thornvald.
Lucien udržel klidnou tvář, dokud nesešel do stáje.
Vůz byl odtažený do kouta, kůň ošetřený. Chlapec seděl na čisté otepi slámy a drobil si do misky chléb.
Dětská krev... Drahé a vzácné zboží.
Lucienovy prsty vklouzly do váčku u pasu. Počítal.
... dvacet devět.
Ještě jeden a jsem volný.
... neživé bezkrevné tělíčko pod keři?
Sláma zašustila. Chlapec odcházel umýt misku.
Lucien mu ji vytrhl a vtiskl mu do rukou peníze.
"Běž. Uteč. Thornvald tě chce zabít."
Severin zíral na stříbro ve svých dlaních.
"Neslyšels? Běž!"

Už přes týden pršelo, břehy té říčky byly tak rozbahněné, že se nedalo poznat, kde končí čvachtavé bláto a začíná proud. Vojsko se mohlo zbláznit z ustavičného čištění výzbroje. Hlavně sandálů.
A věštecká kuřata nechtěla žrát.
V senátu se zase vedly jenom plané řeči. Triumf v nedohlednu.
A Pompeius si prý vzpomněl na staré půjčky a začal mluvit o úrocích z úroků, ten vydřiduch! Dokonce vyhrožoval, že když se mu nezaplatí, zveřejní, nač přesně ty peníze půjčil!
Bylo lezavo, hnusně, a ve vytyčeném prostoru se neobjevil ani ptáček.
"Ále, já na to...!" zamumlal si Caesar do řemení přilby. "Labiene! Brodíme!"