Moje články

Gumička v poušti smutně vzdychá,
noří se v písku v hloubi ticha.
Co zmůže sama takhle venku?
Sváže citlivé uši fenků?
Snad v sobě přece najde sílu
co fitness trenér pískomilů.
Když nedá pozor, může hravě
skončit ve velbloudí stravě.
Nebo si s ní sváží paty
uondané surikaty.
Při obraně někdy svírá
klepeto zlovolného štíra.
Ten z ní krutě tahá chlupy.
Na nebi už krouží supi.
Ať pánové, nebo paní,
chtějí jí být kroužkovaní.
Jaký ji úděl čeká tu
na hrůzném dravčím pařátu?
Nemá v poušti nikdy klid,
zvěř ji nechce docenit.
Jednou jim to krásně natře.
Sváže cůpek Kleopatře!

Člověk ty věci nějak podvědomě pochytí. Kdy má stihnout vlak, který sice není poslední, zato na něj navazuje poslední autobus; nedramatické zpoždění započítáno.
Odhadne, kdy zvednout hlavu, aby pozdravil občerstvovací budku v Moravičanech, kolem níž se plavil, Brandýs, kterým projížděl na koni, Choceň – pokud výjimečně mířil na Broumovsko, musel si připomínat, že má opustit hlavní tah a přestoupit.
Co dál? Místa se skvělými názvy: Žichlínek, Bezpráví.
Lucerna Kopečku.
Pak si zčistajasna vybaví, jak se jako malý bál, že obří kovové okřídlené kolo sjede z okraje střechy nádraží rovnou na lidi.
Divný časy, dávný časy, kdy si myslel, že má domov.

Věrný oř má nad padlým hrdinou smutně ržát, poté symbolicky odejít vstříc zapadajícímu slunci a nechat se sežrat vyhladovělými vojáky.
Tenhle kůň se naštval.
Natolik, že to vzal přes hory, doly, bory k čarodějnici, která sehrála úlohu magické pomocnice v sedmém a třiadvacátém zpěvu eposu.
Úporně na ni zíral, až nakonec rozhodila rukama. „Tak jó! Ale pak si nestěžuj.“
A tak mladý B-oř-islav získal lidskou podobu, dar řeči a po pár týdnech i koordinaci.
Jakmile pronikl do síně proradného Chmelmíra, vrazil mu jednu pěstí.
Koňskou silou. Tudíž musel Chmelmíra nešikovně setřepávat z ruky, jež mu uvízla hluboko ve zrádcově lebeni.

„Jsem sama,“ přiznala si konečně. Neuvěřitelné, jak to pomyšlení řezalo.
Její muž prostě zmizel. Ještě stále si tu zradu nedokázala přebrat.
„To nic, to nic,“ opakovala si. „Bohyně lásky je i bohyní zlomeného srdce.“
Zabalila se do pokrývky a klesla do křesla.
O podlahu ťukaly její zlaté slzy.
A pak najednou ťukaly do kožichu kočky, která jí vyskočila na klín. Chvíli vrněla a pak jí začala otlapkávat břicho.
„Tak dobrá, nejsem sama,“ připustila Freyja. Hladila kočku a té v srsti zůstávaly stopy zlata.
Dodnes, když vám světlo přeje, lze v srsti koček rozpoznat zlatavé odlesky.
Dokonce i u černých. Vážně.

V jiném koutě světa by se situace vyvinula docela jinak.
Juanitovi by vyhlásila krevní mstu polovina vsi spřízněná s jeho krutě odvrženou milou Marií Rosou, která by, zaprodaná, za hlaholení zvonů cvičně halila hlavu tradičním vyšívaným ubrusem, aby se před nechtěným sňatkem s jiným uchýlila do ústraní kláštera.
Juanito by prchl i s jejím zlomeným srdcem. Za jinou, za jejími zlaťáky, haciendou a novým armorio.

Zde, na malebném českém venkově nanejvýš hrozilo, že ho vynesou ze vsi v zubech, přičemž jemu bude pár zubů chybět.
Mařenka zazpívala tklivou árii, a jakmile Jeník vyjasnil situaci, mohli si znovu padnout do náručí.

Nikdo neví, kde se cedule vzala a kdo ji pořídil.
Něco na ní bylo. Něco jiného než standardně vyvedená písmena.
Lákala fotografy, influencery a vandaly.
Ať vleže, či ve stoje, přečkala všechno.
Prý označovala místo, kde se udála bitva na Moravském poli, jakkoli to bylo nemožné.
Nebo svatostánek zlatého buldoka sicilského.
Pak u cedule vyrostl stánek.
O kus dál hospoda a kemp.
Rodiny majitelů rozdělovalo krvavé nepřátelství, které trvalo dvě pokolení.
Dokud se půda před cedulí nepropadla a neodhalila jeskynní systém.
Přes nově vzniklou propast na sebe pohlédli dva mladí lidé ze znesvářených rodů a srdce jim sevřel okouzlující stesk.

Velvyslancův ples. Smetánka všech smetánek. Vinná fontána i zábava. Práci mu usnadňovalo to, že šlo o ples v maskách.
Všichni mu chválili přesvědčivý převlek. Nikdo se nepozastavoval nad útlostí jeho šíje a vyžilou postavou.
Jeho zásadou bylo otřást světem smrtelníků. A také nesmíchat si při tom protřepávání kosti s kolegy. Proto pracoval sám. Ale tančil se všemi.
Vtom do něj někdo vrazil. „Omlouvám se,“ spustil dotyčný a vzápětí zaostřil. „Už zase ty?!“ vyhrkli oba.
Kostlivec až poté, co zvedl z podlahy upadlou čelist.
Ten zatracený cestovatel, který si z východu přivezl zen a víru v reinkarnaci, mu tady vyloženě chyběl.

Arthur L. Finkelstein seděl dvanáct minut s hlavou zabořenou v dlaních, hodinu venčil psa, dvě hodiny uklízel.
Jeho nedostatečně zisková série detektivních příběhů pro děti dostane poslední šanci.
Stačí, když se v ní začne vraždit.
Nevzdorovala však jen Arthurova morálka, ale i hrdinka Jenny.
Právě se chystala vlézt do staré šachty.
Což vyžadovalo zprovoznit nebezpečný výtah.
Arthur to nemohl dopustit. „Proto se Jenny rozhodla požádat o pomoc zodpovědného dospělého,“ napsal.
„Koho?“ namítla Jenny. „Máma má problémů nad hlavu, děda je sice u policie, ale mé teorii by neuvěřil. Mám páčidlo a baterku. Poradím si.“
Arthur opět zabořil hlavu do dlaní.

„Hotel běží skvěle.“ Charlie se nechávala unášet bezbřehým optimismem. „Je z nás jedna malá rodina.“
„Se sestřenkou schopnou ubodat i hodiny s kukačkou,“ připomněla jí Vaggie. „Se strýčkem, kterému cukají prsty, kdykoli se ocitne poblíž karet. S bratrem, který jede ve všech myslitelných drogách.“
„Ano,“ uznala váhavě Charlie a vzápětí se rozzářila. „Přece jen je bereš členy rodiny.“
„Nečekáš ode mě, že najdu pozitivní rysy u Alastora. Pozřel několik pekelných hlavounů,“ namítla Vaggie.
„Má… zajímavý hlas? A cvikr?“
Vaggie nevěděla, jestli se má smát, nebo si zoufat. Ať se v hotelu semele cokoli, ona bude Charlie bránit proti celé „rodince“.

Halla se pohybuje rychle. Poutník se nadlouho nezastaví. Celý svět se před ním otvírá a vede ho zákruty svého labyrintu.
Čím vším mohla být, kdyby zůstala na místě jen o rok, o den déle?
Princeznou, kterou by nevlastní matka nechtěla zabít. Ta představa ji skoro rozesměje, ačkoli by měla být na cynismus mladá.
Medvídětem v lese. Stejně jistým na dvou a čtyřech nohou.
Drakem. Ta touha jí pořád rve srdce. Roztáhnout křídla, jež jí nikdy nenarostou. Zabíjet hrdiny. Střežit poklad.
Tím je teď plášť, který jí věnoval Otec všech poutníků.
Loď ji nese vstříc Miklagardu.
Jak dlouho Halla zakotví tam?

Osobní strážce měl Čarovného ostrova po krk.
Pirát ohrožující královský člun při výročním Obeplutí (podle velikosti vln se z něj občas vyklubalo Obeblutí) se ukázal být nastrčeným golemem.
Že je hadí asasín ve skutečnosti čarodějka, byl přirozený jev. Ovšem kráva, která královně zaútočila na slamák a která byla ve skutečnosti minotaurus úzce spolupracující nudistou, už ne.
Chtělo to změnu.
Zrána odplul na sousední Ostrov lásky. Tam by se jako osobní strážce mohl upíchnout.
„Doslova,“ dodal v duchu. „A získat pod příslibem sňatku značný finanční obnos.“
Přistihl se, že si kroutí knír, který ještě za rozbřesku neměl.
Podvodnictví bylo nakažlivé.
„Néééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééééé!“

Když cestujete tři dny a tři noci, občas se vás pokusí sejmout troll, velmi pomýlený lapka nebo vyloženě cílevědomé hejno hus, oceníte střechu nad hlavou. A když se pod tou střechou shodou okolností koná velkolepá hostina a ještě větší pitka, nenecháte se dlouho přemlouvat.
Thór cítil, jak z něj padá námaha uplynulých dnů.
Zatím se mu nikdo nepokusil ukrást kladivo!
Naopak mu hrdě ukázali nejnovější výkřik technologického pokroku.
„Sampo!“ představila ho hrdě vládkyně dvorce, paní Louhi. „Dáte si pivo? Víno? Medovinu?“
Sampo vychrlilo požadovaný nápoj.
„Nehodláš ho ukrást?“ prohodil Thór potichu.
„Jestli do toho nejdeš, tak ne?“ odpověděl zaujatě Loki.

„Co mír?“ uvažovala Erin. „Místní, světový. Nebo práva sexuálních menšin.“ Úvodník redaktorky musí rozvířit stojaté vody! Ať se sestra Michael tváří, jak chce.
Při té kacířské myšlence se Erin rozhlédla. Sestra Michael připomínala nepopsatelnou hrozbu, která se zjevila, když člověk třikrát vyslovil její jméno. Vlastně stačilo jednou pomyslet.
Uviděla ale jen vojáka se samopalem.
„Nějaké jiné téma?“ přemýšlela dál. „Každodenní život v zóně konfliktu: Nejlepší úkryty. Žádný randění s protestanty, žádný randění, tečka. Ne, tohle každý zná. Vyhodí mě ze školního časopisu za nudnost.“

Nakonec se překvapivě inspirativní ukázala být místní hranolkárna, kam vyrazily s Orlou, Clare, Michelle a Jamesem.

„Spadla slépečka z hřady, polámala sa všady. Polámala sa všecka. Teď je z ní polévečka.“
Posluchači při kontrastu veselé melodie a tragického textu neskrývali dojetí.
Při výstupu školního sboru s coververzí hitu „Jste pro mě všechno, otče i matko. Však nejvíc je mi moje kuřátko!“ se všichni rozplývali.
Užila bych si slavností koncert víc, kdyby za mnou neseděla puťka, která musela všechno komentovat.
Když kolébavými kroky a s pleskáním nohou nastoupil hostující sbor a spustil „Kač kač kač, kačééénááá! Nasypem ti zeleného jačméééňááá“, zaskuhrala: „Myslela jsem, že to cizokrajné představení bude šansoniér Le Coq Sportif!“
Skopla jsem ji z hřady.

Ježek z pece leze na lup,
vagón vyje na měsíc.
Tichá voda v stínu chalup
šach mat šeptá z plných plic.

Tu psavci ducha svobodného
vypouštějí ze svých per
vrásky z lásky, četné kvízy,
inspiraci ber, kde ber.

Mučenka se všemu směje
jak ženy, jež milujeme,
když úpíme večerem
při paralýze výběrem.

Já punkově přišel napřed,
abych zhasnul jsem a zamet.
Múzy, vzácné paní,
vstanou za svítání.
Ať jsi člověk, nebo myš,
hlučné ticho nerušiž.

Kdybyste Sosákům snad
chtěli něco vytýkat,
myslete si, že jste spali,
když jste o retenci psali.
Nikdo nebuď nabroušen.
Klam to nebyl, byl to sen.

S každým polibkem se ta věc stává vážnější. Taky vášnivější. Ta slova k sobě mají najednou blízko. Remus si uvědomí, že se mu dere z hrdla nervózní smích.
Polkne ho a uvědomuje si, jak Sirius sleduje pohyb jeho ohryzku.
Ke všemu se ocitli před dveřmi ložnice a Remus si připadá nahý, i když je z větší části oblečený. Měl by přestat panikařit a myslet na všechno možné včetně přídavných jmen. A toho, jak je to vážná věc, v téhle době smrtelně vážná.
Sirius mu zaklepe na čelo, políbí ho na špičku nosu a vpadne do ložnice s výkřikem: „Poslední zhasne!“

Surt sundal sluneční brýle. Z očí mu vyšlehly plameny.
„Původně jsem chtěl přimět Lokiho ke spolupráci tím, že zajmu jeho zbylé mládě, ale ty budeš ještě lepší.“
Sigyn kryla dceru vlastním tělem.
„Až to začne, uteč,“ ucedila k ní.
„Myslíš, že zachráníš aspoň tuhletu?“ Surt k nim vykročil. „Na rozdíl od svých synů.“ Plameny z něj odskakovaly na dlažbu. „Smůla, že neumíš oživovat mrtvé.“
„Budu si muset vystačit s nimi,“ odpověděla Sigyn. Pokynula kamenným lvům před budovou soudu.
Seskočili na ulici a vytvořili hráz mezi nimi a Surtem.
„Napadá tě pádná hláška?“ zeptala se Sigyn dívenky.
„Adios, muchacho?... Poslední zhasne!“

„Něco mi říká, že jsi ten Temný mág, který mě chce vyzvat na souboj,“ prohodil Howl.
Temňák oděný v černém pokývl, svraštil uhlové obočí; havraní vlasy mu sklouzly do inkoustově tmavých očí.
Potom vyvolal démona. Také byl barevně sladěný.
„Držte mě, nebo…“ zvolal Howl. Sofie ho popadla za loket. Kolem vytryskl vír světla, v němž se s chechtáním zrcadlily desítky Kalciferů.
Temný mág spěšně ustoupil. Vír pohltil jeho démona a začal ho pronásledovat.
„Ještěže mě žena držela!“ volal za ním Howl.
„Protože se ti podlamovala kolena,“ dodala Sofie.
„Drahá Sofie, chtěl jsem ti přiskočit na pomoc. Příště vyčaruj víc Kalciferů.“

Čím vším se člověk může provinit už takhle malý?
Tím, že pokreslil zeď.
Že si broukal, když měl stonat a skuhrat.
Že nechal svítit v koupelně.
Že nenechal svítit v koupelně.
Že svou úžasnou historku vyprávěl při seriálu, který viděli už stokrát.
Že rozbil okenní tabulku.
Že se schovával venku a neozýval se.
Že tenistky prohrály.
Že hokejisti prohráli.
Neví, čím to je, ale začíná tušit, že to s ním zase až tolik nesouvisí.
Vřískání, třískání, nadávky, mlácení talíři a dveřmi.
Při všem tom hluku si ani nevšimli, jak se malý člověk noří do ticha.
Ani jak to ticho řve.

Tož tak…

Po pankáčsko sobě dopnem,
néprv gatě dobře opnem
zichrhajckó z Holomóca.
Móže bét aj z Přerova.

Debe policajti došle,
stréc je někam bodře pošle.
Do breko se hned nedáme,
névéš někde potajó.

Debe se vám enem zdálo,
že repráke hrajó málo,
zavoláme panimáme.
Te jož neco vedajó.

Máme drsný panimáme,
kde chceme, se lóbáváme.
Co večír jich ospáváme,
žádné z nás jich nešedi.

Čira máme vetožený,
tvargle hostě naložený.
A jak do nás keré répne,
do náhono zahočí.

Že sme o nás dobři ledi,
každé na nás čoči, hledí.
Že jedeme v božim punko,
každé nám to závedí.

„Slepá chodba,“ zašeptala udýchaná kočička.
„Necítím tu naše tajné značení,“ řekl pejsek.
„Tvoje tajné značení,“ podotkla kočička.
Spisovatel dělal co mohl. Spisoval. Na papíry, které narychlo sebral ze stolu se slovy: „Nutili mě napsat svět podle jejich přání.“
„Mloci nesnáší psy,“ naříkal pejsek. „Co se mnou udělají?“
„Já si představila čerstvě nařezané kočičky,“ špitla kočička.
Zaujali bojový postoj.
Spisovatel zavrtěl hlavou a zabodl do papíru poslední tečku. „Jak se jim bude líbit tohle?“
Nad hlavou se jim ozvalo zaškrabání. Na podlahu dopadala hlína. Hrdinové se přitiskli ke stěně.
Z díry ve stropě vykoukl čenich.
Agentka Dášeňka jim hodila provazový žebřík.

„No dovol!“ zašeptala pobouřeně detektivka.
„Řekl jsem: Ty páko!“ vysvětloval detektiv. „Jen s ní zkus pohnout!“
„Dobře, ale mluv tiše,“ odvětila.
Zkusila zatáhnout nahoru, dolů.
„Počkej, má to být doleva a doprava,“ namítl.
„Marná pomoc, musíme to zkusit společně, když ani jeden nemáme palce.“
„Jak jsi tehdy napsala dopis dětem?“
„Šikovně.“
Teď za páku vzali šikovně oba. Jářku, kdepak hýbat jí sem tam! Oba se na ni zavěsili jako onehdy na prádelní šňůru a povytáhli ji.
Dveře cely se otevřely. Zpoza nich k detektivům vzhlédl unesený spisovatel.
Nebyl čas se přivítat a zobjímat, protože se pozemními chodbami rozeznělo: „Najf! Najf!“

Útoky kouzelníků nestačily nepřítele zatlačovat dostatečně rychle.
Pole byla posetá mrtvými vojáky a koňmi.
Nájezdníků tam stále neleželo dost.
„Co dělají ti zatracení čarodějové? Prej moderní zbraň!“ „Pošlete je do čela!“
Nakonec přišla odpověď.
Koně vstali. Bez jezdců. S otevřenými břichy. S vyplazenými jazyky, prázdnýma očima. Navzdory zlomeninám se rozběhli proti nepříteli.

Kouzelnické děvče se stále třáslo, i když bylo po bitvě. Mrtví koně padli, tentokrát natrvalo.
Velitel se jí omluvil, že ji dohnali do krajnosti.
Starší kouzelník mu vynadal, proč ji sem přitáhli bez výcviku.
Medaili za hrdinství si nepřevzala. Toulala se po ulicích a cosi broukala mrtvým koním.

Když prací těžkou těžkne hlava,
zkoušky se hrnou zleva zprava,
plazíš se na dně po kolenou
za vytouženou dovolenou.

Poklid a chvíle blažené
na pláži z písku, z kamene,
kde vlny pohupují čluny
a vánek líbá odraz Luny.

Zradu však nesou šelfové vody,
koktejly, lodí banánových svody.
Vysoký faktor v slunce žáru
na těle kreslí mnohou čáru.

Nemrkneš ani a do tváře
praští tě prkno surfaře.
Dítko si chce s potápěči hrát,
ať jde o Cabot Cove či Zlatni rat.

Do toho atmosféru ničí
zběsilé davy, které křičí
– ač na ně vrháš pohled laně –
„Zase to Cthulhu! Hurá na ně!“

Která princezna bude královnou?
Ta s vytříbeným strategickým uvažováním? Zvítězila v šachovém turnaji, ale je poněkud svérázná.
Ta nejelegantnější? Na konci plesu princ věnoval růži hned čtyřem.
Ta nejkrásnější? Ještě nedošel k pevnému rozhodnutí. Má raději blondýny, rusovlásky nebo tmavovlásky? Z jeho tajné favoritky se vyklubala husopaska a šla z kola ven.
Ta nejchrabřejší? Dračí šupinu mu donesla pouze jedna (s ožehlými vlasy), ostatní omylem popadly skořápku vejce nebo zmizely ve sluji. Zlé jazyky tvrdí, že vzaly nohy na ramena.
Dvě finalistky se do sebe zakoukaly a odešly středem.
Poslední z finalistek (ožehlá) prohlásila, že za tohle jí princ nestojí.

„… a tak, děcka, putujeme a mně těch pár dnů připadá jako měsíc. Všude klid, žádní démoni. Ta říše je vůbec divná. Pořád potkáváme jenom ženy, které na nás zírají jak zjara.
Potom se Tripitakovi a Vepříkovi udělá zle. Drží se za břicha a úpějí. Ženské se taky popadají za břicha a řvou smíchy.
Vysvětlí nám, že se ti dva napili ze zázračné řeky, ze které pijí ony, když chtějí otěhotnět. Protože tam nežijí žádní muži!
Tak Tripitakovi blahopřeju a uklidňuju ho, že z něj voda za nějaký čas zase vyteče.
Ale zdá se, že náš svatý muž neoceňuje neposkvrněné početí...“

„Ach,“ řekla maminka, potom pokývla hlavou, jako kdyby rozluštila hádanku, a postavila se do sněhu druhou tlapkou. „Přesně tak.“
Muminek ji vzal za ruku a vedl ji k moři.
Jindy známá cesta se skrývala pod sněhem, ale on s pomocí Tiki vyšlapal pěšinu.
Chtěl s sebou vzít i tatínka, ale pořád usínal se slovy: „Příliš těžké jehličí v žaludku.“
„Pozor neuklouzni. Nemusíš mít strach. Tamhle je koupací pavilonek,“ chlácholil Muminek maminku. Pamatoval si, jak se loni v zimě cítil on.
Když byl sám.
„Vypadá jako dort,“ pochválila pavilonek maminka.
Pak spolu v tom prázdném šeru čekali na první sluneční světlo.

Jen vítej, děvče, na našem kvasu.
Nevšímej si koček bez ocasů,
které sem vtrhly z dávných dob
bez rolniček a bez ozdob.

Vítej, děvče, v našem reji.
Však se ti ruce pěkně chvějí.
Na chvilku sedni a naber sil.
Do hrnce přihoď rozrazil.

Podám ti nápoj pro zahřátí,
nebo tě noční chládek schvátí.
Dech se vloudí v hloubi plic
při tanci rudých holubic.
Každý rád nahlas zatleská,
když začne liščí burleska.
Kostliví koně zvednou hlavy,
pentle jim vlají do dálavy.
Huňatý rarach písně pěje,
tou třetí tě snad rozesměje.

Tvé srdce těžké, tak ztrápené
do hrnce padne jak z kamene.