Moje články

Za noci sebrali své zuby a drápy,
hádali, sečetli, co lidi trápí.
Větřili ve vzduchu, že žene se změna,
a jedna z bran byla nezamčená.
Všichni moc toužili prozkoumat svět,
z vězení proklouznout, nehledět zpět.
Stvořeni byli z hlubiny snění,
dary a zmary tak štědře obdaření.
Můry žalu křídly třepotaly,
krkavci zrady skřehotali,
zoufalství našlo si poslíčky výry
a hydry válek dštily své síry.
Když prchli do dálky ti podivní tvoři,
ozval se šramot v laboratoři.
Ve skříňce, v lahvičce zní tiché škrabání,
ta náhlá samota hrůzu jí nahání.
Poslední zůstala – ach, kam se poděje?
Nejmenší, ztracená myš dobré naděje.

Je z čeho vybírat. Sešel se tu výkvět bohů, bojovných Ásů i magičtěji založených Vanů.
Mužnost, poezie, bystrý úsudek, lovecké schopnosti, až nakažlivá plodnost, absolutní sluch, věrnost, pravdomluvnost, schopnost všechny přepít, souznění se zvěří i rostlinstvem, vlastní lososí farma, chrup, který překousne ve válečnickém běsu štít, vlastní vůz, nevlastní vůz, nejhebčí vous v Ásgardu, včelstva schopná přežít severské noci…
Samé úžasné vlastnosti a dary. Samí úžasní bozi.
A Loki.
Který to celé spunktoval.
Obryně Skadi stojí v kruhu nápadníků a rozvažuje, který se stane jejím mužem.
Výrazně by jí pomohlo, kdyby z nich viděla víc než jen jejich holé nohy.

S dobrodružnýma výpravama končím. Proč si všichni myslí, že krčmy jsou dobré místo na nábor členů týmu? Já bych byl pro ústředí, kam by lidi nosili životopisy a někdo je vyzpovídal, jestli jsou skutečně nadaní věšteckým darem (který pak dokážou používat velmi selektivně).
Pak bysme rozhodně neskončili s Vydrošem (to je zas jméno), který o sobě tvrdí, že je bard, ale jediný, na co se zmůže jsou blbý fóry.
A v Lese nejtemnějším, kde je každý hluk osudný, dostane škytavku.
„Chi-chi-chi!“
„Chechtáním škytavku nevyléčíš, Vydroši.“
„Chi-chi-chi!!“
„Stáhnu tě z kůže, Vydroš.“
„Chi-chi-chiméra!!!“
Otočíme se. Možná o tu kůži přijdem všichni.

Tina Ditě ještě neodpustila ten únikový modul. Poslední. Kvůli Ditině naléhání v něm nechaly odletět dvě holky, které možná byly sestry, nejlepší kamarádky nebo přítelkyně.
Storge, filia, erós.
Kdyby Dita s Tinou prostě odletěly, nemusely by prchat nocí po Cypriu III před… „Parazitickou kolonií přenášenou tělními tekutinami,“ snažila se všem vysvětlovat Tina.
„Zombie,“ špital Dita a odtáhla Tinu do boční uličky.
Zparazitovaní Cyprioťané se prohnali kolem.
Dita vyťukala kód na dveřích.
Vhuš!
Přivítala je laboratoř.
A hlavně plazmaděl v rukou jednookých výzkumníků.
„Hoši!“ zajásala Dita.
„Paní šéfová!“ zvolali výzkumníci.
Když Tině předali plazmadělo, konečně byla i ona ve svém živlu.

Ariadne žasla, jakou roli mohou keře, stromy či menhiry hrát v jejím životě.
Neuvěřitelné, jak člověk po letech zúročí hry na schovávanou se sourozenci.
Kdyby ji viděli, jak se s tetou Emily krade říší víl, neustále připravená při názraku překvapení seskočit z cesty a předstírat, že je součástí krajiny.
Se dny strávenými na cestě a nocemi probdělými na stráži ji nadšení začalo opouštět.
Chtěla být tetě nápomocná, jenže ta se tvářila, jako by jí byla jen na obtíž.
Když se teď Ariadne snažila splývat s kalinou, zatímco kolem projížděla skupina víl na podivných osrstěných ořích, připadala si jako křoví, doslova.

Zahrada pečuje o blahobyt společnosti. Dobrý zahradník umí přírodu podpořit, nemilosrdně hubit škůdce i ustřihnout jisté květy ve prospěch jiných.
Proto postaršího pána zvaného prostě Nadřízený zahanbilo, že nezasáhl včas, když se z obchodu vyřítil muž s pistolí a zakopl o chlapečka, který si na chodníku zavazoval tkaničku.
Zločinec zavrávoral a instinktivně na hocha namířil.
Vtom ho do tváře zasáhlo jablko.
Muž se zhroutil.
Hochova starší sestra ho nelítostně bombardovala jablky.
Pak popadla židli ze sousední kavárny a rozmáchla se znovu.
Nadřízený vrátil pistoli do vnitřní kapsy saka.
Dívčin amatérismus vyžadoval jistou péči. Představoval však příslib, jako poupě před rozpukem.