Moje články

Horským průsmykem hlasitě skučel mrazivý vítr. Na obloze čas od času skrze mraky zazářila hvězda či srpek Měsíce. Horolezecká výprava pomalu sestupovala skrze průsmyk.
Ozval se další poryv větru, na cestu dopadlo několik kamenů a odkudsi z výšky se ozval trhavý zvuk.
Vůdce skupiny tiše hlesl: „Lavina.“
Sníh těžce dopadl.

Výběr byl strašně těžký, ale svým způsobem pro mne tohle drabblátko bylo asi nejsilnější... Původně jsem ho chtěl ladit pozitivně a spíš směšně nebo úsměvně, ale nakonec se to dostalo do téhle podoby, ve které ve mně po přečtení posledního řádku prostě zůstává hrozný smutek.
Téma: Zpívej!
V zahradníkově přístěnku stálo rozkvětlé kvítko.
„Tak povídej zpěváčku.“
Květina zanotovala: „Rózvíjej se poupátko.“
„Ale ale, ty moc dobře víš, že tohle mě nezajímá.“
Zalesklo se kovové ostří nůžek.
Prostřihlý lístek.
„Nedělej, že nevíš o čem mluvím. Pověz mi co chci vědět. Vím, že to víš, žes tam v té době byla!“
Květina bolestně pokračovala: „Nejkrásnější... z květů.“
Plamen sirky sežehl nejkrásnější květ.
Květina zaúpěla.
Snažila se zpívat dál: „Od rána… ach… až do noci.“
„Nehraj to na mě! Řekni mi, kdo chodí do královské zahrady krást květiny!“
Ztrápená květina však smutně dál notovala svou písničku, jedinou, kterou kdy znala.
Fandom: Pyšná princezna, ehm... lehce upravená.

Téma: "Konec", použito nesoutěžní drabble z neohodnoceného tématu, takže kdyby někomu přišlo, že už to četl, tak se omlouvám :-)
Věnováno Ness, díky které jsem se k drabble dostal.
Celý den ji nic nenapadlo.
„Tohle téma je strašný!“ nadávala v duchu. Nenapadalo ji nic originálního a nechtěla, aby její povídka byla příliš obyčejná, přímočaře plynoucí z tématu.
Celý večer nervózně přecházela po pokoji a s každou minutou byla více nervóznější.
Čekala na spásnou jiskřičku nápadu.
Žádná nepřicházela.
Žaludek měla nervozitou celý sevřený a točila se jí hlava.
Když v tom se náhle v hlavě zrodila myšlenka, brilantní, originální…
Zbývá 10 minut, to stihne.
Rychle začala psát.
20 slov, 50, 90, 110…
„Sakra, to jsem přešvihla,“ zanadávala.
„Už jen trochu učesat a mám to…“
Minutová ručička se překulila přes půlnoc.

Tak nevím, jestli to není trochu BJB... třeba ještě něco vymyslím:-)
Všichni stejní.
Zároveň však tak různí.
Stejný začátek – všichni byli dítě Gallifrey.
Různá minulost a vzpomínky – první nezažil to co druhý, druhý to co třetí.
Různé odkazy – každý zanechal rozdílné dojmy.
Stejné utrpení.
Stejná radost.
Různé pocity.
Různí společníci – tolik žen a mužů.
Stejný důvod – nikdy nebyl rád sám.
Různé převleky – jednou kravata, jindy motýlek, kalhoty bez vzoru i kostkované.
Stejný prvek – všichni měli sako.
Stejný člověk.
Různé chutě – jednou jabka, jindy fazole, jindy puding.
Různé tělo – jiné buňky.
Různé oči – modré, hnědé i zelené.
Různé vlasy – šedé, černé, hnědé i blond.
Nikdy zrzavé – zrzavá nakonec všechny ostatní zajísté trumfne!

Nesoutěžní
Slunce svítá nad Gízou,
oni vstříc svým službám jdou,
jako jeden národ jsou,
navzájem jsou si oporou.
Čas faraónů ke konci chýlí se,
Konec jejich utrpení blíží se,
Naposled vstříc svým službám jdou,
Slunce svítá nad Gízou.
Léta stále plynou,
Čas pomalu utíká.
Nad Virginií září slunce,
Jeho zář však černá je,
Oni vstříc svým polím jdou,
Polím pokrytým bavlnou.
V Americe řádí válka,
Na lepší časy blíská se,
Nad Virginií září slunce,
Černé záři konec je.
Léta plynou,
Čas pomalu utíká.
Snad je konec utrpení,
Naděje se světem šíří,
Snad slunce neuvidí další žal,
A čas tiše běží dál.

Věnováno Ness :-))
Inspirováno reálnou událostí
Ness: Blbne mi notebook, potřebuju ho přeinstalovat!
Uhla: No dobře, tak mi to pujč…
Po 10 úmorných hodinách Uhla konečně dokončil přeinstalovávání a uvádění prehistorického notebooku do jakž takž funkčního stavu. Načež ho šel navrátit Ness.
Ness: Ale já nemám na ploše tu fotku co jsem tam měla!!
Uhla: To někde najdeš…
Ness: A tady vpravo nahoře chybí ta ikonka ve tvaru ráčka!
Uhla: A od čeho byla?
Ness: Já nevim, ale jsem zvyklá že jí tam mám! A ty ikonky jsou tady uspořádaný úplně jinak něž předtím!
Dělání ajťáka kamarádům (nebo hůř, kamarádkám) je občas opravdu děsně nevděčná otročina…
(Nicméně) budiž jí k (Velkému!) dobru, že mi udělala ty francouzské tousty, byly skvostné!

V Klatovech se nachází v boční uličce jedno velice zvláštní květinářství. Je zvláštní tím, že žena, která ho vlastní, jako jediná má karafiáty, které nejsou růžové ani červené, ale mají slunečně žluté květy s krvavě rudými konci.
Muž této ženy se kdysi vracel posilněn z hospůdky u Valouchů a, jak chtěla tradice, nesl své ženě karafiát. Nýbrž ne klasický červený jako všichni tehdejší muži, ale žlutý (říkal si, zvláštní barva pro zvláštní ženu).
Nikdy ke své ženě nedorazil, při cestě domů ho nešťastnou náhodou srazilo auto.
Takové karafiáty rostou pouze na hrobě onoho muže.
Jsou vzpomínkou. A vzpomínky se neprodávají.

Nesoutěžní do třetice :-)
Doctor stood in front of bunch of the Daleks, who were closely looking and aiming at him.
He was trapped and was thinking how to escape. But suddenly…
Daleks: Sing a song or you will be exterminated!
Doctor: What? *They must have gone mad.*
Daleks: Sing or exterminate!
Doctor: WHAT?! I am not a good singer! *Time war brought more madness than I thought!*
Daleks: Sing, SING, SIIING!
Long long time ago,
In a galaxy far away,
On a planet which was Skaro called,
…
Doctor finished singing.
Daleks: Good, you can go now!
*Well, they have definitely gone mad.*
A/N: Skaro je planeta, ze které pocházejí Dalekové.
A písničkou jsem se nechal inspirovat tady

Nesoutěžní, a tak nějak cítím, že by tu mělo být varování
V zahradníkově přístěnku stálo rozkvětlé kvítko.
„Tak povídej zpěváčku.“
Květina zanotovala: „Rózvíjej se poupátko.“
„Ale ale, ty moc dobře víš, že tohle mě nezajímá.“
Zalesklo se kovové ostří nůžek.
Prostřihlý lístek.
„Nedělej, že nevíš o čem mluvím. Pověz mi co chci vědět. Vím, že to víš, žes tam v té době byla!“
Květina bolestně pokračovala: „Nejkrásnější... z květů.“
Plamen sirky sežehl nejkrásnější květ.
Květina zaúpěla.
Snažila se zpívat dál: „Od rána… ach… až do noci.“
„Nehraj to na mě! Řekni mi, kdo chodí do královské zahrady krást květiny!“
Ztrápená květina však smutně dál notovala svou písničku, jedinou, kterou kdy znala.
Fandom: Pyšná princezna, ehm... lehce upravená.

Trochu BJB, ale zatím mám pocit, že dneska ze sebe nic lepšího nedostanu
„Prosím, zazpívej nám!“
Malá růžová kulička s kudrlinkou na hlavě a velkýma modrýma očima se uklonila, nadechla se, zavřela oči a začala.
Místností se rozléhala melodie, krásná, podmanivá, téměř bezeslovná.
Všichni žasli nad tou krásou, dokud…
…jim nezačala připadat trošku monotónní. Příliš monotónní.
Po celém sále začalo být slyšet zívání, posluchačům se klížily oči, až nakonec…
…všichni usnuli!
Kulička otevřela oči, aby si prohlédla své obecenstvo.
Oni všichni spí!
Uraženě se nafoukla.
Ukázalo se, že její mikrofon byla vlastně lihovka, se kterou teď započala své řádění.
Když se probrali, shodli se, že po Jigglypuffovi už nikdy dobrovolně zpívání vyžadovat nebudou.
Asi takhle to mohlo vypadat:-)
Fandom: Pokémon

Nesoutěžní, mě by to strašilo přes noc v hlavě!
Šerá místnost.
Vůně doutníků se line vzduchem.
Napětí, které se dá krájet.
Zvuk starého rádia.
Nad stolem s hromádkou žetonů prolétl kroužek dýmu.
Další otočená karta na stole.
Dva hráči složili karty.
Zbývají poslední dva.
Poslední karta na stole.
All-in.
Naprosto kamenná tvář…
…až na drobné těknutí očí ve stínu klobouku.
Oči skryté v šeru za tmavými brýlemi si toho tiku ovšem všimly.
Dorovnávám.
Muž v klobouku postupně odhaluje karty.
Fullhouse – králové a esa.
Silná kombinace.
Ale ne dost.
Vítězný úsměv.
Pomalu vykládám karty z ruky na stůl.
Listy, kříže, piky a nakonec srdce.
Čtyři králové – poker – pěkní pokrevní bratříci.

Před dvěmi hodinami se Severokorejci pokusili dobít kótu 293.
Na operační sál teď míří desítky raněných. Všechny chirurgické týmy jsou v pohotovosti, v celém táboře není jediného člověka, který by neměl něco na práci. Všude všemožně zranění vojáci, táborem se ozývá křik. První v řadě při cestě na sál jsou však ti co křičet nemohou.
Operační sál praská ve švech, všude je spoustu krve a na první pohled je jejím jediným společným jmenovatelem je červená barva. Když však pracujete den za dnem v takovém prostředí, ta krev mezi vámi vytvoří pouto. Na tom by se rozhodně shodl každý člen MASHe.

Nesoutěžní, ale já se musel podělit!
Příjezd na chatu.
Venku aspoň -30 stupňů.
Vevnitř asi -20.
Rozděláte v kamnech pořádný oheň.
Těšíte se jak za chvíli bude teplo…
…a v chatě je asi jen -10.
Představte si, že spíte přímo naproti kamnům…
…že na sobě musíte mít aspoň čtyři vrstvy oblečení…
…čepici…
…šálu…
…jste zabalení ve spacáku…
…na sobě další tři deky…
…a je vám ZIMA!
Ranní ledové probuzení.
Na okně je vrstva tenkýho ledu…
…ZEVNITŘ!
Odpoledne začínají kamna vykašlávat kouř.
To už je FAKT divný.
Že by zavřená klapka do komína?
Tak ji zkusíme otevřít!
Během hodiny jsou všichni v chatě v kraťasech a tričku!

Miloval bobování.
Kdykoliv se za okny spustila i třeba jen menší chumelenice, avšak dost velká na to, aby na té pokrývce šlo jezdit, nikdy neodolal.
Za oknem prolétla vločka.
Nebo se mu to zdálo?
Nezdálo! Sněží!
Spoustu sněhu.
Paráda!
Chytl své červené boby a vyběhl směrem ke kopci kousek od domu.
Pustil se dolů z kopce…
…nabral rychlost.
První skok…
…při dopadu odlétla sprška sněhu.
Druhý skok…
…dětské oči zářily nadšením…
…dopadl na tvrdý led…
…udeřil se o boby do zad…
…nadšení zmizlo.
Vyražený dech.
Počítal nekonečné vteřiny…
…když pod sebou náhle uslyšel zapraskání.
Na boby už pak nikdy nesedl.

A/N: Nesoutěžní
V čajovém altánu sedí několik mužů a žen, všichni oděni v kimonech.
Z kotlíku po tvé levici stoupá pára z horké vody.
Naučeným pohybem zdviháš bambusovou naběračku a nabereš trochu vody.
Cítíš jak se do tebe zabodávají pohledy.
Vodu pomalým tempem naléváš do misky, kde už ji očekává najemno namletý zelený čaj.
Odkládáš naběračku a saháš po bambusové metličce na šlehání čaje.
Začínáš jemnými rychlými pohyby zápěstí našlehávat čaj.
Moc dobře víš, že tahle část je z celého čajového obřadu ta nejnáročnějsí.
Cítíš jak tě náhle všichni kolemsedící mnohem pozorněji a napjatěji pozorují.
Chyby při čajových zkouškách se prostě nepřipouští.

Nesoutěžní
Když vešla do kuchyně, seděl opřený u jídelního stolu, hlavu vloženou do dlaní a vypadal zdrceně. Pomalu k němu přišla, položila mu ruku na rameno a zeptala se ho, co se děje. Ani se na ni nepodíval, pouze mlčky ukázal na vedlejší židli.
Na té se válela roztržená obálka, z níž vykukoval kus papíru, na němž stála řádka čísel.
Pohlédla na papír… s lehkým úsměvem zavrtěla hlavou.
Jemně ho vzala za ruku.
Jejich pohledy se střetly.
Usmála se na něj s tváří plnou nadějě.
Díky tomu úsměvu věděl, že je jí jedno co právě viděla…
…věděl, že spolu vše zvládnou.
Věnováno kopapakovi (když už mne inspiroval)

Na půdě stála krásná židle, ručně vyřezávaná, z kvalitního dubového dřeva, jaké je dnes jen těžko k nalezení. Vyřezaná již před mnoha lety jedním starým mužem. Stála tam dlouhá léta, až jednoho měsíce…
Starý dubový dřevo, nejchutnější jaký jsem kdy měl, zkrátka výtečná hostina…
…a jak ty chodbičky co si vyhryžu krásně drží!
…když starý muž chtěl svému vnukovi předat tuto jeho největší cennost, kterou vyrobil když byl přibližně ve stejném věku jako teď jeho vnuk, nedopadlo to úplně podle jeho představ. Již na půdě se mu doslova celá rozpadla v rukou. Ve zbytkách dřeva byly zřetelné zbytky vyhlodaných chodbiček.

Míří na tebe stovky, možná tisíce očí…
…každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu…
…stále se na tebe někdo dívá.
Víš, že jsi tady pod dozorem…
…víš, že se nikdy nemůžes pohnout, protože tě stále sledují…
…nevědomky tě hlídají.
Byl jsi jeden z nejobávanějších a nejkrutějších, všichni se tě báli…
…mnoho se jich spojilo, aby tě nakonec porazili a uvěznili…
…a říkáš si, že ti, co tě uvěznili, nejspíš museli mít zvrácený smysl pro ironii…
…uvěznit tě tady na Ostrově svobody…
…nejhlídanější vězeň na celém světě, o kterém skoro nikdo neví...
…jaká ironie osudu.
Všem stále na očích – v nekonečném vězení.
A/N: Snad je jasné o co nebo o koho se jedná.
Kdyby ne, tak jde o plačícího anděla v podobě Sochy Svobody.

Nesoutěžní
Objevila se před dveřmi domu na minutu přesně, stejně jako poslední dva měsíce. Pomalým krokem mířila k zástávce tramvaje. Byla krásná, slunko se jí koupalo ve vlasech, se kterými si lehce pohrával vítr. Věděl, že nemá déle jak minutu, aby ji oslovil, příjezd tramvaje byl na minutu přesný.
Támhle je, ježiši, ta je krásná.
Ten zrychlenej tep tě asi zabije…
…už to trvá dva měsíce…
…potí se ti ruce, takže hlavně žádný podávání rukou…
…tak ji sakra oslov, co se ti může stát?
Poslední vteřina to celé rozhodla.
Tak jo, jde se na to!
„Ahoj, nezašla bys někam na kafe?“

Přišla každoměsíční prohlídka dětí ze sirotčince svaté Terezy.
Všude po táboře pobíhala malá korejská dítka, která lékaři z MASHe postupně prohlíželi a očkovali.
„Otevři pusu, vyplázni jazyk, udělej „á“.“
„Teď to trošku zastudí, dýchej zhluboka… a teď zakašli.“
„A teď to trošku štípne, neboj.“
Hawkeye nikdy neměl tyhle prohlídky příliš v lásce – všechny ty opuštěné či zraněné děti mu připomínaly krutost války v Koreji, krutost, která byla nejvíce vidět právě na nich. Na druhou stranu mu ovšem byl vždy alespoň trochu útěšnou odměnou dětský vděčný úsměv.
Celková bilance odpoledne čítala:
Šedesát dětských „á“
Šedesát naočkovaných dětí
Spoustu milých dětských úsměvů

Nesoutěžní
„Základ je v jemné práci rukou. Musíš ty lístky odstřihávat s citem, vždy pouze úplný konec větvičky – jen poslední malý a velký lístek v jednom. Je důležité, abys měla velmi ostré nůžky, jinak bys mohla větvičce uškodit a přístího roku by již mladé lístky nebyly tak povedené.“
Čajový mistr procházel plantážemi a čas od času se pozastavil, aby takto některou sběračku poučil. Taková sklizeň čaje, to není jen tak, když chcete mít to nejlepší (jakože číňané chtějí).
Když opouštěl plantáž, suše poznamenal: „Listí z těch starých plantáží v údolí posbírejte stroji, moc se s tím nezdržujte, Evropané stejně nepoznají rozdíl…“

Nesoutěžní, do třetice :-)
Za oknem se třepot křídel ozývá,
Skrze okno vidět je jen pár lamp svit,
Jedenáctá hodina pomalu odbývá,
Z čajové misky pokojem šíří se klid
Na okně postupně pára se sráží,
Stále těch křídel slyšet je třepot,
Pro misku čajovou voda se vaří,
Nad čajem slyšet je osob dvou šepot
Omamná vůně line se pokojem,
Desítky minut v pokoji plynou,
Sedící u misky s čajem je spokojen,
Osobu druhou by neměnil v jinou
Za oknem v noci temné odbývá půlnoc,
Dva sedící v pokoji pokojně mlčí,
Pro křídla za oknem plamen je nemoc,
Neb nad svíčky žárem křídla se krčí.

Tak jsem slyšel, že letos se to teda pěkně sešlo, říkám ti - žádný béčka - prostě samej kvalitní matroš. Tihle ti nenechají cokoliv zadarmo, tady musíš tvrdě bojovat, pořád se zlepšovat, rozumíš?!
Takhle tvrdý utkání už jsem dlouho nezažil, to ti teda řeknu… a ty disciplíny letos, to prostě není místo pro žádný amatéry, to mi věř…
Nejeden starší profík už se pod tím letos zlomil a šáhl i po nepovoleným dopingu, takže buď drsnej, jasný?! Žádný hodinový vystávání v horký sprše nebo žlutý kačenky… prostě rychlej, intenzivní nápad, ostrej jak břitva… jinak nemáš šanci!
A teď se do toho pusť!
Věnováno všem, kteří rádi dají na rychlé a impulzivní nápady.

Nesoutěžní
Věc – Žádost o povolení k vysazení stromu vedle domu
Místo – Zemědělské družstvo
„Dokud nebudete mít potvrzení, že daný k vysazení strom máte v držení a potvrzení od stavebního úřadu, nemůžeme nic dělat.“
Místo – Lesní správa
„Abychom Vám mohli požadovaný strom vydat, potřebujeme potvrzení o kvalitě a čistotě vody a půdy v okolí Vašeho domu.“
Místo – Stavební úřad
„K vydání potvrzení, že můžete kopat potřebujeme potvrzení od katastrálního úřadu. Dále je potřeba doložit dokumenty o kvalifikaci a zdravotní způsobilosti osoby, která bude úkon (kopání, zasazování) provádět.“
...kdepak, úředníkům stačí malý impuls k tomu, aby Vám z obyčejné věci udělali nekonečné běhání…
A/N: Ono mě to trklo jak jsem viděl název tématu "Na úřadě" a nechtělo se mě to pustit! A kdyby to náhodou nebylo zřejmé - komár je ta maličkatá žádost na začátku:-)

Cimrman se koncem 19. století věnoval mimo jiné i chovu chrtů. V souvislosti s touto oblastí zájmu přišel Cimrman s nápadem chrtích závodů a, jak se později ukázalo, s nápadem na realizaci Perpetua mobile.
Idea byla snadná, jak je známo, chrt, vidíce králíka, vyrazí za ním hlava nehlava. Cimrman proto důmyslně lankem propojil chrta s králíkem, což vedlo k tomu, že čím více se chrt za králíkem hnal, tím rychleji mu králík prchal. Celou soustavu už poté pouze stačilo napojit na dynamo generující elektřinu.
Jediným problémem tohoto nápadu byl neustálý úbytek osazenstva Cimrmanova chrtince v důsledku chrtího extrémního fyzického vyčerpání.

A/N: Nesoutěžní, aneb co člověka napadne ve vlaku
TA DA, TA DA, TA DA, TA DA
Cesta je k domovu strašlivě daleká, TA DA, TA DA
Mašinka s vagónky radostně haleká, TA DA, TA DA
TA DA
Slunko jarní hřeje mou tvář, TA DA, TA DA
Větřík pak vlahý chladí tu zář, TA DA, TA DA
TA DA
Za oknem louka je oděna v zelené, TA DA, TA DA
Je jarní krása, všude je zeleně, TA DA, TA DA
TA DA
Na louce pobíhá zajíců pár, TA DA, TA DA
Dle jejich pohledů píšu prý škvár… TA DA, TA DA
TA DA, TA DA, TA DA, TA DA

Chvatně (ostatně jako obvykle jsem chvíli zaspal) po ránu vyrážím z bytu a nastupuji do výtahu. Na nástupišti nervózně očekávám příjezd tramvaje, ze které se doslova vylévají lidé (vystupovají není pro tuto akci ten správný výraz). Po desátém pokusu marně nastoupit (či nalít se?) zběsile prchám směrem k místu mé nové práce, kam mám dnes nastoupit (nástupní plat byl celkem slušný, a dokonce jsem přežil i vstupní prohlídku u doktora, začínající slovy „Nástup, svléknout!“).
Když pak večer zřím nové téma „Nástup!“, rezignovaně se svou žlutou kačenkou nastupuji do sprchy s myšlenkou, že zítra mně zcela určitě čeká nástup na psychiatrii.

Cyklista zběsile z kopce řítí se,
na tachometru třicítka, ve tváři smrt,
křižovatka blíží se, na čele studený pot!
Brzdu rychle stlačí, však příliš silně snad!
Lanko se přetrhne, cyklista začne zmatkovat!
V panice říká si, to je má smrt,
počítá posledních vteřin pár, pche… škrt!
Kdyby byl nešetřil,
kdyby si pořádnou brzdu koupil!
To si teď říká, že by neprohloupil…
Křižovatka blíží se, čím dál tím blíž,
podrážky ve smyku, smrdí tu pryž!
Cyklista brzdí seč sil to dá, v očích smrt má,
naštěstí srážka stále není zřejmá!
Avšak zabrzdit nestačil, chybělo maličko,
teď rozbité okénko má žluté autíčko.
A/N: Ano, velice prvoplánové, ale ten nápad proste vyskočil v hlavě :-) Třeba mě trkne ještě zítra běhěm těch 4 hodin ve vlaku něco dalšího:-)

A/N: Tohle téma bolelo, takže spíš takové BJB
Když potká sob soba, hupnou na to oba!
Tohle zřejmě má jako nějaký slogan celý rod sobů kdesi na Sibiři. Nicméně, je to bráno tak doslovně, že naprosto nezáleží na tom, zda se jedná o bratry, sestry, strýčky, tetičky či vzdálenější příbuzné, nezáležejíce na pohlaví. Navíc mají mnohem rozmanitější (a mnohdy krásnější než normálně!) paroží, tím, jak jim postupně degeneruje!
Když se potkají tři soby, tak se hupání násobí… nežli dojdou energie zásoby!
Další slogan, evidentně. Jaképak soukromí, čím více sobů, tím lépě. Dokonce prý občas pořádájí něco, co místní Sibiřané označují jako Sobersparty!
Sobové jsou prostě značně náruživá zvířata.

Copak jmelí, ale petrklíče! Všimli jste si, co se letos urodilo petrklíčů?
Strašně! Na loukách to vypadá jako hnízda tisíců malých kachňátek!
A víte, že petrklíče jsou vytrvalé?
Jděte!
Nojo, ženské z vesnice to sbírají celé jaro.
A co je pravdy na tom, že to vyléčí kdejaký neduh?
Jistě, jinak by po těch loukách neběhaly!
A jak to sbírají?
No, ony vždycky chodí po dvojicích, jedna má nůši a druhá sbírá.
A jak se dorozumívají?
Když ta druhá má nasbíráno dost, tak na tu s nůší křikne: „Tenhle byl poslední, tak už bych to HODILA!“

Copak poslední, ale petrklíče!
A/N: Různým textem různí herci, volně vložený list nadepsaný Petrklíče, použitelný spolu se jmelím v kterémkoliv místě, kterékoliv hry!

Seděl na břehu Vltavy před svým domem a pomalým pohybem čistil čepel mohutného meče od zbytků kůže a hnědých vlasů mladé dívky, která se snažila otrávit svého manžela.
Staroměstský kat se smutkem ve tváři zavzpomínal na událost před jedenácti lety.
Všechna krev je červená, nezáleží na tom, jestli je to urozený Pán nebo obyčejné měšťanské děvče.
Ta dívka, ten její čin, připomínalo mu to jeho dávnou lásku, která vedla k tomu, že se stal katem.
Možná to byl jeden z důvodů, proč mu toho dne sklouzl meč a místo setnutí hlavy dívce srazil vaz.
Zřejmě je čas řemeslo přenechat mladším.
A/N: Kurzívou jsou myšlenky popravčího. Snad je zřejmé o koho se jedná. Omluvte prosim případné menší historické nepřesnosti.

A/N: Nesoutěžní kousek:-)
Kobyla má malý bok.
I ptám se sám sebe,
co s tím hřebec jak já svede?
Jak na malý pevný bok?
Kobyla má malý bok
Hřebec kráčí krok sun krok
Stále za ní skok a skok
Hřebec hnal ji přes potok
Kobyla má malý bok
Hřebci řžá: „Ach má záda“
Hřebec na to: „Žádná vada!“
Poslední je před ním skok.
Kobyla má malý bok
Hřebec ji dohnal zakrátko
Brzy přijde hříbátko.
To vím, ač nejsem prorok!
Kobyla má velký bok,
hříbě přijde napřesrok.
Jak se to vlastně celé stalo?
Že na hřebce prý šlo jaro!
Tak chtěl malý pevný bok!
Fandom: Ach, to jaro!

Přes nádvoří kasáren se hlasitě rozléhaly povely.
„Vlevo v bok!“
Ozvalo se hlasité klapnutí tisíce bot.
„Čelém vzad!“
Tisíc šoupnutí podrážek a tisíc klapnutí.
„Vpravo v bok!“
Pět set baretů se v jeden okamžik otočilo o 90 stupňů.
„Čelém vzad!“
Obří útvar se opět celý pohl jako jeden muž. Zdálky to vypadalo, jako by se ta hnědozelená masa jen trochu zavlnila.
Už takhle cvičili hodiny, neustále se jen otáčeli na místě. Na nádvoří už nebyl jediný voják, který by neproklínal nový program pro zlepšení kondice, speciálně navržený jejich velitelem (jemuž od té doby nikdo neřekl jinak než Plukovník „Pevný bok“).

Režisér vyděšeně četl scénář k novému akčnímu filmu.
„Čtyři udatní princové - Harry, Barry, Larry a Arry - na svých pestrobarevných ponících jedou vstříc obrovské přesile ptačích lidí. Strhne se zuřivá bitka.“
O několik stran dál stálo: „Růžová poníčice (to je jako samice od poníka) porodí malé poníčí hříbě. Je svítivě zelené a má na sobě růžové fleky. O rodičích není pochyb.“
Další vytřeštěný pohled. Zalistoval na konec.
„Císařství je zachráněno a poníci spolu s princi tančí kolem ohně.“
Režisér omdlel.
Velmi smutné pro něj, na konci stránky stálo malým písmem: „Apríl rejžo! Scénář k novýmu akčnímu trháku má u sebe Frank.“
A/N: Psychodrabble, BJB, úplně bez nápadu. Gratuluju a děkuju všem co to dočetli až sem :-)

Varování: Může působit lehce nechutně!
Do jedné čajovny chodila jedna milá paní, vždy chvíli předtím než čajovna měla zavírat. Vždy takhle přišla a objednala si s úsměvem salep. Bylo vidět, že čajovníkovi přebírajícímu objednávku lehce cukly koutky úst. Bylo na něm poznat, že připravovat salep takhle navečer není jeho oblíbenou činností, jakkoliv se to snažil zakrýt.
Jednou tato milá paní přišla a tradičně si objednala svůj salep.
„Dneska je ho nějak méně než obvykle, ne?“ zeptala se, když jí ho čajovník donesl.
Čajovník se ušklíbl a prohlásil: „Černoch už nemoh!“
„A co je to červené na vrchu?“ vyděšeně se dotázala paní.
„Krev!“ vítězoslavně prohlásil čajovník.
A/N:
Mezi čajovníky se občas salepu vzhledem k jeho konzistenci a barvě (teplé, bílé, husté, lepkavé) přezdívá černochovo tajemství.
Salep je nadrcený kořen vstavače mužského povařený s mlékem (možná je tam ještě něco navíc, nevím).
Červená tekutina byla jakási arabská šťáva.
Nesoutěžní drabble.

Událo se to na podzim roku 1813. Mohutné deště sužovali prusko-francouzské hranice již déle než měsíc.
Oddíl napoleonské armády pomalu postupoval Brémským průsmykem. Byli v pochodu již mnoho dní, všichni promočení na kost, na rudých kabátcích se jim leskly kapky deště.
Skrze průsmyk hlasitě skučel vítr.
Velitel oddílu byl značně nervózní, střelný prach jim pod tíhou dešťů zvlhl a boj zblízka nebyl předností jeho mužů.
Ozval se další mohutný poryv větru.
Z kopců se náhle vynořily elitní jednotky pruské armády, známé jako Černí lovci, podle barvy jejich uniforem.
Vše se událo v okamžiku.
Jak se ukázalo, velitel se obával oprávněně.

Když chtěl ráno vylézt z pelechu, zamotal se do deky a ošklivě sebou plácl.
Když si chtěl udělat ranní vzpružovací kafe, zjistil, že došlo.
Když si chtěl odskočit, ukouzl po slupce od banánu a skončil hlavou zapasovaný v záchodě.
Aby toho nebylo málo, do misky se žrádlem mu přistál slintající letící Odie, takže všude na sobě měl svůj oběd.
Celé to už jen podtrhoval fakt, že se Jon celý den tvářil optimisticky a ještě k tomu se mu to snažil vnutit.
Na pondělkách měl Garfield rád snad jen to, když si na konci dne mohl říct…
“Sláva, přežil jsem to!“