Pohádky

Je mi jasné, že to tak nevypadá a v životě by vás to nenapadlo. Nedivím se. Tyhle stavy, kdy je daná osoba zcela při vědomí, nicméně to nemá jak dát najevo, nejspíš děsí všechny.
Ale není to tak zlé. Tedy aspoň v mém případě. Medicíně nerozumím, tady selhalo jedno rozsáhlé prokletí.
*
Vyprávím si příběhy, a když to nestačí, počítám do tisíců. Místy se ztrácím a doufám, že se už v téhle temnotě nenajdu.
*
Tři sta patnáct milionů pět set sedmdesát šest tisíc...
*
Princ Šípkovou Růženku políbil, její víčka se zachvěla a odhalila dvě hluboké propasti. Kouzlo bylo zlomeno, šílenství trvá...

Na zámku bylo pozdvižení. Princezna Zuzanka se ztratila!
Král s královnou ji hned dali hledat. Žalářem hrozili, kdo nepomůže, odměnu slibovali, kdo uspěje.
Jedině Barča, vnučka čarodějnice, si však vzala na pomoc jabloňový proutek nasáklý pátracím lektvarem. Našla princeznu daleko v lese.

„Domů nejdu," dupla si Zuzanka. „Támhle v jeskyni hnízdí sedmihlavá saň a táta by chtěl její hlavy vycpané nad krb."
„Cože!" zhrozila se Barča. „Saň sedmihlavá je přece kriticky ohrožený druh!"
„No právě," přikývla Zuzanka. „Takovou trofej nikdo nemá."
„Ale vrátit se musíš," namítla Barča. „Počkej, už to mám! Zasadíme kolem bludné kořeny."

Tak saň před lovci ochránily.

V jednom hustém lese žila spousta magických stvoření. Žila tam i víla Eliška. Eliška měla krásná fialová křídla a měla moc ráda zvířátka. A tak se rozhodla, že se bude starat o zvířátka ztracená nebo zraněná. Vyléčí je a vrátí je zpátky k rodině. Eliška byla ale ještě malá a tak někdy potřebovala pomoc svých maminek.
Naposledy Eliška našla ježka. Nespinkal, i když byla zima a tak jí maminky řekly, že potřebuje pomoc. Vzaly teda ježka domů a pečovali o něj celou zimu. Pak ho odnesly zpátky tam, kde ho našly.
"Ahoj ježku!" zavolala Eliška a zamávala mu na cestu.

Napadlo vás někdy, děti
Co se děje dál
Když pohádka dobře skončí
Z chudáka je král?

Princezna ta to má jasné
Stane se z ní královna
Honza zase v roli krále
Nepravosti narovná

Z Jeníčka se stane tesař
Mařenka se dobře má
No ale co Ježibaba?
Kdo se o ni postará?

Karkulka si až do smrti
S chutí trajdá po lese
Co se ale stane s vlkem?
Ten to všechno odnese?

Pokud vám snad, milé děti
Jeho osud nedá spát
Vyslechněte dobrou zprávu
Chcem všem na vědomí dát

Těm, kdo si v pohádkách, vytrpěli nejvíce
Klidné stáří zajistí… záchranná stanice!

Eva má kočku. Kočka je celá černá, jen jednu tlapku má bílou. Proto jí Eva říká Packa. Má ji moc ráda.
Eva volá: „Kočko! Packo moje! Pojď domů!“
Ale kočka nechce. Cítí v trávě myš.
„Packo!“ volá Eva. „Mám pro tebe jídlo. Pojď!“
Ale Packa nejde. Už myšku vidí. Šup. Skok! Hop! Počkej, myško!
„Co tam máš, Packo?“ volá Eva.
Packa už myšku drží. Má radost. Utíká hned za Evou. Eva dá jídlo, ona Evě myš. Ó to bude dobré!
Pouští myšku Evě k nohám. Ale co to? Eva piští a myška utíká.
Nevadí! I tak má Packa plnou misku.

Každé hory mají svoje tajemné vládce, možná jsi už slyšel o Krakonošovi z Krkonoš, Kačence z Orlických hor nebo Pradědovi z Jeseníků. Ale i naše pražská plošina má své kouzelné bytosti, dva bratry. Jmenují je Náfuka a Výfuka a nejčastěji se prohánějí kolem silnic. Snaží se, aby řidiči jezdili rychleji, než se má, jezdili na červenou, troubili na chodce a cyklisty a parkovali tak, aby se vedle nich už nikdo nevešel. Občas si v zimě pozvou na návštěvu kamarádku Smogušku a společně se pak baví tím, jak řidiči stojí v koloně. Nejvíc je rozzlobí, když někdo chodí do školy pěšky.

Je zima, všude spousta sněhu, mrzne až praští. Hladová veverka pobíhá po lese a hledá něco k snědku. Najednou uslyší koňské rolničky, tak se chce raději schovat, ale na poslední chvíli na keři u cesty uvidí tři lískové oříšky. Popadne je a odnese domů, zmrzlými prsty rozlouskne první a puf - přenádherné stříbrné šaty. Rozlouskne druhý - a jsou z něj ještě krásnější zlaté šaty. „Ale notáák!“ skučí a naštvaně louská poslední oříšek. Vypadnou saténové šaty pošité pravými diamanty. Veverka vyhodí všechny šaty dírou ve stromě, kouká, jak padají, a zoufale nadává: „Saprlote, tak já se kvůli té hloupé pohádce ani nenajím!“

Bylo nebylo, v období zvaném Heian se po Japonsku procházela liščí bohyně. Byla ukrytá pod slupkou krásné ženy, co říkala si Kuzunoha, a hledala nejmoudřejšího muže, který v Japonsku žil.
I nalezla liška sobě rovného, mudrce Abe no Jasunu, a narodil se jim velice speciální syn. Dostal jméno Seimei, ale nikdo mu nikdy neříkal než Ónmjódži, protože nadán byl schopností vidět budoucnost, léčil rukama a bylo téměř nemožné ho zranit.
Seimei se stal ochráncem japonských císařů, staral se o jejich blaho i o blaho celého Japonska.
Traduje se, že dožil se dlouhých sto dvacet osm let a pak se rozplynul.

Žil byl jeden malý topýr a byl to veliký zbeda. Jeho topýří maminka už ztrácela rvy. Jednoho dne ho znovu posedl klid, a než se maminka ohlédla, zmizel kamsi za Žárku.
Jenže pak ho rozbolela křídla a domů to najednou byla představitelná dálka.
Tahle se vrátí domů až v děli.
Pak ho však potkala hoda v podobě vrlého výra.
Topýr sotva stihl vlétnout do průrvy ve skále, kde mu zbylo než čekat.
Naštěstí byl zmar a výr byl rvózní. Posléze s důtklivým houkáním uletěl.
Topýr se vrátil domů jako božák z Manic.
Jeho maminka věřila vlastním očím. A hlavně echolokaci.

Objevovali se už v jejích nejstarších vzpomínkách. Jeden či dva, někdy více, černí ptáci seděli na větvích a tiše jí pozorovali.
Když byla starší, všimla si, že se počet jejích ptačích společníků lišil. Obyčejná rána viděla jednoho. Když se v noci snažila plížit na seník nebo chtěl dát mlynáři myš do kapsy, bylo jich hned sedm.
Dříve si myslela, že to tak má každý. Pak jí Hanina od sousedů řekla, že je s těmi vranami divná a Bohdanka jí za to vlepila facku.
Její maminka neřekla nic, zato maminka Haniny jí vyplísnila. "Holky hloupé! Ani vrány to nejsou, ale krkavci!"