DMD č. 5. pro 5. 4. 2013. Téma: Zubatá

„Půjdu do světa a budu námořník. Budu mít náušnici v uchu a šátek na hlavě a…“ Trochu mu došel dech, ale Kačenka byla stejně tak okouzlená, že si toho ani nevšimla. Jasně viděla před očima ty dálky a ty vlny a statečného Filípka, jak přes ně klouže ve svém korábu.
„Vezmi mě sebou, prosím!“
Filípek se na ni nerozhodně kouknul. „To nejde, jseš holka. Nemůžeš bejt námořník, máš dlouhý vlasy.“
„Já nechci mít dlouhý vlasy, já chci být námořník“, rozbrečela se.
„Hm. A nůžky máš?“ Zeptal se energicky Filípek.
Maminka téměř omdlela, když viděla svou pětiletou princeznu ostříhanou na námořníka.

Dobrý den, drazí návštěvníci. Vítám vás po dlouhé době ve svých sbírkách. Velice se omlouvám, že jsem musel zrušit naše minulé setkání, vyklízel jsem oddělení koster kvůli menší nehodě se saharskými písky.
Dnes půjdeme do oddělení ryb. Je poměrně rozsáhlé. Soudím, že některý z mých předchůdců byl vášnivým rybářem.
Podívejte se například zde. Sbírka požerákových kostí kapra obecného. Ty výstupky na nich jsou zuby.
Ano, oblíbená vánoční ryba má zuby. Nemá je však v čelistech, nýbrž těsně před vstupem do jícnu. Navíc to ani nejsou zuby v pravém slova smyslu. Netřeba se tedy bát, že by vás štědrovečerní večeře pokousala.

Když Jack konečně znovu otevřel oči, rozprostírala se kolem něj jen neproniknutelná tma. Nepříjemný chlad mu obtáčel tělo, a když se chtěl nadechnout, nešlo to.
Najednou k jeho uším dolehl nepříjemný zvuk. Znělo to trochu jako skřípání nehtů o tabuli. Otřásl se strachem a odporem zároveň.
Něco tam bylo. Ve tmě. A kroužilo to kolem něj. Stejně jako šelma, číhající na kořist. Slyšel to.
Urychleně se zvedl a couvnul. Pořád to tam bylo.
Okamžitě se rozeběhl směrem, který považoval za správný.
To, že se zmýlil, poznal až podle obřích špičatých zubů, které se zaleskly těsně před ním.
Byl v pasti.

Jakmile toho večera přišel Sirus do jistého nebelvírského pokoje, okamžitě poznal, že něco není v pořádku. Remus seděl na posteli jako hromádka neštěstí a popíjel horkou čokoládu. To nikdy nevěstilo nic dobrého. Bez denní dávky čokolády sice nebyl jeho kamarád schopen normálně fungovat, ale jakmile byla v tekutém stavu, bylo jasné, že se Remus utápí v záchvatu melancholie a špatné nálady.
„Tak co je to tentokrát?“
„Mám velké zuby...“
Sirius se snažil udržet vážnou tvář. „To abys mě mohl lépe sežrat.“
Remus uraženě zabořil nos do hrnku.
„Ale taky máš velké ruce, abys mě mohl lépe obejmout,“ mrkl na něj.

„Co vás trápí?“
Žena se pochmurně zasmála. „To by bylo na dlouho. Chcete seznam?“
„Popište mi svůj problém vlastními slovy, prosím.“
„Budiž,“ přikývla. „Nemůžu si udělat žádné přátele!“ vyhrkla po chvilce. „Kdykoliv potkám někoho příjemného, nikdy to nevydrží!“
„Zkoušela jste změnit svůj přístup k lidem?“
Její zrak se do psychologa vztekle zabodl. „Vážně? Myslíte, že tohle mi pomůže?“
Než stihl odpovědět, žena se zvedla z křesla a namířila na něj pistolí. „A co… je jednadvacáté století!“ pokrčila rameny a vystřelila.
O minutu později
„Ne, už zase!“ nadávala Smrtka, zatímco se plížila z ordinace pryč. „Proč jen musím být tak impulzivní!“

Oplzlý a tlustý Američan si líně vyvaloval své špeky ve starém zapoceném křesle, které, at už vypadalo jakkoliv, příšerně nevábně zapáchalo všemi možnými tělními tekutinami, věřte, že jeho historie je barvitější jak kdejaké kurtizány či konkubíny. Pivko přikládám k ústům a se zakaleným pohledem ucucával nejlevnějšího nápoje, co se kde našel a objevil. Občas šmátl zašpiněnými prsty do mísy s brambůrky, labužnicky si jich narval plná ústa a spokojeně poprskal všechno v dosahu dvou metrů.
Náhle se ozval zvonek, prořízl ječení nadšeného moderátora.
Neochotně se ta bečka zvedla a s nepříjemným zamručením otevřela dveře.
A kdo tam, co tam?
Zubatá!

Posledních patnáct let svého života zasvětil hledání nesmrtelnosti. Odpověď našel až u Rudých čarodějů z Thay. Koruna Rohů. Artefakt ukrývající poslední zbytky esence Pána Kostí. Musel ji vypáčit z kostnatých prstů nějakého liche, který se s ní jen těžko loučil.
Rituál popsaný ve svitcích z Doby Nesnází probíhal tak, jak měl, do okamžiku, kdy si korunu nasadil na hlavu. Zhroutil se v bolesti, jak se mu maso začalo loupat z kostí.
Stíny z temných zákoutí místnosti zavířily vzduchem a zahalily kostlivce do rubáše. Ve vyhaslých očních důlcích zahořel plamen.
Myrkul vstal a usmál se: „Snad sis nemyslel, že mi unikneš?“

napsal N. Felimer, postmortální profesor monstrologie
Třída: Nadpřirození
Řád: Podzemníci
Druh: Bludička písečná
Vzhled: subtilní tvor podobný gibbonovi. Na předních končetinách má pěticentimetrové drápy.
To člověku utkví.
Oči zdánlivě světélkují - dobré vidění pod zemí.
Výskyt: Namzul, Rezervace, endemit pohoří Buulero
Překladatel byl lempl. Hranaté? Mysleli Zubaté hory!
Prostředí: doupata vyhloubená na náhorní plošině. Vystlaná pískem a suchou trávou. Strop vytvořen ze směsi slin a písku - nerozeznatelný od okolního povrchu.
Vypadalo to, že mi dává milost. Roztomilý způsob popravy.
Způsob získávání potravy: kořist, která propadne falešným stropem, bludička usmrtí pomocí drápů a ostrých zubů.
Jak bych popsal svou smrt? Byla zubatá...

Nádhera.
Ty ladné, graciézní pohyby. Velké, průzračné oči. Nádherné barvy, ze kterých přecházel zrak.
Rozhodně jsem se mezi nové spolubydlící nehodila.
Bylo to jako sledovat módní přehlídku, nebo si číst lákavé menu v luxusní restauraci.
Co si tak dám? Ryby, to je jasné.
Začnu závojnatkou čínskou, nebo halančíkem pestrým?
Vrhla jsem na ně široký, zubatý úsměv: Ahoj, já jsem vaše nová kámoška piraňa.
Pustila jsem se do lovu. Jako první jsem si vybrala závojnatku.
Nevím, na co ten člověk myslel, když mě k nim dal do akvárka, ale já jsem ho hodlala mít brzy pro sebe.
A být pořádně přecpaná.

Zuběnka se svým neutuchajícím optimismem kontrolovala zlatá mechanická pouzdra plná mléčných zubů, zatímco Jack Frost dřepěl na jedné z kupolí jejího sídla. Byla to cesta až do jihovýchodní Asie a Jackovi se tu po čase na sluníčku dělalo špatně.
„Na co vlastně jsou? Chci říct – mají i nějaké praktické využití?“ zajímal se a pokoušel se střechu nakazit aspoň jinovatkou.
„Počkej, hned ti to ukážu...“ Zuběnka se pečlivě otočila zády a chvíli nebo kutila. Když se otočila, Jack málem sklouzl v hrůze z kupole. Jinak roztomilá víla upgradovala svůj úsměv na verzi kletby densaugeo.
Jack na ni konsternovaně zíral. „Můžu taky?“