Lidé s kocovinou

"Jak jako, že mi sem nepošlete taxi?" začal se rozčilovat Albert a pochodoval po Ivanově terase jako lev v kleci jatý.
O deset kilometrů dále probíhal na dispečinku jisté pražské taxislužby zajímavý rozhovor...
- Jak jste říkala tu adresu? V Roklince 6? Už zase? No tak to ani omylem!
- Proč nemůžete přijet na udanou adresu? Tuhle trasu normálně jezdíte.
- Helejte, slečinko. Že tam naberu úplně zkárovanýho hobita, kterej si v autě rozbafá dýmku, to bych ještě překousnul. S vysmátou elfkou byla nakonec docela prdel. Ale z toho nazghúla, co tam na mě před hodinou zíral ze tmy, jsem se regulérně pochcal!

Od jisté doby nabízeli na Jižním městě pálenku pro skutečné borce. Na první pohled obyčejná láhev ukrývala snítku řádně vylouhovaného rozmarýnu.
Co však prvním dojmem budilo jen pramalé obavy, bylo strůjcem nejedné žaludeční příhody.
"Můžu jen říct, že naposledy to koštoval Ivan a jeho zvratky kompletně ucpaly odpad v umyvadle."
"Kámo, mě stejně nezastavíš, už jsem rozpitej, tak přestaň žvanit a ukaž to svoje eso," vyzval Sašu Jiřík a nadšeně přijal bylinkovou challenge.
Té noci ho generál Tvrdošč připravil o vědomí, čest i titul neporazitelného pijana.
"Stejně mi nejde do hlavy, proč ten vůl neřekl, že má alergii na rozmarýn."

Jindřich nikdy neměl snahu na někoho zapůsobit, proč by to dělal. Některé jeho kousky však byly působivé. Toho večera popíjel s Fanoušem na Vyšehradě na lavičce. Dívali se směrem do Podolí, když si František povzdechl:"Mám hlad."
"Už jsem objednal pizzu," ukázal mu aplikaci na mobilu. Jako adresu uvedl Lavička na Vyšehradě směrem k Bráníku.
"Jindřich," představil se do telefonu.
"Dobrý den, jsem tu s tou pizzou, ale je tu zákaz."
"No, tak dojděte nahoru pěšky," položil poslíčkovi telefon. "Dělá, jakoby neměl nohy, píča."
"To teda," zasmál se František. Smích ho přešel při následující Jindřichově větě.
"Doufám, že máš prachy."

„Nepouštěl jsi to náhodou už včera?“ vyjádřil jistou nespokojenost s muzikou na Jižním městě Jirka.
Vzal místo na pohovce, k ohřátým párkům si nabídl dijonskou hořčici a loupnul okem po Sašovi, kterej se na Jižáku odjakživa považoval za jediného a právoplatného dýdžeje. Minimálně to byl jedinej člověk, kterej měl právo používat repráky a jehož počítač stíhal udržovat v chodu YouTube i Facebook zároveň.
„Jo, pouštěl. A budu to pouštět pořád dokola, dokud mi neřekneš, kde je můj karton cigaret.“
„Jakej karton?“
„OK. Jak myslíš. Dvoudenní devadesátkovej pop-maraton ti osvěží paměť.“
„Ty vole, kámo, to už si nevzpomenu ani na jméno!“

Když se Lynda s Jindřichem probudili na Náplavce, hned jim bylo jasné, že než vyrazí směrem k domovu, budou se muset pečlivě zkontrolovat. Už jen pro případ, že by bylo nutné navštívit policejní služebnu a nahlásit odcizení jistých věcí.
"Mobil mám."
"Já taky."
"Peněženka OK."
"Mně chybí ISIC."
"Tím ses včera pokoušel otevřít pivo a zlomil sis ho."
"OK. Tablet?"
"Je tady. A kupodivu nemá ani prasklej displej. Klíče?"
"V kapse."
"Hele, nepřipadá ti ten nápis u restauračky nějakej divnej?"
"Zapůjčení mozkytiéry 60 CZK. Pičo, to nemyslej vážně!"
"No, tak mozky nám včera neuplavaly. Tak asi máme všechno. Jdem domů."

"Kdysi tady těch fialek bylo mnohem víc," zavzpomínal Ivan a rukou opsal kruh kolem lesní hospůdky. "Ta cyklostezka byla širší. A udržovanější. A v rybníčku bejvávaly kačeny."
"Jo," přitakal Saša ironicky, "a v pivu bylo víc pěny, v turisťáku víc masa a v Krčáku víc mrtvol."
"To je fakt. Od tý doby, co jsme se odstěhovali, tu žádnou nenašli."
"To teda znělo," zachechtal se Saša.
Když večer zjistil, že tři ze zavražděných osob bývaly Ivanovými sousedy, telefonát nesnesl odkladu.
"Proč? Vždyť byli v pohodě."
"Hele, kdyby ti někdo dvakrát do tejdne vypustil duši a ukradl ventilky, tak ho taky zamorduješ."

Když jednoho jarního dne Saša poprosil Ivana, zda by mu nepomohl sestavit cvičební program, netušil, do jaké jámy pekelné se vrhá.
Už dvě hodiny okupovali běžecký ovál nepoužívaného školního hřiště. A zatímco Ivan postával se stopkami u cílové čáry, Saša v propocené teplákové soupravě klusal po antuce, až měl tenisky úplně oranžové.
Tina je nejdřív jen sledovala z okna, ale nakonec se rozhodla poctít je svou návštěvou.
"Tak co? Jak to jde? Kolik už toho spálil?"
"4000 kilojoulů."
"To je super. A neměl by si už trochu odpočinout?"
"Ještě jedno kolečko," rozhodl Ivan nesmlouvavě. "Beztak večer zase pojede do Mekáče."

"Fakt nevím, co mám dělat," povzdechla si Lynda, "když dám výpověď, budu muset hledat práci. Když nedám výpověď, tak mi z těch překladů auditních dokumentů jebne."
"A si jako myslíš, že dělat asistenta v právnický firmě je nějaký voodoo ovládání všechno?" postěžoval si Ivan. "Dneska jsem dělal archivaci. Jeb děrovačkou, šup do šanonu, uklidit šanon, vzít novej, pořád dokola osm hodin v kuse přes tři audiobooky."
"Tak se hoďte marod," navrhnul jim Saša, toho času již devátým měsícem úspěšně na nemocenské, a objednal další rundu griotek.
Probudili se u Ivana na zemi, o 4000Kč lehčí a tam, kde byli včera.

Esemesky od Lyndy přicházely dosti nahodile, v rozmanité denní i noční hodiny, obyčejně s nějakými těmi překlepy a zásadně bez diakritiky. Většina z jejích přátel už byla zvyklá. Pro Sašu bylo rozklíčování její zprávy stejně jednoduché jako nalít si rum do kafe.
Jednou v létě, když mu měla Lynda přijet nakrmit kočky a pohlídat byt, však strnul.
Lynda 1:36
Zkurvena kocka. Vsechno pochcany. Hovno na bote. Bych ji vzala a vyprala v savu. A z haje jsem musela pesky.
Druhá zpráva mu příliš nepomohla.
Lynda 3:26
Vyndavam z pracky dziny a koukam na dne lezi tvoje macka. Trochu fail no.

Fanouš se posadil ke stolu se svou úctyhodnou sbírkou Pokémonů a krabičkou belgické čokolády. Pustil si jazzovou verzi Nyan Cat a začal do alba zakládat nové kartičky.
Uplynuly dvě hodiny, co se Jindřich nabídl, že opraví světlo na záchodě, když se ozvalo:
„Do piči, toto je k čemu tady? Fanouši, kde jsi kupoval to světlo? To je po piče divné.“
Fanouš pohladil posledního Pokémona a otráveně se přesunul za Jindřichem.
„Problém?“
„Kurnik, pičo, Fanouši, k čemu je tu henten bazmek?!“
„Kdybych to věděl, tak tu půl roku nevisí cedule Dark Room!“
„No tak tu bude viset dál. Já to mrdám.“