Lidé s kocovinou

„Pojeďte taky!“ pravil Jindřich.
Sbalení jsme byli za deset minut.
Kdo by odmítl pozvání ke strýčkovi na jižní Moravu. Zvlášť, když měl strýček obrovský vinný sklep, udírnu a domácí lihovar.
„Jindřichu!“ zvolal strýc bodře, když přijel pro synovce na vlakové nádraží. Pak spatřil tu bandu nevyspalých vytlemených Pražáků. „Do piči, to je lidu! Jak se směstnáme?“
A tak Fanouš poslušně zalezl do kufru a vyrazili jsme vstříc jihomoravským krásám.
Druhý den v sedm ráno jsme vyspávali bolehlav cestou do Prahy a snažili se zapomenout na tu nechutnou vranovskou diskotéku.
Ale kdo mohl tušit, že Jindřichův strýc bude Jindřich bez batohu.

Johanka bydlela s Lyndou. To bylo vše, co o ní na Jižáku věděli, jejich pitek se neúčastnila. Lynda párkrát zmínila slova Subaru, Libero a srandovní, ale ostatní tomu nepřikládali váhu.
Než jednou Sašovo auto vypovědělo službu před plánovaným výletem.
"Nevadí," prohlásila Lynda, "pozveme Johanku a ona nás dopraví."
Víkend vypadal zachráněn.
Než Tina zděšeně zjistila, že se to startuje roztlačením a naskočením jak do jamajského bobu.
Než si Saša vymknul kotník, protože vytlačovali Subaru z pole.
Než si Ivan vyrazil zub, když vesele poskočilo na jedné z mnoha polních cest, které projeli.
Pro Johanku byla prostě každá cesta ta pravá.

Už jsem v životě viděl ledacos.
Viděl jsem, jak Ivan udělal stojku na dvou lahvích piva. Byl jsem svědkem, jak Lynda upustila kontaktní čočku do popelníku, následně ji vymáchala v pivu, olízla a nasadila zpátky do oka. Viděl jsem, jak se Jindřich nabodl zadkem na řadicí páku, jak Fanouš ohryzal koberec v hotelovém pokoji, jak Saša o silvestrovské noci upálil vycpaného šusťákového Santu na násadě od smetáku.
Ale tohle jsem teda nežral.
„Pampelišky? Vážně?“ ušklíbl jsem se a pozoroval kouř.
„Je prokázáno, že smetanka lékařská zmírňuje kocoviny,“ poučil mě.
„A jseš si jistej, že i destilovaná?“
„Šestkrát, Alberte! Šestkrát destilovaná!“

Tolikrát už jsme si řekli, že to nebudeme přehánět.
Snad stokrát jsme se ujišťovali, že jdeme jenom na jedno, protože brzo vstáváme.
Tisíckrát jsem předesílal, že chci bejt před půlnocí doma, protože musím vyndat prádlo z pračky a vyžehlit si košili.
Milionkrát jsme se dušovali, že tentokrát to bude jenom takovej decentní večírek.
Do podlitých očí mi praží slunce, brejle i klobouk odnesly vlny. Z písku trčí hrdla všech lahví, co se vypily.
Sice nevím, kde jsou ostatní, ale jedno už vím.
Poslední uskutečněná platba z mýho účtu byla za rybí salát, tři kaiserky, dvoulitrovku Coca-coly a letenky do Splitu.

Hemžili jsme se bez zastavení. Kdo trénuje, doplave nejrychleji a nejdál a to byl taky náš úkol.
"Až najdu vajíčko," povídá nám takhle jednou Šprťák, "dohodnem se a bude z nás slavný fyzik."
"Na to se ti vajíčko může vykašlat, oplodním ho já a budeme krásná herečka," opravila ho Fiflena a pohodila ocáskem způsobem, kterým by jednou pohazovala vlasy.
"Ale oba jste k ničemu, já mám nejlepší tah na branku, já a vajíčko budem mistr světa v hokeji," přihemžil k nám Sporťák.
"Dal bych si pivo," povzdechl jsem si. Nakonec jsem vajíčko oplodnil já. Za devět měsíců mě pojmenovali Saša.

Nad plovárnou Šeberák líně zapadalo slunce. Pivo ze sedmého schodu klouzalo do jejich hrdel, osvěžovalo i mámilo smysly a zvalo k prozkoumání života z té světlejší stránky.
Lynda něžně pohladila displej svého telefonu, když pouštěla Davida Bowieho.
Ivan vyfoukl obláček kouře a slastně přimhouřil oči.
Saša se zadíval k obzoru a nastavil tvář laskavým paprskům.
Než vůbec promluvili, joint stačil oběhnout deset koleček.
„Tady se vždycky dějou tak podivný věci.“
„Jo, vždycky mi tu klesne tlak.“
„Život je tady tak nějak hezčí, co?“
„Je tu fakt krásně.“
„Ale jestli na nás ten vodník nepřestane blbě čumět, tak mu rozbiju hubu.“

Kapitán Morgan vyrazil do útoku.
Jednou dávkou ze své skleněné hlavně skolil dva z našich. Líza to koupila přímo do žaludku. Pět minut po půlnoci objala porcelánovou mísu a ztratila vědomí. Greg přišel o nohy a musel být přemístěn na lůžko.
Naštěstí dorazily posily v podobě chemických bojových jednotek plukovnice Coca Coly. Morgan byl nekompromisně otráven.
Sotva však naposledy zasyčel, bitevním polem se rozlehlo čtverné zaklepání.
„Master?“ nadhodil s obavou Doctor.
„Spíš Magistr,“ tipnul jsem si a otevřel nově příchozímu.
Na prahu stála sousedka, v ruce flašku zrádného tlamolepu.
Ráno jsme vzpomínali, jak jednoduché bývaly bitvy, když o nás nevěděla.

Že já si to radši nerozmyslel.
Všude spousta hluku, davy lidí prodírající se dalšími davy lidí, zpocená těla, rány do zad, kabelky v žebrech, gláda na mojí sandále...
„Ty vole, to není normální tohleto!“ zařvu bezmocně na vzdalujícího se pankáče.
„Klídek, kámo, už tam budeme,“ uklidňuje mě Jirka a proráží nám cestu svými ostrými lokty.
„To doufám. Protože ti řeknu, tohle je vážně to nejpříšernější, co jsem za poslední měsíc zažil. Že já radši nešel s Ivanem na točený.“
„Si děláš prdel, ne? Nechat si ujít akční Svijany za 6,90?! Hele, pomoz mi s tou basou a jdeme k pokladně.“

"Ty jediná mi rozumíš. Stojíš přede mnou, mlčenlivá, trpělivá, vždycky mě vyslechneš.
Ten můj je někde za horama, půlka známých s ním a na mě se zas všichni vysrali.
Ještě, že mám tebe, jinak bych neměla komu vyprávět, jak jsme s Lízou vykalily šest flašek Cheneta a pak jsme vypustily všechny Ivanovy strašilky.
Honily jsme je pak dalších pět hodin, děsně si to užily a já dokonce zapomněla, že z nich mám fobii. Ale dobrá půlka jich tam asi ještě běhá.
Musíš mi slíbit, že to Ivanovi nikdy nevykecáš!"
Tina Srpová, brzy Kladívková, se výhružně zadívala na poloprázdnou flašku vodky.

Ve tři ráno vypadl internet.
Fanouš zapnul televizi.
„Nó, tady jsem, Jolanda! Mluvte do telefona!“
„Jako fakt? No ty krávo!“
„Ty máš – eee – nemáš nic?“
„Já už mám jenom strašnou kocovinu.“
„Jáj, Bože můj! Chudák! Já žehnám ti! Protože to je zlá nemoc tohleto. My jsme hodně pily s mojí maminkou, z vesnici do vesnici. Ale i ze sraček můžeš vytáhnout se!“
Ještě jsme slzeli smíchy, když Ivan přišel ze záchoda.
„To mě poser! Volám Líze, chci se přiznat, že jsem vykalenej, a najednou slyším: Nó, tady jsem, Jolanda!“
„Hmm, tak to bude asi nejdražší zpověď v historii,“ pravila Lynda.