Harry Potter

Dělal to už mockrát. Vždycky v nejhorších chvílích, které prožíval. Upínal se k té vidině a přesto věděl, že to nikdy nedokáže dokončit. Nikdy to nezvládne udělat doopravdy. Nebude schopný jí to dát.
Patnáct... šestnáct... sedmnáct.
Místnost byla tichá a chladná. Nebylo slyšet nic než jeho vlastní dech. Dnes odešla na rande s ním. Nenáviděl ho, jak ho jenom nenáviděl. Myslel si, že i ona, očividně se ale pletl. Vždycky se ve všem pletl.
Zamíchal v kotlíku. Lektvar lásky měl přesně sedmnáct přísad. Znal ho. Dělal ho už mockrát. I tentokrát však věděl, že ho Lily nedá. Jako nikdy předtím...

Téma: Kostlivec ve skříni
Fandom: Harry Potter
„Hele, nemělo to být průhledný?“ nadhodil Ron s pohledem na sytě zelený bublající odvar, když tam Harry sypal puškvorec.
„Pottere, co to tu provádíte?“ ozvalo se za nimi. „Vy jste tam přidal arniku?“
Snape se prudce otočil a kamsi odkráčel. Za chvíli se vrátil ze skladu přísad s jednou skleničkou.
„Umíte vy číst? Tady jasně vidíte napsáno puškvorec. Pé jako puškvorec. Jeho přidáním se sice vrátí všechno do normálu, ale za vaší negramotnost strhávám Nebelvíru padesát bodů,“ ušklíbl se jízlivě.
Nic se nestalo. Lektvar byl dál křiklavě zelený. Vtom se někdo škodolibě zasmál.
„Aha, pé jako Protiva,“ dovtípil se Ron.

Závětrná 17. Tam bydlívala mámina stará teta. Mívala jsem ji ráda. Byla milá, trochu zvláštní, prý se zajímala o tajemné věci, snad i zkoušela čarovat. Kdoví, co na tom bylo, ovšem dělala skutečně kouzelné cukroví. Zemřela, když mi bylo jedenáct. Dům připadl příbuzným, které skoro neznáme.
Dnes jdu po letech náhodou kolem. Ráda bych ten starý dům zase viděla. Sotva si ho pamatuji. Míjím samé krásné staré vily. Třináct, patnáct – devatenáct? Kde je sedmnáctka?
Marně procházím celou ulici. Číslo sedmnáct nikde. Zmateně odcházím. Mám pocit, jako by dům ani teta nikdy neexistovali.
Noví majitelé se rozhodli dům skrýt před mudly…

Nesnášela je. Nenáviděla jejich pohledy, kterými ji obdarovávali, když je vyrušila. Nebo ty, které obdržela, když se někde náhle ukázala a oni se vyděsili. Někdy až k smrti.
Každým rokem to bylo horší. Snažila se v tu proklatou dobu vycházet co nejméně, ale začínalo se jí zdát, že ta doba vlastně vůbec nekončí.
Nechtěla si to připomínat. Nebyla to zbabělost, ani strach. Spíš jen slabost. A možná i bolest. Taky touha a osamělost.
Mourovatá kočka si jen znechuceně odfrkla. Kde jsou ty časy?
Muchlující se dvojice se od sebe odtáhla a zmizela jí z dohledu.
Sweet seventeen.
Taky bývala mladá.

Mohlo to být sedmnáct vteřin stejně jako sedmnáct tisíc let. Nezáleží na tom, když zbývá veškerý čas světa.
Každý rok. 1. září. Nádraží.
Tady si mě nikdy nikdo nevšiml.
Dnes měl do vlaku nasednout i jejich první syn. Trochu se bál, jako každé dítě. Harry měl uštvaný výraz. Ginny se tvářila ustaraně. Když se vlak rozjel, trochu se uvolnili. Ještě ne úplně.
Jak je chápu. Zodpovědnost za rodinu tíží víc, než odpovědnost za osud světa.
Čekal jsem. Teddy se vyklonil z okna a svému kmotrovi zamával. Důvod, proč jsem zůstal. Moje soukromé peklo. Syn, za kterého jsem nedovedl být zodpovědný.

Urob to, veď to chceš!
Nedokážem to...
Dobre, možno sa ti budú chvíľu smiať.
Chvíľu? Nikdy som nič nepokazila!
Tak dlhšie, no... Stojí to za to, nie?
Som si istá...
Tak nešpekuluj!
Ja neviem...
Neváhaj!
Mám to spraviť?
A chceš to spraviť?
Inú možnosť nemám...
Tak do toho!
Počúvla vnútorný hlas. Vhodila do kotlíka nesprávnu prísadu.
Obsah sa rozprskol, zasiahol pol učebne...
„Grangerová, zbláznili ste sa? Dnes o siedmej v mojom kabinete!“
Usmiala sa. Oslávi sedemnástku tam, kde chce a s kým chce.
Darovala si milý darček...
Bolo to tak ťažké?
Nie... Ale je škoda, že on...
Aj to bude...

Měla co dělat, aby se udržela na nohou. Cítila, že její syn se chystá na svět, ale nechtěla odjet do nemocnice. Ještě ne. Čekala, musela počkat na ten dopis, bylo to životně nutné.
U krbu stála připravená taška, stačilo jen použít letax a dostat se tak do nemocnice. Přišel další bolestivý stah a ona zaúpěla.
Ťuky ťuk!
Konečně! Sova zaťukala a nechala na parapetu očekávaný dopis od manžela. Ona se rychle podívala dovnitř. Nemohla přece porodit, aniž by znala jméno svého dítěte.
Vytřeštila oči. Až další stah jí donutil znovu se pohnout.
„Albus Severus? No to si snad dělá srandu!“

Varování: možná až příliš velký slaďák...
Byla to jedna z těch horkých letních nocí, kdy člověk nemůže usnout a chvíli co chvíli upadá do bezesného, neklidného spánku. Šílí a myšlenky ho nutí dělat bláznivé věci.
Ťuky ťuk, znělo nočním tichem. Na okno chlapecké ložnice něco klepalo.
Jeden z chlapců sebou neklidně trhl.
Ťuky ťuk.
Víčka spícího se nepatrně pohnula.
Ťuky ťuk.
Celý zpocený se vzbudil. Bylo slyšet tiché zašustění. To poštovní sova právě odlétala z parapetu. Vtom jí sklouzl z pařátku dopis, chvatně připevněný třesoucíma se dívčíma rukama.
Až ranní rosa úplně rozpila ten vzkaz. Harry se nikdy nedozvěděl, že tehdy mu Ginny poprvé vyznala lásku.

Ťuky ťuk.
Rozhořčené ťukání Pottera přesvědčeného, že si trest nezasloužil.
Ťuky ťuk.
Nesmělé ťukání Abbotové, když přichází nahlásit zadání ročníkové práce.
Ťuky ťuk.
Tichounké ťukání Creweyho, který si ho chtěl vyfotit.
Ťuky ťuk.
Rázné ťukání McGonagallové, která si přišla vyjasnit sto bodů stržených Nebelvíru.
Ťuky ťuk.
Arogantní ťukání mladého Malfoye toužícího mu nabonzovat i ty spolužáky, kteří ho považují za přítele.
Ťuky ťuk.
Snaživé ťukání Grangerové nesoucí mu s předstihem domácí úkol.
Kromě svých jiných kvalit uměl Severus Snape také výtečně poslouchat. Ťukání na dveře jeho komnat mu o přicházejících řeklo mnohé.
Pořád ale nechápal, jak může znít ťukání snaživě…

Záhradou sa ozývali zvuky kladiviek.
Ťuky – ťuk... ťuky – ťuk... ťuk... ťuky... ťuk... ťuky...
Trvalo to dlho, zjavne to bola zábavná činnosť. Ale určite to nebola nevinná činnosť...
Dvaja malí, štvorroční, ryšaví chlapci sa bavili.
Bavili sa s úškľabkami, ktoré neveštili nič dobré...
Na druhý deň...
Záhradou sa ozývalo hysterické: „Ááá... Merlin, ja ich pretrhnem!“
A taktiež nahnevané: „Artur!“
„Drahá, čo...“
„Nemala by som nič proti muklovský sprostostiam, ktoré vláčiš domov! Ani najmenej! Ale keď ich už chceš dať do rúk dvojčatám, tak aspoň dohliadni na to, čo robia! Všetky klince trčia odspodu lavičky a tetuška Muriel sa na ne posadila!“