Harry Potter

„Všetci máme svojho kostlivca v skrini, o ktorom nechceme rozprávať... Chápeš, Severus? Niečo, čo tajíme... čoho sa bojíme... o čom nechceme rozprávať...“
„Viem, čo znamená tento slovný zvrat,“ prikývol podozrievavo. Pozeral, ako Dumbledore vstal. Už dávnejšie sa mu nezdal v poriadku. Ani fyzicky, ani psychicky.
„Iste... Hm, čo som to... Aha! Severus, musím ti dať niečo, čo nám pomôže vo vojne,“ rozprával a otváral skriňu. „Čo spravíme s Volde...“ prerušil ho zvuk, ako keď sa búra domino. Prekvapene pozrel pod nohy, nahromadili sa mu pod nimi kosti. „Ehm...“ vyvalil oči. „To bude profesor Slughorn...“ vysvetlil. „Zrejme som na niečo zabudol...“

Sympatický mladík. Zaujal mě už když se tady objevil poprvé. Má takové zvláštní charisma... Čaj mu chutná, to je tedy v pořádku. Jediná chyba je, že má raději citron, ale časem zjistí, že není nad mléko. A jak se zajímá o historii! Věděla jsem, že bude nadšený, když mu ukážu svůj nevětší poklad, své největší tajemství. To uchvácení, které bylo cítit v každém výdechu, když jej spatřil... Rodina by mě o něj připravila, ale on to nikomu neřekne. Věřím mu. Moc hodný chlapec.
***
„Vítej, Tome! Vždycky tě ráda vidím, ale na čaj se chodí o páté, ne o půlnoci...“

„Ať ta spoušť okamžitě zmizí, je vám to jasné? Kdo z vás to udělal?“
Váhavě zvedl ruku.
„Vy? Školní prefekt?“ zakroutil profesor nechápavě hlavou. „Uklidit. Hned.“ Pokynul ostatním studentům a odešel.
On musel zůstat a čistit zaneřáděnou chodbu od hnojůvek. Jenže jeho kamarád, který to provedl doopravdy, měl možná jedinou šanci na ni zapůsobit.
Po hodině vyběhl na pozemky, ruce ještě špinavé. Myslel, že je uvidí konečně spolu, místo toho spatřil jen červenou skvrnu kdesi na obloze - Potter místo randění létal ostošest. Sirius, který ho ze země sledoval, se ironicky ušklíbl.
„Tak bych řekl, Náměsíčníku, že tvoje oběť byla zbytečná.“

Zaprodal svoji duši. Už dávno...
Když ho oslovil jeho první pán, připadal si důležitý a mocný. Dal mu svoji oddanost, schopnosti, vědomosti. Na oplátku žádal respekt.
A udělal chybu.
Když vyhledal toho druhého, měl naději. Nabídl mu svůj život, informace. Chtěl druhou šanci.
A zklamal se.
Využívali ho oba...
Proč bolelo Crucio méně než tichá slova obsahující rozkaz?
Prvního odhalil jako vraždící zrůdu. Druhého považoval za přítele.
Přítel ho zaprodal vyšším zájmům.
A to bolelo.
Doufal, že jeho oběť nebude zbytečná.
Zhluboka se nadechl. Pohlédl do očí svému příteli. Ze rtů mu splynula dvě slova.
Zaprodal svoji duši. Dnes podruhé...

Lily soustředěně poslouchala a půvabně si na prst navíjela pramínek vlasů.
„Prý to zabírá,“ zamumlal Sirius.
Jako by nemohl zabrat už něžný pohled, povzdechy, div neuletěl knoflíček z halenky nebo úsměv hřejivý tak, že jim dvěma o dva stoly dál zteplalo pivo.
„Pařez, prostě pařez,“ dolehlo k nim z nejbližšího chumlu spolužaček. Nesouhlasili často se slepičí letkou, ale museli uznat, že takovéhle chování je příšerné. Na oslavu jarní rovnodennosti asi Lily moc ráda vzpomínat nebude.
Remus se s povzdechem obrátil ke kamarádovi.
„Je mi tý holky líto. Taková snaha – a k ničemu.“
„No co, prostě bude muset vydržet do října.“

Vesničané už propadali zoufalství. Příští noc bestie napadne další oběti. Nikdo nevěděl, jak tomu zabránit. Stále víc lidí mluvilo o odchodu.
„On je naše jediná naděje,“ přiznal starosta manželce. „Jestli nám nepomůže...“
„Ale já vám rád pomůžu!“ přerušil ho zvonivý melodický hlas. „S vlkodlaky si poradím snadno!“
Starosta s chotí užasle pohlédli na vysokého štíhlého elegantně oblečeného kouzelníka který navštívil jejich zapadlou vesnici. Vlasy mu v odpoledním slunci zářily jako zlato, pod tyrkysovým hábitem se rýsovaly svaly, výraz safírových očí prozrazoval odvahu a odhodlání.
Samolibě se usmál a po kratičké úvaze ještě připsal: „...a v úsměvu odhalil zářivě bílé zuby.“

Už dlouho se nikde necítil doma. Už si nepamatoval, jaké to je mít domov. Byl vyhnanec. Nešťastník bez střechy nad hlavou. Jen ten chlapec mu dával nějaké jídlo a nocleh. Nechával ho u sebe přespat. Jinak by neměl vůbec nikoho. Byl mu vděčný. Asi... nebyl si jistý, jestli stále ještě ví, co to vůbec je... vděčnost... Kdysi býval uznávaný. Měl moc. Měl sílu. Měl důvěru. Co z něj zbylo teď? Jen tělo jako kost a kůže a vlasy zšedlé neustálým potulováním ve stokách. Jako krysa...
„Harry, neviděl jsi Prašivku? Zase se mi ztratila!“
„Klid, Rone. Určitě zase spí pod postelí.“

Měl rád všechno pod kontrolou. Nesnášel spěch a ukvapení, zbrklá rozhodnutí nikdy nevedla ke správnému výsledku. A teď je víc než nutné zůstat klidný.
Pomalu zvedl k ústům šálek čaje. Dával si na čas, neměl kam pospíchat, stejně bylo ještě příliš brzy. Čaj o páté... ještě nikdy si ho tolik nevychutnával.
Na krajinu se snesla tma. Chtěl počkat do půlnoci, ale snad poprvé v životě ho ovládlo drobné bodnutí netrpělivosti. A snad i zvědavosti. Co bude, až přeruší tok osudu? Zasáhne do něj a věštba se nikdy nestane skutečností.
Stál na prahu domu v Godrikově dole a pevně sevřel hůlku.

Míjela další stánky. Při výročí se pokaždé objevily naprosto všude a nedalo se jim vyhnout. Vždycky se najde někdo, kdo věří, že hrdinové neumřeli, ale tohle? Když začne protestovat, jen ji zdvořile ujistí, že její zásluhy nejsou o nic menší. Jistě. Nechápou, co jí vadí.
„Fred žije!“
„Lupin dál vyje na měsíc!“
„Tonks přežila, jen se změnila!“
Z těch placek a triček se jí dělalo zle. Copak nedokážou chovat smrt v úctě a smířit se s ní? „Dobby...,“ no dobře, to by šlo využít ve SPOŽÚSu.
„Brum-,“ vyděšeně zamrkala. Co má být tohle? „Brumbál žije a schovává se pod postelí"???

Spôsobne sedím v kresle, návšteva tety si to vyžaduje. Čaj o piatej. Trápny anglický zvyk. Rád by som bol vonku. V noci. V Rokforte mi to nedovolia.
„Smiem ísť von?“ neskôr sa pýtam matky. Neochotne súhlasí.
Cítim sa slobodný. Voľnosť, čerstvý vzduch. Sadám si pod strom, pozorujem hviezdy. Len ja a polnočná obloha.
Strhnem sa, náhly zvuk ma vystraší. Z môjho sveta ma drasticky vytrhnú mocné ruky, zvierajú mi ramená. Cítim zápach a svoj strach. Dlaň mi zakrýva ústa. Nekričím, počujem vlastné splašené srdce. Blíži sa koniec? Nie... Nie finálny. Fenrir Greyback sa mi zahryzne do krku...
Zavraždí mi dušu...