Příroda

K prvnímu incidentu došlo sedmýho. Tenkrát to ještě vypadalo jako náhoda. Jedna malá zrzavá bestie. Běžný pokousání, nic hroznýho.
A pak byly najednou všude. Lovily hlavně v noci. V organizovanejch tlupách.
Ten doběla ohlodanej policajt v Central Parku přišel později.
Zkusili jsme všechno. Deratizaci. Dravce. Marně. Ty mrchy jsou zákeřnější než Vietkong. A hrozně rychle se množí.
Na základně jsme zbyli jen dva.
Mike chrápal, obvazem na skrzkrz prokousnutým prstu prosakovala krev.
Když se ozval ten zvuk, otevřel oči. Usmál se. Sám jsem se tlemil jak šílenec.
Helikoptéra. S tunou ořechů, macerovanejch ve spolehlivý veverčí antikoncepci.
Světlo na konci tunelu.

Je podzim a ranní mlha se jemně kutálí krajinou. U kraje lesa stojí posed. Je napůl schovaný v podrostu a napůl ční na rozlehlou louku. Jeho dřevo je staré a začíná trouchnivět. Na posedu sedí Milan. Postarší myslivec, který zdědil svůj rajón po otci.

Letošní rok byl dobrý, zvěři se dařilo. Bohužel tak moc, že se přemnožila a je tedy potřeba snižovat její počty. Příkaz zněl jasně. "Střílejte všechno, co se hýbe."

V lese něco zašustí.
Milan zbystří, otočí se za zvukem.
Namíří svou brokovnici.
Zaostří.
Na louku vylétne igelitová taška.
Ozve se rána.
Kus černého plastu dostal přesný průstřel.

Dlouho jsme spali. Na huňaté srsti se nám vysrážely kapičky vody. Občas nám do jeskyně vlezou lidi a matlají na nás. Občas nás štípnou do křídla. Naštěstí už nás nekroužkují.
Nejprve se nám rozehřeje srdce, které dosud tlouklo jen několikrát za minutu. Postupně i další části těla. Když máme tělesnou teplotu kolem patnácti stupňů, už dokážeme popoletět (nebo kousnout otravného vědce). Ale moc nám to nesmyslí a jsem tak trochu oblbnutí.
Nakonec, když už jsme hezky zahřátí, si protáhneme křídla, která měsíce zahálela, a bezchybně vyletíme ven, vstříc jaru, prvnímu lovu, cestě na letní bejvák.
Ale nejdříve si upravíme srst.

Instrukce zněly přece jasně.

Sednout si na lidskou ruku s rukavicí. Rozehřát se. Popohnat rozehřátí třesem.
Proecholokovat okolí.
Hluboce se zamyslet.
Vypustit, případně odhodit veškerou zátěž.
(Úleva!)
Znovu se hluboce zamyslet.
Proecholokovat okolí.
Zavěsit se z lidské ruky.
Protáhnout levé křídlo a očistit smítko.
Protáhnout a vyčistit pravé křídlo.
Zamyslet se, zatímco člověk už úpí, že ho bolí natažená ruka.
Očistit si drápek na levé noze.
Vytáhnout zrcátko. Přepudrovat nos.
Zamyslet se. Nespěchat. Závěrečný třes za účelem zahřátí o jeden stupeň.
Jakmile lidi začnou zvedat ty hranaté věci se světýlkem, fofrem odletět.

Tak proč ti lidi vždycky začnou překvapeně pištět?

Stará rozvážne tiahla hlbšie do srdca lesa, s dietkami, ktoré sa jej motali pod labami. Nezvyknuté na dlhé pochody mraučali tu od smädu, tu od únavy a nudy.
Konečne sa Stará uvelebila v tieni opadavého smreku, na mäkkom a voňavom koberci z lanského ihličia. Kým mláďatá hltavo pili, starostlivo ich čistila.
Ale čo čert nechcel, práve v okamihu, keď posledným, láskyplným ťahom jazyka chcela uhladiť neposlušnú srsť na synkovej hlave sa ten s protestným zamručaním odtiahol, nedočkavý pridať sa k hravo zápasiacim súrodencom.
Upaľoval za nimi až sa mu za pätami prášilo, nehľadiac na zježenú, rozstrapatenú, a pomaly zasychajúcu hrivu.

"Říkej si co chceš," řekl Sven, "řada je na tobě."
Ležel na podlaze. Už dlouho. Trochu smrděl. Taky dlouho. Co si budeme povídat - co ta Věc sežrala Petersona, smrdělo to tu všude. Měl pravdu - asi bude lepší vypadnout.
S největším sebezapřením jsem vstal a vlekl se k žebříku.
Co je sakra za měsíc - únor? Možná už březen? Co se to tu zvrtlo, přestal jsem počítat.
Škubl jsem za kliku, otevřel poklop a vystrčil hlavu ven.
Vítr mi okamžitě zmrazil oční víčka. Nedaleko zařval medvěd.
Duben, došlo mi.
Zabouchl jsem a šel sehnat rum. A vysvětlit Svenovi, co je to pranostika.

Ešte sa v tieni stromov roztápali posledné srieňovité kvety, a spod zeme sa za spevu pinky k slnku drali ďalšie.
Pod koreňmi storočnej jedle sa k životu prebralo aj niečo iné.
Stará medvedica zamrmlala, ponaťahovala si stuhnutý chrbát, a konečne zažmurkala do šera, aby z očí vyhnala posledné zbytky dlhého, predlhého spánku. Opatrne sa prevalila na brucho, preč od mláďat, a vytiahla sa na šafranom zakvitnutú stráň.
Prekvapene zamrmlala. Po marcovom snehu sa prebudila prineskoro, dávno mala byť hlboko v horách! A predsa...
Dlho trpezlivo načúvala tichu a vetrila, než si uvedomila: Ešte neprišli. Jej rodinka môže nerušene odpočívať ďalej.

Kvalitní spánek je umění. Má-li spánek k něčemu být, má-li přinést skutečnou úlevu od starostí každodenního života a dodat novou energii, je potřeba se na něj řádně připravit.
Spát se musí jít s plným žaludkem, aby jednoho nevzbudil předčasně hlad.
Také hygiena je důležitá. Nikdo nechce, aby ho z hlubokého spánku probudilo svědění.
Než ulehli do měkkého voňavého lože, zkontrolovali, že provedli všechna nezbytná opatření proti jakémukoliv předčasnému vytržení ze snů.
„Půjdeme na tu sousedovu oslavu?“ zeptal se pozorný manžel a začal nastavovat budíka.
„Blázníš? Nastav ho až na květen, v dubnu mě z pelechu nikdo nedostane!“ zabručela paní Medvědová.

Nad rozpálenou savanou se mihotá vzduch. V dáli se pase jakýsi rozostřený flek. Prochází se kolem a přežvykuje. Když se dost přiblížíme, zjistíme, že tento optický klam je ve skutečnosti koňovitý lichokopytník. Proč má toto krásné zvíře černé a bílé pruhy, které jsou způsobené obsahem, anebo absencí melaninu v srsti? Na tuto otázku nikdo nezná jistou odpověď, přestože existuje mnoho teorií. S nejpravděpodobnější z nich přišel americký vědec Tim Caro, podle něhož je to kvůli bodavým mouchám, které na zebry přenášejí nemoci a připravují je o krev. Jisté je jen to, že jejich pruhy jsou stejně vzácné jako otisky prstů.

Po náročném dni přichází na řadu dobré jídlo, chutné, vydatné a bohaté na vitamíny. Takové ale není vždycky jednoduché si obstarat.
Lákavá vůně rozhodně slibovala něco lahodného. Kdo by odolal? Tenhle podnik určitě bude stát za to.
Neváhal a vstoupil. Nevypadalo to tam, pravda, kdovíjak, ale proč se starat o takové detaily. Sladká vůně stále vábila.
Najednou se ocitl na jakémsi hladkém povrchu. Všech šest nohou mu ujelo a rázem se nezadržitelně řítil někam dolů. Přímo do jezírka s jakousi kluzkou a už vůbec ne lákavou tekutinou.
A tak se láčkovka zase jednou dočkala kousku velmi kvalitního a výživného masíčka.