DMD č. 27. pro 27. 4. 2012. Téma: Zpívej!

havran temně kráká.
Za zrcadlem, tmavá chodba do neznáma míří,
ze zdí visí pavučiny a prach kroky víří.
Anonymní světlonoši svícemi tmu prozáří,
lidské ruce svícny drží, lidské ruce bez tváří.
Černý kůň s postroji čeká už na cestě,
do sedla sednout dá podivné nevěstě.
Ta do loďky nastupuje, zmámena tou vizí,
že pod maskou najde půvab muže s tváří ryzí.
Zpívej, můj anděli, vede ji hlas,
hlas, který slibuje krásu všech krás.
V čem lidská krása tkví? Ve tváři člověčí?
Koho tvář pod maskou o kráse přesvědčí?
Kdo řekne netvoru: „tobě to sluší?“
Kráska jej miluje pro lidskou duši.

Předchozí kapitola
---
A je to tady.
Zdi z netečného kamene… Vyšehrad byla ta lepší varianta.
V kuželu světla stála židle. Aspoň něco. Světlo byl exaltovaný oheň a oheň je síla, oheň je život…
„Posaďte se,“ řekl jiný hlas než prve. Přijde teď hra na hodného a zlého policajta?
„Znáte Jiřího Moruše?“
„Máte mě za blbce? Oddělali jste vlastního…“
„Nebuďte směšný! Něco vám dal.“
Mlčel.
„Tak to vysyp! Kde je?“
Pokrčil rameny.
Telepat na tlouštíka kývl, opravdu neví. Ušklíbnutí. Ne náhodou hadi platili za elitu…
„A tohle?“ zkoumali spáleninu.
„Pracuju s žíravinami. Můžu teď jít?“
„…někoho varovat? K čemu? Aby bylo víc mrtvých?“
---
Následující kapitola
------------------
Poznámka: Jiří Moruš (1940 – 1968), Mirkův kamarád, pracoval na Vyšehradě v oddělení zvědné magie, profesí zřec

Zpívej, Lily. Zpívej Harrymu ukolébavku.
Zpívej, protože až usne, budeš moci sejít dolů po schodech a sednout si s Jamesem ke krbu.
Zpívej, protože dnes bylo krásně a listí tak zezlátlo, že jsi skoro slyšela, jak cinká ve větru.
Zpívej, protože za tebou ráno Harry přiběhl a dal ti mokrou a ulepenou pusu na nos.
Zpívej, protože zítra bude Halloween a on v tom malém čarodějnickém oblečku vypadal k zulíbání.
Zpívej, protože teď jsi šťastná, protože máte jeden druhého, protože válka jednou skončí - a bude to jistě brzy.
Zpívej, Lily. Zpívej Harrymu ukolébavku.
Zpívej, protože příště to už možná nepůjde…

„Krásný večer. A těch hvězd. Elizabeth, nechceš si zatančit?“
„Ach, Majkle.“
„Kitte, zazpívej něco.“
„Dobrá, tak třeba...“
„Láďa jede autobusem, je pak hájvéj king...“
„Ne, jinou.“
„...sytič, karburátor, rozdělovač, kondenzátor...
Řidič, ten tvrdej chleba má...“
„Kitte...“
„Jestli nechceš být, páté kolo u vozu,
návod jak máš žít, je v silničním provozu.“
„Děláš si legraci?“
„Ušetřím na nový,
Velorex džínový...“
„Kitte!“
„Jede jede Ford,
a v něm sedí lord.
Vedle něho lordka,
stará jak ta Fordka.“
„Kitte, sakra!“
„Hlavou mi letí jeden den,
stopli jsme auťák na New York...“
„To neznáš nějakou normální?“
„Normální? Majkle, ale tohle jsou písničky ze života!“

(4k)
„Proč to děláme?“ zjišťoval Alko šeptem a sledoval trávník, kde se chystalo vyhlášení vítěze finálového turnaje galaktických her v antigravitačním fotbalu. Slováci byli letos nezadržitelní.
„Protože jinak ten démon vysaje z chudáků Irů a jejich fanoušků všechny výčitky z prohry a už ho nezastavíme. A pro prdel, samozřejmě,“ reagoval Deus a rozbaloval zdánlivě náhodnou vlajku.
„A ta písnička to jako zajistí, jo?“
„Přesně. Slováci budou vzteklí, Irové pobavení a všichni se samozřejmě bez výčitek porvou.“
To už se rozezněla Brunem vyměněná hymna, oba začali mávat vlajkou a nadšeně zpívat.
„Isten, áldd meg a magyart jó kedvvel, bőséggel…“
Démon umřel hlady.

Věnováno Aplír a Hippopotamii.
Synáček se učí mluvit. A miluje dětské písničky.
„Mami, spívej,“ žadoní. „Kaká pes!“ vybere si momentálně největší hit.
Zpívám Skákal pes.
„Ty, ty, ty, mami!“
A tak zpívám Šla Nanynka do zelí.
„A teď Moulu!“
Ale písničku o Šmoulech neumím.
„Tak býček, mami. Plosíííím.“
Jenomže chyba, vážně nevím, která písnička by to měla být.
„Potkal ho býček, byl jeho strýček.“ zkouším to.
„Nee, býček, mami, býček!“
Bude to zkratka. Ale která? Mrňousek nedokáže vyslovit dlouhá slova, takže třeba Budulínek se rázem smrskne na Línka.
Malý buší pěstičkou do stolu. Vztekloun jeden.
Vtom mi to dojde. A tak spustím: „Tluče bubeníček…“
Poznámka: Všechny šplechty jsou autentické. A Roman Línek je místní politik.

Už jsem myslela, že se teď nezúčastním...
AU
Ležel na studené podlaze malfoyovic sklepení. Lucius Malfoy – šílený vztekem – stál nad ním s hůlkou v napřažené ruce.
„Kde je můj syn, Pottere?!?“ zakřičel Lucius najednou.
Harry mlčel. Nemínil tomu šílenci říct, kde Draco je, ani kdyby ho to mělo stát život.
„Crucio!“ zařval Malfoy a od úst mu odletovaly drobné kapénky slin.
Bolest, jen bolest... A pak chvíli tma a pak opět jen bolest...
„No tak, Pottere, zpívej!“ zařval Lucius Malfoy a ve vzteku kopl těžkou botou Harryho do brady. Harry se jen bolestně uchechtl a otevřel okoralá ústa: „Can you dance like a hippogriff? Ma ma ma, ma...“

„Tak zpívej už, sakra,“ houkne na ní technik.
Odkašle si a zkusí to znovu. Představuje si moře, štíhlé lodě a opálená těla lodníků. A do toho středomořský žár tlumený jen vodní tříští.
„Aaaa,“ vyloudí jeden tón. Smutnou ozvěnu toho, čím bývala. Jako by měla v krku štěrk. Ale protentokrát to stačí.
„Kdybys tolik nechlastala,“ řekne jí potom Máňa v bufetu nad hnusným kafem. „Celou noc propaříš a pak se divíš, že nemůžeš zpívat.“
Siréna se na ni smutně usměje. Kdysi přinášela smrt králům a teď si sotva udrží job v továrně na špunty do uší. Co dělat jiného než chlastat?

Nikdo nevěděl, odkud se džinové vzali. Byli nevyzpytatelní. Mohli vás zahrnout bohatstvím, nebo vám povraždit rodinu. Král Leorik povolal ze severu inkvizitora Ranwarise. Ten právě teď pozoroval džina magicky spoutaného v mučírně. Vlnil se před ním a rozpínal. Oči mu divoce žhnuly.
"Proč jsi vyvraždil celou vesnici? Mluv!"
Džin přetrhal magická pouta a zvětšil se, až se hřbetem svého amorfního těla dotýkal stropu. "Hloupý člověče," řekl. "Ty mi nemůžeš ublížit. Jsem zde, protože sám chci!"
Ranwaris neodpověděl. Vytáhl z brašny prázdnou skleněnou láhev a odzátkoval ji.
Hmota tvořící tělo džina se náhle viditelně roztřásla.
"A teď zpívej, ničemo," pravil Ranwaris.

„Opravdu musím, mami?“ dívčí hlásek se lehce třásl a její velké oči vyhlížely s očekáváním jakoukoliv pomoc, která by jí mohla být nabídnuta.
„Musíš. Už nejsi malá a někdy to přijít muselo. Neučily jsme tě to nazdařbůh. Vidíš tu loď?“ děvčátko přikývlo, nasucho polklo a otevřelo ústa. Hlas se jí ale naneštěstí vytratil. Matička protočila panenky a přitiskla dcerku k sobě.
„Jsi nervózní, vid?“ přikývla.
„Také jsem byla, když mi bylo jako tobě.“
„Opravdu?“ bylo vidět, jak se jí ulevilo.
„Jo. Bála jsem se, že zklamu babičku.“
„To… já tě nezklamu!“
„Tak se do toho dej, Siren, než nám odplují.“