DMD č. 27. pro 27. 4. 2012. Téma: Zpívej!

Varování: Patetické. A to moc.
Zpívej, synu mocného otce – dosáhneš výš, projdeš temnou cestou za klenotem, pro krásu nad všechny šperky.
Zpívej, psanče – vyslaný najdeš Skryté údolí. Je v něm tvůj osud.
Zpívej, drakobijče – tvůj meč navždy zničí Nepřítele.
Zpívej, mořeplavče – překonáš šalby Moře, vysoko budeš zářit na nebi.
Zpívej, paní zlatého údolí – dlouhé roky čekání a žalu končí, zpět se vrátíš do rodného kraje.
Zpívej, pýcho Eorlova rodu – tvá ruka zabije neživého, probudíš se znovu k radosti a světlu.
Zpívej, poutníčku – i malá ruka může srazit Velkého pána Zla.
Zpívejte!
Jednou budou písně skládat o vás.
Protože o některých činech není možné jen mluvit.

Trochu BJB, ale zatím mám pocit, že dneska ze sebe nic lepšího nedostanu
„Prosím, zazpívej nám!“
Malá růžová kulička s kudrlinkou na hlavě a velkýma modrýma očima se uklonila, nadechla se, zavřela oči a začala.
Místností se rozléhala melodie, krásná, podmanivá, téměř bezeslovná.
Všichni žasli nad tou krásou, dokud…
…jim nezačala připadat trošku monotónní. Příliš monotónní.
Po celém sále začalo být slyšet zívání, posluchačům se klížily oči, až nakonec…
…všichni usnuli!
Kulička otevřela oči, aby si prohlédla své obecenstvo.
Oni všichni spí!
Uraženě se nafoukla.
Ukázalo se, že její mikrofon byla vlastně lihovka, se kterou teď započala své řádění.
Když se probrali, shodli se, že po Jigglypuffovi už nikdy dobrovolně zpívání vyžadovat nebudou.
Asi takhle to mohlo vypadat:-)
Fandom: Pokémon

Četla jsem si v parku. Něco mne zarazilo. Později jsem si všimla lidí. Chodili, stáli, seděli, ale jejich hlavy byly nepřirozeně vytočeny kamsi stranou. Na povrchu jejich pohledů plavala kola smíchu a pohrdání, ale byl v nich i obdiv a pak něco tklivého a teskného.
Teprve nyní jsem vnímala, že všichni mlčí. A na vrcholcích ticha se kmital sonorní hlas. Zněl zářivě a mladě. Někdo překrásně zpíval.
Pak mé oči zaclonila shrbená stařena, celá v černém s taškou a holí. Stála uprostřed cestičky. Po celou dobu se ani nepohnula.
To ona zpívala.
Nádhera! Mé srdce vydechlo blahem. „Zpívej, ještě…", žadonilo.

Venku nádherně, slunce svítí, před domem rozkvetlá louka pampelišek, mělo by se křičet, jak chce se žít. Ale my alergici, stáhneme rolety, zavřeme okna a uchýlíme se ke svým knihovnám... Alespoň někdy:-)
Omlouvám se, BJB velké jako kanec!
V knihovně má čestné místo mezi oblíbenci.
Hřbet se jí už řádně rozpadá. Ohmataný, potrhaný obal dává znát, kolikrát jsem ji už držela v rukách, kolikrát jí listovala, kolikrát si s ní šeptala oblíbené verše. A přesto se k ní ráda vracím…
Když jsem jí četla poprvé, byla jsem nedochůdče, střední školou povinné, slzy mi tekly proudem nad tím hrozným osudem. Hlavní hrdina měl můj veškerý zájem, náklonnost a sympatie, žal a bol.
Sebral mě ten příběh, jen co je pravda. Srdce mi zpívá smutnou písničku…
Pohladím knihu. Na vazbě zlatým písmem skví se: Navzdory básník zpívá.
Zpívej! Villone zpívej!

Pozn.: Nedostatek času + nedostatek nápadů + špatný den = bodík je bodík.
Nebudu zpívat.
Není pro to vhodná chvíle.
Ne tady, v sevření stěn a v zajetí městských zdí. V obklíčení bezútěšných myšlenek.
Z toho píseň nevykvete.
Proč dávat chmurám tvar a pouštět je do světa?
Snad jindy, na jiném místě.
Na zelené trávě protkané radostnými pampeliškami, pod korunami rozkvetlých stromů.
Tam, kde je volnost a starosti tam nemají přístup.
Kde se písně vznášejí ve vzduchu jako plátky bílých květů.
A stačí je jen zachytit a zpívat spolu s nimi.
Jenom ne nahlas.
Rozeznívají se v srdci, ale neproniknou přes rty. Nedají se sevřít do slov.
Křehké a prchavé jako pocit štěstí.

Nesoutěžní...
Inspirováno básní Cesta z bojiště (a ano, ten obrázek dobově neodpovídá, ale líbil se mi)
Zpívej, anděle,
pro živé, i pro ty zemřelé.
Zpívej cestou z bojiště,
ať máme naději.
Pro příště!
Zpívej, můj zachránce,
při naší památce.
Zpívej do rudé noci,
pro ty, co nechtějí -
jim ku pomoci.
Zpívej, poláčku!
Pro slavnou porážku
zpívej v zákopech.
Pro matky a vdovy, jež štkají
na hrobech!
Zpívej, můj maličký.
Nádherné písničky
zpívej pro Pána.
Ať ještě nezemřou, ať ještě vydrží
alespoň do rána.
Zpívej, bratříčku,
pro Zemi - matičku,
co pije naši krev.
Pro skvrny hnijící
na modrých kabátech.
Zpívej, můj milý,
že jsme dnes přežili.
Až v jiný soudný den
po boku půjdu ti,
nebudeš vojákem.

Život jí připadal nádherný, i když ho celý prožila v téhle zapadlé vesnici.
Zpívej, říkal jí vnitřní hlas. Zpívej.
A ona zpívala. Veselou rozvernou píseň o jaru a lásce.
Do Chrámu bylo daleko. Cesta trvala celých jedenatřicet dní. Když nezapadaly průsmyky. Jen málokdy se ji odhodlali vykonat.
Ani kvůli ní. Marně se dovolávala Chrámové spravedlnosti. Když přišel posel se zprávou o blížícím se zatmění, bylo rozhodnuto, že je to ideální příležitost.
Neposkytli jí dobrodiní odkladu, dobrodiní naděje. Postavili ji na hranici.
Zpívej, říkal jí instinkt. Zpívej z plných plic. Ať rychleji vdechneš dostatek kouře. Ať milosrdně co nejdřív ztratíš vědomí.

Tonička se chmurně zahleděla na vlnící se stěnu reality. To nebylo dobré…
„Tak co?“ vpadnul dovnitř Roland.
A mohlo to být daleko horší…
„Neříkala jsem, ať sem nechodíš?“ řekla unaveně.
„Chci ti pomoct,“ ohradil se a vzápětí vyjekl: „Něco z toho vylézá! Není to démon?“
„Možná…“
„Co budeme dělat?“
„Zpívej!“ nařídila bez váhání.
„To pomůže?“
Hodila po něm všeříkajícím pohledem. A tak zpíval.
Tonička se soustředila, napínala všechny své síly. Stvůry z vnějších světů se nevzdávají snadno.
A Roland zpíval…
„Konečně…“ vydechla.
„Vážně ten zpěv pomohl?“ zeptal se nadšeně.
Měla mu říct, že jen potřebovala, aby ji nevyrušoval stupidními dotazy?

„Zpívéj!“
Neví, jestli ji ukecaly jeho psí oči, prosebně protažená koncovka nebo fakt, že před ní klečí u lavičky a skládá jí hlavu do klína. Opatrně se rozhlíží; vpředu pole, vzadu les, nikde nikdo a zvěř snad přežije. Víská ho ve vlasech a spouští.
„Tu, soltanto tu...“
Vyznání lásky jí nikdy moc nešla, ale teď zpívá a vkládá celou svou duši do zamilovaného repertoáru Albana a Ricchi e Poveri. Začíná se stmívat, tak zakončí nádhernou Felicitou.
Za zády se jí ozve sborový potlesk.
Kdo měl vědět, že lesem vede turistická trasa? A kdy se tam proboha zastavila ta výprava důchodců?

Zpívej se mnou, říkaly její ladné pohyby, když šla k pianu.
Zpívej! S prvními tóny lehké melodie jasné oči krásné Blanche zhrubly panovačným přáním.
Na okamžik se do nich zahleděl, polkl cynický úšklebek.
Připojil svůj příjemně pevný hlas k jejímu koketnímu švitoření. Opřel se o lesklou desku nástroje, zahleděl se přes místnost.
Tam za zástěnou u jediné svíčky, v koutě spolu se sladkou Adele, tam seděla ta, která mu směla rozkazovat.
Zpíval bezmyšlenkovitě, ale působivě. Společnost byla nadšena. Jeho nevěsta zajisté nejvíce. Chválila, lichotila, zvonivě se smála.
Jeho láska spěšně odcházela. Věděl, že její srdce to nemůže snést.
"Jane! Jane!"