DMD č. 1. pro 1. 4. 2012. Téma: Konec

Je to tady. Konec. Přemírou emocí se mi skoro hrnou slzy do očí a z úst se mi dere hysterický smích. Nemyslela jsem si, že to někdy bude možné. Je konec. Byla se mnou tak dlouho. Všechny ty hodiny, dny a roky co jsem s ní strávila. Bezesné noci, ve kterých mi dělala společnost. Dostala se mi pod kůži. Byla v mé mysli, ať jsem šla kamkoli a moje fascinace snad hraničila s posedlostí. Milovala jsem ji a stejně tak jsem ji nenáviděla. Mé dítě, moje milenka i ručička hodinek odtikávající můj osud. A teď… poslední strana, odstavec, slovo. Konec.

Páni, to je ale dobrota! Neuvěřitelná dobrota! Lahůdka! Nikdy by mě nebylo napadlo, že si budu pochutnávat na takové delikatese! To se nedá slovy vyjádřit. Rafinovaná kombinace chutí. Takhle bych chtěla hodovat pořád. Pořád a pořád. Musím si chvíli odpočnout, trošku se natáhnout. Áááá – to je ono. Tak a můžu pokračovat.
Ostatní jsou už po jídle, zůstala jsem tady sama. Já se jim divím, taková dobrota! Jsem nacpaná k prasknutí, ale pochutnávám si dál. Už nemůžu, ale přece tady tu baštu nenechám. Ještě aspoň trošku si sosnu.
„Tak, konec,“ pronesl hirudoterapeut a rozhodným pohybem smetl poslední pijavici z klientčiných zad.

Nohy chyběly, ruce taky,
nešlo poznat, co jsou ohořelé šaty a co zuhelnatělá kůže.
Ze skalpované hlavy, někde tam, kde býval pohledný obličej,
hleděly do prázdna oči.
Leskly se nad dýchací maskou, která nutila nebožáka žít.
Císař Palpatin se sklonil nad torzem.
Neuvěřitelné, co dokázal meč Mistra Kenobiho ve spojení se žhavou lávou.
Zděšení se proměnilo ve zvrácený triumf.
Výborně, právě tak to mělo být.
Palpatin se jedovatě usmál.
Každou mizérii dokáže proměnit ve svůj prospěch.
V tom spočívá podstata jeho Síly.
„Mistře,“ zachroptěl zmrzačený, „je konec.“
Palpatinovy žluté oči posměšně zasvítily:
„Mýlíš se, Lorde Vadere. Cožpak jsi nepoznal začátek?“

„Já mám takovej hlad,“ posteskl si Drewin.
„Vždyť jsi teď pil,“ nechápal Alwe.
„Jasně – další náctiletou káču, zpitomělou z časáků, filmů a photoshopnutých modelek. Je to teď k zbláznění, samý vegetariánky, veganky a kdoví co ještě. Jsou hubený jak špejle, do toho kousneš a málem si zlomíš zub o obratel. Ne jak dřív, holky krev a mlíko. To je furt dietní snídaně, dietní salátek, dietní McDietBurger s dietní Colou DietLight… samý chemický sajrajty, akorát jim to škodí. A ta krev? Blivajz.“
„Máš recht,“ přikývl Alwe. „Ale stejně by mě zajímalo, kdo na tu módu dojede dřív: lidi, nebo my upíři?“

„Tak tady to končí,“ říkal si Vendelín Pidimuška. Dokázal myslet jen na neuvěřitelné vedro a lano kolem svého krku.
„...tímto se odsuzujete k trestu smrti,“ řekl soudce.
Kat si olízl ret.
Někdo vykřikl.
Vendelínovi z nosu ukápla kapka potu.
Kap.
Další.
Kap.
Znovu.
Kap.
Zavřel oči.
Kat kop.
Dav zahučel.
Zvuk se zasekl, ztuhl, převrátil, narovnal a ztichl.
Vendelín otevřel oči. Kapka mu visela kousek před hrudí.
Uslyšel zvonivý zvuk, jako když nejostřejší břitva přeřízne vlas.
NESTŮJTE TAM A POJĎTE, NEŽ SE TU OBJEVÍ AUDITOŘI. NEMAJÍ RÁDI TAKOVÉ ZÁSAHY.
„Kam to jdeme?“ zeptal se překvapeně.
UVIDÍTE, MÁM PRO VÁS PRÁCI.

„Je to naprosto úžasná hra pane Sullivane. Uvidíte.“
Dívčina s úsměvem posadila Liama do první řady. Liam se přestával cítit dobře.
„Víte, jsme jen malé divadlo a potřebujeme každou pomoc.“
V sále se zhaslo. Opona se roztáhla a Liama málem trefil šlak. Kostýmy vypadaly, že je na koleni spíchl dvouletý slepý tuleň a jejich barevnost hrozila způsobit epileptický záchvat všem v okruhu dvou kilometrů.
Herci se seřadili do lajny a hlasy, na které by měli mít zbrojní pasy, začali zpívat: „Konééééc, konééééc nikdy nebude konec!“
Liam se zabořil ještě hlouběji do sedačky a modlil se, aby ta individua neměla pravdu.

„Zdá sa mi to tu známe.“
„To preto, že sme tu už boli. Chodíme stále dokola,“ Frodo bezradne rozhodil rukami.
„Gandalf by nechcel, aby sme si zúfali, pán Frodo,“ povzbudzujúco sa usmial Sam.
„Gandalf nechcel, aby sa stalo veľa vecí... a predsa sa stali. Je to náš koniec. Ako sa máme odtiaľto dostať? Cestu do Mordoru sami nenájdeme! Kam máme ísť?“
Sam si náhle na niečo spomenul: „Pani Galadriel mi povedala: A tebe, Samved, dávam mocný dar... keď na ceste náhle oslepneš, skús použiť toto, povedie ťa to. Budú to tvoje oči...“
A vytiahol GPS...
„...po dvadsiatich metroch zahni doľava...“

Miloval ji. Říkal si, že když má své slabůstky, je to jen důkazem, že je živá a nepatří mezi božský panteon. I když zdědila jméno i hlavu po Atheně, ta se musela nad kolébkou šábnout s Afroditou. Ale občas...
„Aimée, tři pokoje jsou na oblečení dost, hm?“ odbroukl, když mu líčila, kde všude by jí nové šaty zdůraznily přednosti, ale že nemá místo.
„Mít je musím, nemám co na sebe,“ oznámila mu a aby mu to dokázala, sedla si mu na klín a rozepnula si kabát.
Opravdu nic neměla.
Polkl slinu a rezignoval.
Ta její garderoba bude jednou jeho konec.

OBĚŽNÍK PRO VŠECHNY KNIHOVNÍKY
Skřítci Štěstíci
Popis: Krátké capkavé nožičky, nafouklé bříško, na hlavě žvachel zrzavých vlasů.
Výskyt: Hnízda si staví v knihovnách po celém světě, především v místech, kam nechodí mnoho lidí – např. v oddělení naučné literatury.
Chování: V noci šmejdí v regálech a připisují všem knihám šťastné konce. Nejsou příliš zběhlí ve stylistice. Problémy jim dělá i shoda podmětů s přísudkem.
Věřte nám, Vaši čtenáři netouží po šťastných koncích, proto doporučujeme Štěstíky okamžitě hubit. Než se ti prevíti rozmnoží!!!
Doporučený postup: Většinou stačí jedna rána lopatou. Kvůli špatně smyvatelným flekům zvažte ve své knihovně výměnu koberců za linoleum.

Rychle, rychle! Kam mi to jen dali? Aha tady. Tak honem! Kdo to jen vymyslel, já a v obleku… Sotva se do něj nacpu. Jen nepřijít pozdě! Hezky zapnout vestičku, rychle! Jestli tam bude dřív než já… Ještě motýlek. Ó jé, to škrtí! Ale musím vypadat dobře, když mi dali takový důležitý úkol, jen aby mě nepředběhl, ale slíbili to mně, už už tam sko-skoro jsem…
„To je vše, přátelé!“
Zatracený králík! Zase to řekl místo mě!
„Co co co co co co je? To mám přece přece říct já!“
„Tak to řekni.“
„Tjádydádydá… To je konec!“
Tvůj konec, Bugsi!
pozn.:To je vše, přátelé!