DMD č. 1. pro 1. 4. 2012. Téma: Konec

Dobrý konec vše napraví.
Bez dobrého konce není dobrého příběhu.
Dobrý konec napraví i chyby. Neobratné monology či nedokončené slovní hříčky.
To vše divák dobrému konci odpustí - Ano, tak!
Jenomže co když mladý spisovatel nejprve příběh ukončí a pak teprve se zamyslí, jak začít?
Tahle chyba se nesmí.
A on to ví. Proto se tak zoufale namáhá dát svému příběhu chronologii.
Nejde mu to. Má konec bez začátku: začátek bez konce. Král Jindřich zahynul, ale ještě nenastoupil na trůn. Anachronismus.
Nezkušený William zatím ještě neumí psát začátky. Teprve se učí. Jednu věc ale ví:
Dobrý konec nikdy nenapraví špatný začátek.

Poznámka: Navazuje na Cestu domů.
Upravila se ve zpětném zrcátku. Otci by se nelíbilo, kdyby přijela rozcuchaná. Musela by poslouchat přednášku o tom, jak ji v té škole kazí. Její kouzelnické nadání si vykládal jako osobní selhání.
Štěrková cesta, udržovaná zahrada, matčin rozpačitý úsměv, otcův přísný pohled, pukrle.
„Dobrý den otče, matko.“
„Vítej doma, dceruško.“ Matka ji neobjala.
„Vítej doma, musím ti něco říct,“ otec zněl vážněji než obvykle.
Minerva přikývla a začala se obávat.
„V rámci evakuace nám přidělili tři děti.“
Jeden z nich, jako na povel vyběhl zpoza domu. Vlasy barvy písku, zpocená tvář, vytáhlá postava, zablácené kalhoty; konec nadějí na klidné prázdniny.

U stolu seděl klasický filolog. Doktor, kandidát věd, docent, píejdždý. Byli dva.
Jeden horlivě přeškrtával štosy papírů červenou fixou a broukal si „Proč bychom se netěšili“. Druhý zíral na latinsky popsaný papyrus, který archeologové objevili nacpaný mezi několika kameny v hrobce neznámého faraona.
„Pane kolego.“
První zvedl hlavu a přerušil árii.
„Domnívám se, že jsem objevil konjunktiv futura.“
Vlny se vzedmuly. Aktivní, spící i vyhaslé sopky počaly chrlit žhavou lávu. Země se otřásala, litosférické desky praskaly a na vycházku vyrazili čtyři jezdci. Nestihli objet ani jedno kolečko, vesmír totiž zahučel jako tehdy před lety a pukl.
A to byl konec.
Děkuji všem, kteří pochopili :) A omlouvám se za případnou neautentičnost.

Zrovna poklidně večeřeli, když se to přihodilo. Paluba El-Hréranu jim pod nohama divoce zavibrovala a ozvalo se nepříjemné táhlé zaskřípění. Tess zbledla, odhodila nedojedený suchar s džemem a rozběhla se k průlezu do strojovny. Člen klonového komanda Fixer ji následoval, odhodlaný nabídnout své technické znalosti.
Za čtvrt hodiny byli oba zpátky ve společenské místnosti, kde je netrpělivě očekávali zbylí členové jednotky Delta a jedna mistryně Jedi s padawankou.
„Vypadá to na prasklou vyvažovací hřídel,“ oznámil jim Fixer.
„Hřídel?“ podivila se padawanka Lea. „Neříkala jsi, že tuhle loď pohánějí velbloudi, Tess?“
Tess se zatvářila nešťastně. „Však jo. Voba mi normálně chcípli.“

Noční autokino znělo šustěním a mlaskáním. Sem tam rozřízlo vzduch roztřesené ano či úpěnlivé dělej (a taky jedno nebo dvě plačtivé ne). Na plátně před námi po inspirativní filmové líbačce zářilo do tmy obrovské The End. Nenápadně jsem zašilhal na svoje rande vedle na sedadle spolujezdce. Znuděně si malovala pusu a žvýkala.
„Coe?“ protáhla, když jsem jí položil ruku na koleno. Okamžitě jsem zčervenal.
„Mělas tady ohrnutou sukni.“
„Díkvoe. Hodíš mně domů?“
Vzdychl jsem a nastartoval. Další večer v trapu. Tahle holka se mi jaksi pomalu přestávala líbit. Díkvoe. Vyklopil jsem ji u domu, přibouchl dveře a odjel bez rozloučení.

Kdo by to byl řekl, že to skončí zrovna takhle? Hm? Nikdo. No, on určitě ne. I když... možná za určitých podmínek... když se vezme v úvahu zvrácená lidská nátura... Hm... Co si to tady namlouvá? Je to do nebe volající urážka jeho památky!
Ta hloupost... To nejde! Ne! Určitě ne! Bože! To je tak nechutné! Jak si to někdo vůbec mohl dovolit??? Hm? Tomu se nedá uvěřit. To je prostě konec tohlecto... Přece nikdo zdravého rozumu nemohl za příčetného stavu udělat místo Johna Watsona Joan Watson! Pch!
Artur Conan Doyle se otočil v hrobě a pomyslel si: "Zatracení Američané..."

„Ještě nikdy nebyla taková možnost výběru! Každá varianta bude zcela unikátní! Všechny vaše herní volby budou mít obrovský efekt. Celá série bude důstojně zakončena. Budete mít možnost se se všemi rozloučit.“
Ježíškunakřížku, to je tak napínavý, konečně bude motivace to zkusit i napodruhé... možná i napotřetí. Pokud to bude minimálně tak epický jako dvojka... já to zase probrečím!
Po čtyřiceti hodinách, kdy hráč oplakával padlé kamarády, pomstychtivě nechával nepřátele zároveň hořet a vybuchovat a nadšeně sledoval, jak hra dosahuje stále více kulervoucích dimenzí, přišel konec.
Tři druhy barevných explozí. Když jste byli fakt hodní, tak jeden nádech.
Nevěřte slibům developerů.

Donna s Doctorem stáli ve dveřích TARDIS a oba ohromeně hleděli na výhled před sebou.
„Doctore, řekni, proč to vypadá tak divně?“ dostala ze sebe Donna a udiveně zkoumala šedivou hmotu před sebou. Když víc zaostřila zrak, hmota měla póry a různé hrbolky na povrchu.
Doctor se na ni otočil a pobaveně se zeptal: „Proč zrovna tobě připadá obyčejná betonová zeď tak podivná?“
„Víš, nedivila bych se, kdyby byla kdekoliv - ve vesmíru člověk potká spoustu divných věcí, ale konec vesmíru jsem si představovala víc...“ zarazila se, ale pak s povytaženým obočím a ironickým tónem pokračovala: „Prostě ne jako betonovou zeď.“

Když jsem se poprvé objevila v Aldormě, hned jsem si tu zemi zamilovala. Nikdy jsem neměla v plánu se odstěhovat. A najednou to tu bylo. Samuel odjel do Tristenolu vše připravit. Původně jsem měla jet až po porodu, ale nechci zbytečně dál čekat.
Ale přesto před odjezdem musím něco udělat. Creagan si nezaslouží, abych mu nadále lhala. Technicky to není lež. Prostě jsem mu jen neřekla, že je otcem mého dítěte. Jsem si jistá, že hned jak se dozví pravdu, bude konec všech nadějí, že bychom mohli zůstat alespoň přáteli.
Konec, kterého se bojím. Konec, jenž pomalu klepe na dveře.

A/N: Spoiler k epizodě The Reichenbach Fall.
Stál jsem u jeho hrobu. Zase. Věděl jsem, že by mě moje doktorka nepochválila. Není to prý zdravé, truchlit déle než tři roky.
Tři roky, které uběhly od chvíle, kdy jsem viděl Sherlocka na střeše nemocnice svatého Bartoloměje. Tři roky od chvíle, kdy skočil a mně se celý svět rozsypal na miniaturní částečky, které jsem ani teď nedokázal slepit dohromady. Ale copak to jde, když ztratíte přítele, který ve vás dokázal probudit touhu znovu žít?
„Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo,“ řekl jsem a hlas se mi třásl.
„To ani já ne,“ ozval se za mnou až bolestně povědomý hlas.