DMD č. 1. pro 1. 4. 2012. Téma: Konec

Už celé věky byla mrzutá. Nevěděla proč. Vlastně to byly sotva dva dny, ale pro ni byly hrozně dlouhé. Cítila se těžká, tlustá a stará. A přestávalo jí chutnat. Nepředstavitelné. Ještě včera bylo jídlo smyslem života. O existenci nechutenství netušila. Co teď? Ani nejjemnější sousto jí nepřipadalo lákavé.
Všude kolem bylo jen jídlo. K ničemu.
Všechno ji bolelo, dovlekla se do úkrytu. Rozhodla se umřít. Ale na úrovni a elegantně. A tak se poprvé pustila do něčeho jiného než do jídla. Vyrobila si rakev.
Když vyčerpaně zalezla a zavřela víko, pomyslela si: Konečně. Umírám.
Bude se mi zdát o zelí?

Nejstatečnější ze statečných cítil srdce až v krku. Otíral si slzičky. Už nikdy neuvidí své milované. Ale strach necítil. Čekala ho zasloužená odměna.
Ještě jednou se otočil, aby se podíval na plachty Jitřního poutníka. Snažil se ještě rozeznat postavy a tváře všech svých přátel. Snad doopravdy spatřil Lucii a její úsměv. A nebo si to jenom namlouval. Potom odvrátil tvář a nechal se unášet proudem. Loďka se v moři leknínů pohybovala pomalu. Skoro jako by ho konejšivě houpala. Nadechl se a zavřel oči. A pak... doplul ke konci světa.
Vítej v mé říši, Rípčípe. V zemi, kde vše teprve začíná.

Nepamatuji si, kolikrát jsem se v životě stěhovala. Poprvé to bylo několik měsíců po narození, posledně před třemi týdny. Nevzpomínám si ani, jak všechny ty domy vypadaly, kde byly… Ale všude byla jen schodiště, protože v dvoupatrových domech výtahy nejsou.
Nikdy jsem nemohla pořádně spát, dokud nepřišlo uklidňující vrčení ve zdi. Přišlo vždycky. Občas někdo prásknul dveřmi a vytrhl mě z usínání. Potom se ale zase rozjel…
Probudím se v novém domě uprostřed noci. Ve zdi je ticho. Vyjdu ven, na chodbě jsou dveře s madlem osahaným od mé dlaně. Neznám je. Když za mnou zapadnou, světlo zhasne. Nemáme výtahy.
Děkuji Aries za inspiraci.

Zastavil se a kopl do té hromady. Ozvalo se hrozivé zaskřípění odkudsi shora. Raději o několik kroků ustoupil. Naštěstí. Hlavou mu blesklo, že ten kus římsy musel mít alespoň tisíc liber. Nejmíň. Pro další úvahy ta římsa ovšem posloužila jako nepříliš pohodlné sedátko. Ignoroval pokračující skřípění. Tentokrát to naštěstí spadlo jinde.
Napadlo ho, že tohle je konec. Že to už nikdo neopraví... Trochu nepřítomně přitom šťouchal násadou smetáku do dalšího kusu zdiva.
Pak uslyšel hlas. Došlo mu, že teprve tohle je konec.
Přes tu hrůzu kolem byl jasný a bez stopy únavy.
"Pane Filchi, kdy se hodláte pustit do úklidu?"

Poslední myšlenka vypadá spíš jako sekvence tisíce vjemů poskládaných do sebe. Obrovská mozaika, celý jeden život vyportrétovaný před očima. Kočárek, schodiště, Lilyiny rudé vlasy. Štěkavý smích, vůně letního dne u jezera. Pach statické elektřiny po vyslovení magické formule. Zpívající ženský hlas, uzlíček divokých černých vlasů v jeho náručí těsně před tím, než začne křičet o jídlo. To nejcennější, co má.
Spousta, spousta smíchu.
Zelená.
James už chápal, proč se říká, že vám před smrtí celý život proběhne před očima...
V mámině náruči spokojeně spinkalo novorozené dítě.
„Jak mu budeme říkat?“ zeptala se Ginny.
Harry se zamyšleně, potutelně se usmál.
„James?“

Metro. Hezká slečna u okna a jeho stará dobrá hra. Jestli vystoupí na příští stanici, může ji sledovat. Vystoupila! A teď… dá se vpravo? Chyba. Dívka míří vlevo, pryč z jeho života.
Vždycky poctivě dodržoval pravidla. Až jednou… Neuhodl, ale nechat to děvče odejít by byl hřích. K čertu s hrou, osloví ji tak jako tak. Pozval ji na kávu. Zábavný flirt přerostl v cosi hlubšího. Zamilovali se.
Jenže pravidla hry jsou silnější. Neúprosná hra musí rozhodnout, zda mu je jeho láska souzena.
Znovu v metru. Jde o všechno. Vlevo nebo vpravo?
Neví. Nechce vědět. Hra skončila. Tunelem zafičel průvan.

(někdy kolem roku 4000)
„Cože?“ ozvalo se z kajuty a ani troje dveře nijak nesnížily intenzitu onoho údivu.
„Co to krucinál je?“ pokračoval hlas rozhořčeně a lomoz byl rázem doplněn pestrou škálou dalších zvuků.
„To jsem, kurva, obětoval šest dní svého života kvůli tomuhle?“ Rány pěstí do klávesnice byly tak charakteristické a hlasité, že posádka kuchyně o ony troje dveře dál zmlkla a přestala krájet vesmírnou mrkev.
„Alko pořád hraje ty staré hry z jednadvacátého století?“ otázal se jeden znuděný kuchař druhého.
„Jo,“ pokrčil rameny ten druhý, zatímco v inkriminované kajutě zjevně probíhala totální destrukce herního zařízení, „konečně se dostal ke třetímu Mass Effectu.“

Poznámka: Lejdynko, tohle bude pro mě opravdu výzva. Nicméně, první už by byla na světě. :)
Svíčka provokativně prskla, když se další vlna horkého vosku vylila na stůl. Už moc času nezbývalo k tomu, aby se pokoj ponořil do spokojené tmy. Jediné, co by v ní zůstalo, by byl nespokojený autor.
Brk klouzal rychle, slova a zase slova plnila prázdná místa. Cítil, že má ještě tolik co říct a tak málo na to má času. V mysli mu ožívala bouře. Miranda právě objevovala krásný nový svět. Další prsknutí.
Ne, ještě ne. Ještě zdaleka není konec hry. I když spisovatel tušil, že zatímco hra ještě konec nemá, jeho part v jevišti jménem svět už skončí velmi brzy.

Už je dávno po půlnoci, ale vždyť už zbývá jen pár stránek, nesmím je přece opustit teď, když... Ách, teď se objevila úplně nová stvůra, strana zla je v přesile, to je hrozné, něco se musí stát, nemůže přece umřít, on ne, vždyť ona je nemocná a čeká na něj. To je tak napínavé!
Další stránka, rychle, další stránka.
Kde je?
Která svině! Je vytržená! Ne, ne jedna. Zbývá už jenom „a odletěl k západnímu obzoru, který hořel končícím dnem.“
Přežili oba? Nebo jen on? Nebo jen ona? Muselo přece dobro vyhrát, tak je to vždycky...
Ale co když ne?

V opeře pojmenované po něm hrál hlavní roli kastrát. Ve skutečnosti používal kontraalt jen když chtěl přeječet manželku. Výš se nikdy nedostal.
Prý se zamiloval do dívky z lidu. Ve skutečnosti byl své ženě nevěrný jen se šlechtičnami.
V románech místo něj vystupoval jakýsi zbabělec. Ve skutečnosti zalezl pod postel jen jednou. Zapadla mu tam bota.
V prvním filmu z něj udělali tyrana. Ve skutečnosti si to ti barbaři zasloužili.
Na druhý film se nedodíval. Piercing? Jestli konec jeho dobré pověsti již nenastal, přišel teď.
Král Králů Xerxés rozhodně nebyl spokojen s představami, které si o něm vytvořily následující generace.