Pokud si chcete zřídit uživatelský účet, napište nám prosím na sos.hp.ff (zavináč) gmail.com. V mailu prosím uveďte zejména to, pod jakou přezdívkou u nás chcete vystupovat!
Kapitán Kubrath nechal zavolat osmici vojáků na nádvoří před stájemi.
Hrabě přivedl Turmillu na balkón z kterého bylo dobře vidět, dolů, ale obtížně obráceným směrem.
„Řádně si je prohlédni, je to jeden z nich?“
„Tamti tři jsou příliš staří. Ten a tamten mají mnohem výše položený hlas. Ten úplně vlevo má velkou bradavici na nose. Ten to byl!“ ukázala nervózně na jednoho ze zbylých dvou, „ Ten co popotahuje.“
Kapitán pokýval hlavou: „To je Ruthus Maffler. Je ve službě nový, teprve tři měsíce. Týden ležel na marodce, je tomu pár dní.“
„Nechte jej předvést k výslechu na seřadiště, ať ostatní vidí.“
Harry, Ron a Hermiona postávali na balkóně hotelu.
„Nejhorší na tom je,“ pokračoval Ron v načatém monologu, „že se všichni tváří, že jsem nějakej zelenáč. Já přitom jenom zrovna makám na sobě.“
Harry mu předal cigaretu. Ron potáhl a poslal dál. Pokračoval. „Není to ani o dětech. Táta byl úplně nadšený z Charlieho asexuální polykuly… Ať už je to co je to.“
Hermiona zvážila, jestli se zapojit výkladem. Nakonec Ronovi jenom vrátila žváro.
„Už mi začali i dohazovat rande. Naposled mi Blaisova ségra sehnala hokejistu.“
Harry s Hermionou si vyměnili pobavený pohled.
„Ale není to pro mě.“
„Hokejisti?“
„Ne, chlapi.“
Vzhledem ke krácení nám tu zbylo hodně mudlovské drabble, snad skoro hippokratovské (zdar, Owes), ale je to pořád náš fandom. Máme cca rok 2004 a trio se nachází na smíšené svatbě (jakože člověka s magií a mudly), proto ten hotel. A když už se mi nevešlo, čí svatba to je, tak to nechám otevřené ;).
Městečko u paty hradu bývalo zvyklé na vodu, která přichází a odchází s jarním táním. Laguny obvykle nepřežily letní žár a říčka se po zbytek roku držela na jižním okraji údolí. Nezřídkavá modlitba k místnímu světci prosila za úrodu, za méně rozpraskanou půdu.
Vojska udeřila na kacířské hnízdo s neobvyklou silou a po třech staletích dala kostelíku nového patrona, oslavovaného v den dobytí.
Osmdesát let dopřál Gauderic kukaččímu mláděti k osvědčení.
Jezero daleko proti proudu, ve kterém se shlížel Zelený kopec, těžko kdo znal. Než se jeho vody se hřmotem vyvalily přes zákrut u Nového mlýna a pohřbily staré Mirapeis.
Zase jsem odporný cynik, co vykřeše zlomyslnost z děsivé katastrofy...
Mirrapeis mívalo od roku 900 svého vlastního světce, Gauderica, ochránce před suchem a epidemiemi.
Zde je na místě připomenout, co jsem zjistila v rámci rešerše velmi čerstvě, totiž že současné Mirapeis (Mirepoix) v době mých příběhů neexistovalo. Původní městečko vzniklo na severním okraji údolí u paty srázu s hradem (dnes Chateau de Terride), v rozlivové oblasti řeky Hers, která se ale naopak držela při jižním okraji údolí (obvykle). Právě tohle městečko dobyli a obsadili v roce 1209 křižáci vedení Simonem z Montfortu, a na oslavu dobytí změnili zasvěcení místního kostela ve prospěch sv. Mořice podle aktuálního svátku (původní zasvěcení neznáme, ale je snadné si domyslet, že patřilo právě Gaudericovi). Mirapeis na svém původním místě prospívalo dalších osmdesát let, než se v červnu roku 1289 protrhla hráz jezera na přítoku Hersu - říčce Le Blau, třicet kilometrů proti proudu v horách pod hrádkem Puivert (Zelený kopec). Údolí obou řek je relativně uzavřené, dokud se neotevírá do šíře jen pět kilometrů nad městem.
Představit si výslednou přívalovou vlnu je bohužel až příliš snadné. Městečko na původním místě v podstatě beze stopy ze dne na den zaniklo a nové bylo vystavěno na vyvýšené terase na jižním okraji údolí během následujícího roku, když bylo jasné, že se řečiště posunulo na sever.
Ten můj cynik tvrdí, že to byla tak trochu pomsta vystrnaděného světce, který měl chránit město před suchem.
Chvíli jsem váhala, ale potom jsem popadla baterku a začala lézt po úzkém žebříku, v podstatě do nicoty. Aspoň tak mi to připadalo, kdyby tam bydlel obří pavouk, který by mě chtěl sežrat, ani bych to nevěděla. V těhto věcech jsem byla úplný zelenáč.
Opatrně jsem slezla až dolů a stejně tak se otočila, až jsem cítila studené žebřiny na zádech. Osvítila jsem celou místnost. Naštěstí tam žádný obrovský pavouk nebyl.
Vlastně tam nebylo v podstatě nic. Byl tam jen stůl, kufr a pár svíček. Otevřela jsem kufr a tam našla deskovku. Otevřela její krabici a tam našla něco neuvěřitelného.
„Ten jeho hlas je otravnější než Malfoy,“ pošeptal Ron Harrymu, který div nevyprskl smíchy. Oba kamarádi si tak vysloužili káravý pohled od Hermiony. Ta se jako obvykle okamžitě přihlásila a dostala slovo.
„Odkud pocházíte, pane mimozemšťane?“ začala tato malá šprtka kolečko všetečných dotazů.
„Jmenuji se Alza, jsem obchodní zástupce Sirius Cybernetics Corporation a dělám průzkum trhu po zatím neoslovených cípech naší galaxie. Víte, co jsou to roboti?“
„Tím se mudlové snaží nahradit domácí skřítky, ne?“
„V Sirius Cybernetics Corporation jsme robota definovali jako vašeho plastikového kámoše, s nímž je radost pobývat!“
Alza mimozemšťan je zelený, což víme z předchozího drabble, tak by to mohlo projít, ne? :D
Za nápad zakomponovat do toho ještě Alzáka děkuju PríncipeEstrela <3
Tak si tak říkám, že už z toho mám seriál... Ovšem tohle téma je o začátcích, takže nějaký ten rok zpátky.
Smáli se jeho buřince, jeho třem kufrům, hedvábný kravatě, přízvuku i vznešenejm cizím slovíčkám. Smáli se, že nemá u boku šestiranný železo, ale Bowieho zabiják. Smáli se, jak se pořád ošívá.
Jenomže mně tím neklidem připomínal Billa Hickoka.
Už se nesmáli, když mu zkřížili cestu.
Nepotřeboval kvér. Když přišlo na věc, nikdo nesebral odvahu zmáčknout spoušť. Když on vytáhl nůž, trápilo ho jenom, aby si neumazal tu fajnovou kravatu.
Všichni se přestali smát, když ve starejch novinách objevili jeho nekrolog.
Nebyl to žádnej zelenáč. Prostě se rozhod, že si život střihne znovu, a ani Satanáš neměl koule říct mu ne.
Midshipman je od nejútlejšího mládí krmen vyváženou granulovou stravou pro štěňata středních plemen. Bocman by sice ráda, aby jako správná šelma časem jedl maso v poněkud méně zpracované podobě, ale po posledním pokusu přejít na krmivo s jiným složením, který skončil neúspěchem, další stravovací experimenty odkládá na dobu neurčitou.
Nicméně už nyní midshipman projevuje poněkud specifické chuťové preference. Nejoblíbenějším pamlskem je zelenina. S naprostým přehledem vede kedluben s mrkví a okurkou v závěsu. Na procházce se labužnicky pase na pampeliškách. Posekaná tráva v místním parku je prý také delikatesa. Bocman jen nevěřícně kroutí hlavou.
Midshipman je zjevně zakuklená finská koza.
Konečně.
Po všech problémech, zkouškách, probdělých nocích a šplhání po žebříčku hodností to konečně bylo tady. Oficiální list papíru, který oznamoval, že on, James Tiberius Kirk z Uprostřed Ničeho, Iowa, se stal kapitánem hvězdné lodi. Nová kajuta, nová hodnost, nový odznak, nová uniforma, celá krásně…
“Co to má být?”
Ústrojový důstojník ani nezvedl hlavu od obrazovky. “Velitelská uniforma.”
“Je zelená! Proč je zelená?”
“Ukázalo se, že původní barvivo je trochu toxické,” povzdechl si zásobovač: “Naneštěstí až potom, co se pár kapitánů zbláznilo a prohlásilo za císaře vesmíru.”
Přistrčil Kirkovy uniformu zpátky.
“Ale nebojte se. Na fotkách pořád vypadá jako zlatá.”
Založeno na faktu, že velitelské uniformy v původní sérii Star Treku byly zelené, ale na obrazovce vypadaly jako žluté/zlaté.
Děda letí poprvé v životě letadlem a dělá se mu špatně.
Zavolá si letušku a povídá: „Promiňte, jsem v létání úplný zelenáč, co když se mi bude chtít zvracet?“
Letuška mu dá pytlík a říká: „Kdyby něco, dědo, tak zvracejte do toho pytlíku.“
Později se letuška vrátí k dědovi, který spokojeně sedí, ale všichni kolem jsou pozvracení od hlavy k patě.
„Že vy jste nepoužil ten pytlík?“ zeptá se letuška dědy.
„Ale použil,“ odpoví jí děda. „Jenomže jsem pořád hodně zvracel, až se to do toho pytlíku nevešlo, a tak jsem trochu upil a kvůli tomu pak blilo celý letadlo.“
Colin se zadíval na zkrvavené dlaně. V pravé uvízl šípkový trn. Vytrhnul ho. Zašlapal do bahna.
V lásce nebyl žádný nováček. Zamilovat se stihl třikrát za sezónu. Absolvoval pětkrát tolik schůzek. Tančil jako bůh. Peníze mu propůjčovaly stín svatozáře.
Uhladil si módně sestříhané vlasy, otřel krev do čerstvě vyžehlených kalhot.
Zakládal si na jemných rysech i pěkně vykroužené bradě. Ani příjemně vykrojené rty nebyly k zahození. Líbat uměl už jako kluk.
„Jsi doma?“ Chloé nazdvihla hlavu z polštáře.
Colin ji pohladil po tváři. Voněla stojatou vodou v zátoce.
Zavřel oči.
Sledovat manželku, jak se trápí, se bude muset teprve naučit.
