DMD Bonus č. 03 pro 09. 4. 2024. Téma: Začarovaná partie - Rodinná sága

Říkávalo se, že děd zažil ještě dobu šťastnou, otevřenou. Měl i šťastnou ruku na výhodné obchody. Už se neříkalo, proč se upil a jakou bídou se musela babička s dcerkami protloukat, než našla svou skálu a vybojovala jim všem místo na slunci.
Doslova. Když vrátila duši Bohu, teta hladce vstoupila do jejích šlépějí a dům na rohu náměstí zpíval slovem božím, pílí věrných i pohodlím jistoty.
Neteřinky jí rostly po boku, starší se slibem odhodlání v očích. Mladší? Od mala lekala okolí, jen otevřela ústa. Zlé jazyky si špitaly.
Za severním obzorem se začal lámat svět.
Snad ji alespoň provdají?

Překonal pouště i stepi na koni rychlejším než vítr.
Vypořádal se s tříhlavým drakem. Jedna tlama chrlila oheň, druhá puch a třetí plivala jedovaté sliny.
Ukázal jí vysušené jazyky. Ani nemusel, věřila mu na slovo.
Prý sloužil na královském dvoře, kde šlechtici jezdili na koních v kruhu a trefovali se kopím doprostřed.
„Dědo, já chci taky!“
Oblékl princezně růžové šaty, kolem krku zavěsil náhrdelník téměř pravých perel.
Orchestrion vyhrával a terč tam byl.
Křečovitě se držela koňské hřívy a nožky, co ještě nedosáhly do třmenů, kopaly koníka do boků.
Udělal by pro ni všechno.
Jen přivolat svého syna zpátky nedokázal.

Moje prababička. Malá holčička, kterou vlastní máma poslala žít k příbuzným vzdáleným stovky kilometrů, protože její nový muž ji nechtěl. Na hrob jí jako jediná nosila živé kytky.

Její dcera. Dítě dvou milujících rodičů, jen tak trochu málo kluk. Mladšího bráchu milovala, i když měl celý život přednost.

Její vnučka. Ta, kterou otec spatřil poprvé v půl roce, když dostal opušťák, a nikdy si k ní nenašel vztah. Ta, která to na rozdíl od mladší sestry nikam nedotáhne. Rebelka, která zlomila prokletí. Vychovala tři dcery a všechny milovala stejně.

A my. My, co už se můžeme soustředit na všechno ostatní.

Jsem stará. Prý že. Jako bych se, cihlu po cihle, měla rozsypat. Postavili mě do kouta, snad abych jí a její moci nepřekážela a přece, když je nejhůř, hledá za mnou můj syn ochranu a bezpečí.

***

Mám už toho dost. Stojím mu věrně po boku, mocná. Nejmocnější.
A odpovídá snad moje postavení mé moci? Ne. Moje moc má být štítem pro jeho nedostatečnost. Nemoc nejposlednějšího z posledních.

***

Stojím první v první řadě. Matka to nechce. Otec se ke mně nezná. A já mám přeci jen pocit, že musím. Musím dokázat, že jsem něco víc než jen kuriózní, pruhovaná, černobílá figurka.

Václav 1888, dědoušek.
Byl úžasný, měl bílé vlasy, bílý knír. V kuchyni běhal po čtyřech, aby mi dělal koníčka. Voněl krásně vanilkou a pekl ty nejlepší rohlíčky.
Vladimír 1927, táta.
Prototyp Hrabalových pábitelů. Rozuměl snad všemu a uměl o tom krásně vyprávět. Sedávali jsme dlouhé hodiny spolu a on mi vysvětloval izolátory vysokého napětí nebo naopak, jak se rozmnožují mloci. Můj vzor pro všechny muže.
Daník 2020, vnouček.
Nevidíme se často, dělí nás 360 kilometrů, ale pak to stojí zato. Zpíváme, povídáme, čteme pohádky, stavíme hrady z písku, lítáme jak éra.
"Babi! A já pšijedu na Velikonoce, bajvit vajíška. Jo!"

Sir Edward a lady Eleanora, hrabě a hraběnka ze Somersetu, chtěli pro dceru někoho, kdo rodinu společensky, intelektuálně a majetkově obohatí.
Dočkali se Tobiase Snapea, prostého, na alkoholu závislého dělníka, který Eileen připravil nejen o nevinnost, nýbrž i šlechtický titul.
Bývalá komtesa si pro syna přála jediné – štěstí.
Že ho nalezne po boku Siriuse Blacka, by ji nenapadlo. Skutečnost, že se kvůli němu vzdal pití a s láskou přijal jeho holčičku, ji však odzbrojila.
Elizabeth, vinou své babičky neurozená, byla stejně pro všechny princeznou. Vychovali ji na hradě, pořídili jí koně…
Že se stala vévodkyní z Lancesteru, byla hříčka osudu.

„Mami, jak byla vlastně tvoje prabába Urfana očarovaná?“
„Inu, pomohla skřítkovi tonoucímu v bažině. On jí slíbil, že se bohatě a šťastně provdá. Týden nato se jí začal dvořit králův rádce.“
„Ale tím to neskončilo, že?“
„Neskončilo, kouzlo funguje nejmíň po dvacet generací: na dcery a dcery dcer… Jako by to bylo včera, když mě požádal o ruku největší štramák Kozlova, samotný arcimagus!“

O tři sta padesát let později.
„Mami, mám dojem, že kouzlo vyprchalo.“
„Mistr tesař sice není starosta, ale bohatý je. Nejsi s ním spokojená?“
„Jsem. Ale mojí dceři Bereně se od včerejška dvoří největší povaleč ve městě.“

Moji maminku a tatínka pojilo spoustu věcí, ale nic tak, jako šachy. Hrávali je spolu už když jsem byla malá.
Když rodiče zemřeli, nedokázala jsem se jich zbavit. Uklidila jsem je na půdu a tam taky několik let zůstali. Dokud je tam nenašel manžel. Hrával sám a v tichu, vždy černými. Trávil u nich spoustu času. Nechápala jsem proč, ale zdálo se, že ho to nějakým způsobem uklidňuje.
A pak přišla na řadu má dcera. Vytáhla desky a přichystala hru. Figurky se pohybovali samy. Neutekla, hrála. Bylo tam spojení. Každá výhra znamenala odpověď. Prohra zase něco vzala.
Partie nikdy nekončí.

Doprovázel mě všude, do vany i do postele. Můj první kluk. Tedy oficiálně. Ve skutečnosti gumovému panáčkovi Františkovi mezi nohama něco chybělo, a tak dostal jméno Jana. Na trůně nejoblíbenější panenky nevydržel dlouho, do roka byl nahrazen panenkou s vlasy, Katkou. František zmizel v propadlišti dějin. Aspoň jsem si to myslela.

Na novou službu čekal čtvrtstoletí. Tehdy má malinká poprvé nocovala u babičky a František se pohádkově vynořil z babiččiny pokladnice, aby jí dělal společnost. Poprvé, nikoli naposled. Babička už pár let není mezi námi, ale gumový panáček dělá společnost třetí generaci a vzhledem k jeho nezničitelnosti asi není poslední.

Plukovník seděl ve stínu ořešáku a pobaveně sledoval, jak si synové hrají na vojáčky.
Plukovník seděl ve stínu ořešáku a sledoval, jak si vnuci hrají na vojáčky.
Plukovník seděl ve stínu ořešáku a sledoval, jak si pravnuci s jeho nejmladšími syny hrají na vojáčky. Na té staré hře ho něco zneklidňovalo.
Plukovník seděl ve stínu ořešáku a sledoval, jak si jeho prapravnuci s nejmladšími syny hrají na vojáčky. Někde mezi těmi hrami pohřbil své první syny, i jeho vnuci už se začali hrbit, země si je volala blíž k sobě.
Čas s plukovníkem hrál hru bez jasných vítězů a poražených.