DMD č. 20. pro 20. 4. 2012. Téma: Nástup!

Fandom: Království ostrovů (originální fandom)
Děkuji Lejdynce za kopání
Ticho ranního úsvitu porušil křik. Pomalu rozlepila oči a zamžourala. Ven se nijak nehrnula.
Všechno bylo tak nové, čerstvé. Vychutnávala si to.
Byla ráda, že se rozhodla opustit Chrám a prozkoumat, co je za hranicemi neznáma.
Ten křik k tomu jakýmsi podivným způsobem patřil.
Verbíři proháněli dobrovolníky; ven ze spacáku, dolů k potoku, zpátky k tábořišti. Nakonec je nakřičeli do řady.
Ona k nim ale nepatřila.
Jen cestovala s nimi.
Bylo příjemné pomalu vylézt ze spacáku a jít se umýt kdy TY chceš.
Dobrovolníci na ni závistivě koukali.
Zvláštní pocit. Znala je tak dlouho, ale najednou už jí byli cizí.

Poznámka: Technicky vzato pokračování Začátku a Rodinné podobenky. Až na to, že v mezidobí se stala velká spousta věcí (a já ke své hrůza zjistila, kde je Gomera).
Stáli tu nastoupení všichni do posledního muže. I ti, které zranil při svém pokusu o útěk. Sandokan je přelétl pohledem stejně vřelým jako plamenným a založil si ruce v bok.
„Tygříci,“ začal, „tomuto muži jsme všichni dlužni život. Zachoval se čestně a odvážně. Odvezeme ho kamkoli jen bude chtít a už nikdy nebude naším nepřítelem.“
Yanez se zadíval na jasně modré moře spalované palčivým sluncem a na okamžik se mu zastesklo po vlídném stínu na dvoře rodného domu v Tomaru, po kvetoucích stromech, po známé kadenci rodného jazyka…
„Ale pokud si to bude přát, může se stát jedním z nás.“

Táborník musí být připraven na nástup do třinácti vteřin. Co se ale po zapískání nástupu skutečně děje?
první vteřina
Rychlonožka leze ze spacáku.
druhá
Mirek si přečesává účes.
třetí
Červenáček se přeráží o dveře a běží se ošetřit.
čtvrtá
Rychlonožka se převléká.
pátá
Jindra dojídá chleba.
šestá
Jarka zjišťuje, že má pod postelí neumytý hrníček.
sedmá
Červenáček si běží převléct roztržené kalhoty.
osmá
Jindra si čistí zuby.
devátá
Jarka pošesté kontroluje, že pod postelí nic nemá.
desátá
Rychlonožka si čistí zuby.
jedenáctá
Červenáček smrká.
dvanáctá
Mirek se významně dívá na hodinky.
třináctá
Všichni stojí vzorně seřazeni a hledí ke stožáru.

A/N: Slash (jak jinak?) :D No, možná radši 15+ (kdyby náhodou)
Tímto oficiálně vstupuji do řad dvojitých pirátů a Bratrstva ničitelů kalhot!
Strhal z něj košili. Políbil klíční kost, jazykem polechtal bradavky, kleknul si a sundal mu kalhoty. Podíval se nahoru a na jeho rtech zahrál zlověstný úsměv.
„Takhle už by to šlo,“ poznamenal a plácnul ho po zadku oděném v černých boxerkách. Vyškrábal se na nohy a chytil ho za ruku.
„Nástup ke skříni!“
„Cože?“ optal se Blaine. Vzrušením téměř nedýchal.
„Nebudu chodit se strašákem! Musíš přece někde v sobě mít zašitý nějaký styl! Bude to?!“
„Já přece mám styl,“ oponoval Blaine, ale poslušně otevřel skříň.
„Jistě. Styl Čekám velkou vodu. Ty příšerné krátké kalhoty zničím jako první!“ slíbil Sebastian temně.

Autorská poznámka: Toto drabble vychází z několika reálných událostí. Jména (kromě mé maličkosti) jsou smyšlená a jakákoliv podobnost s živými, mrtvými či nemrtvými osobami je čistě náhodná. :D
Písk! Ozve se píšťalka a v zápětí i bodrý hlas táborové vedoucí. „Nástup! Jedna, dva tři...“
„Liško, to přece neuděláš!“
„Jo, 'seš pěkně krutá!“
Vedoucí se ironicky ušklíbne. „Já nebyla ta, co navrhla otužování. Takže děvčata: čtyři, pět...“
Dřív než se dopočítá do třináctky, stojí osazenstvo tábora ospalé a remcající kolem stožáru. Tedy, většina.
„Keckale, vylez!“
„Nevylezu! Je půl šestý a v tuto dobu slušní pohané spí!“
„Když jinak nedáš...“
Popadnou protestující dívku a dovlečou k přehrádce.
„Takže tady Keckal nám předvede, jak se správně otužovat.“
„Liš-“
Plác!
Dívka se s nadávkami vynoří z vody. Není snadné chodit do skauta.

Všichni do řady, nástup, hezky podle velikosti. Vpravo v bok. Poklusem klus. Parkem jako stádo idiotů. Vždycky měla pocit, že si nafackuje vlastním poprsím. S tempem, kterým se nezadržitelně zvětšovalo, ani nemělo cenu si kupovat sportovní podprsenku. Jakmile se naskytla příležitost, ladně zaplula do křoví a zapálila si cigaretu. Frajerka.
Překotný běh o dvacet let později jí naznačoval, že měla v mládí méně kouřit a více běhat. S tím odporným množstvím útěků o život, které provozovala, by se určitě vyplatila i ta sportovní podprsenka, ale to by v ní musela chodit pořád. Prostě až ho doběhne, kopne Doctora do zadnice.

Poznámka: Snad se s nástupem noční můry vejdu do tématu.
---
Jsem strašně unavená. V noci nemůžu spát a ve dne už to také nejde. Vím, že mám převrácený denní rytmus, ale jako student bydlící na koleji, mám na spaní častokrát větší klid za denního světla.
V noci se chodbou rozléhají odrhovačky či neartikulované výkřiky společensky znavených spolubydlících. Ve dne jsou všichni pryč a já se věnuji intenzivnímu studiu rubové strany očních víček.
Je tenká a prokreslená sítí krevních vlásečnic nepatrně pulzujících v rytmu srdce. Bum, bum. Bum, bum. Bum. Krev, krev, krev. Démoni.
Krev a motýli s černými křídly. Proto se bojím spát. Protože sotva zavřu oči, objeví se Oni…

„Nástup!“
Vybíháme z ubikací a řadíme se venku. Proč? Nevíme. Hodinu stojíme na buzerplace a pak nás posílají spát.
„Nástup!“
Stojíme už hodinu na dešti a nic se neděje. Déšť přechází ve sněžení. Nechají nás tady zmrznout? Skupina benediktinů začíná zpívat žalmy. Museli svléct i kazajky, ale zdá se, že na ně mráz nepůsobí.
„Nástup!“
Co zas? Proč nás nenechají vyspat? Pomalu svítá. Bachaři přinášejí mrtvá těla našich tří kamarádů. Nesou je kolem nás, abychom si je dobře prohlédli a zapamatovali si, že z uranového koncentráku se neutíká.
Budeme si to pamatovat. Ale hlavně si budeme pamatovat ty mrtvé. Všechny.

Když se projektovalo Londýnské metro, musel mezi představenstvem sedět nějaký upír. Nebo jejich přívrženec, protože se ukázalo, že půjde o dokonalé místo pro lov – svačinka o spoustě chodů v balení z něhož se nedalo utéct.
Takže po několika nahlášených incidentech stavitelé pozvali odborníky na slovo vzaté...
Když Jessie vystoupil z kabiny řidiče metra, tetela v ruce se mu nebezpečně zablýskla.
Upír zasyčel.
„Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají,“ zahlásil hyenodlak teatrálně, okamžik před tím, než se s lehkým skřípáním opravdu zavřely, souprava se rozjela... a začaly padat nemrtvé hlavy.
Vtipálek. Kdo by čekal, že se to tak ujme?

Trubka zakokrhala nástup. Bitva začala krátce po poledni. Královi kručelo v žaludku. Dnes ještě nejedl. Teď utíkal. Utíkal před děsem, který měl stále před očima, tu krvavou řež. Lítý boj. Strachem zkřivená tvář proti obličeji, který svůj úlek schovává za krutost. První řada Turků padla. Druhá a třetí řada už se nedala. Tak jako když udeříš mečem do peřiny, působila lehká islámská jízda. Pak ještě útok zezadu. Bojovaly jen vysílené zbytky zoufalých. Prchal před smrtí. Jeho útěk lemovali mrtví. Bažina po něm napřáhla ruce: „Pojď, můj milý, ke mně." Marně se bránil. Její objetí bylo pevné. Stáhla ho k sobě.