DMD č. 20. pro 20. 4. 2012. Téma: Nástup!

Pozn.: Navazuje na Večerní expres a Večerní výšlap.
Loď. Mezi stromy. Na polámaných stromech.
Po jednom stromu šplhá žena. Pak se přehoupne přes zábradlí.
Dveře do podpalubí se náhle otevřou. Z nich vyjde muž. Přijde až ke Katce a natáhne k ní paži. Jako kdyby se bál, že je jen přelud.
„Jako kdyby se svět přede mnou divně rozpil. Chtěla jsem se podívat zblízka. A najednou jsem byla úplně někde jinde.“
Sedí spolu v lodní kuchyni u horkého čaje.
„Usnul jsem při čekání na metro. Pak jsem uslyšel „Ukončete nástup...“, lekl jsem se a rozběhl k vlaku. Svět se divně zatočil a já se ocitl tady.“ Odmlka. „Předevčírem.“

Kdo mi poví, kdo je hlavním hrdinou tohohle drabblete? :D
Polkl. Před ním bylo cosi, jako společenská místnost, kde se aktuálně nacházela čtyřka holohlavých goril a dva pankáči s hrůzou se krčící v rohu.
„Hele, nováček.“ prohlásila chytře první gorila.
„No jo, a jaký má pěkný číro.“ odvětila druhá s nebezpečným úsměvem.
Ani nevěděl jak, během několika sekund se ocitl pod těžkými těly, která ho očividně brala spíš jako pytel odpadků, než jako člověka.
Když pak seděl v pokoji a s hrůzou si prohlížel všechny ty modřiny a natržený ret, byl zoufalý.
'Teprv jsem sem nastoupil a vypadám takhle... Jak, proboha, budu vypadat za pár týdnů? A co mé vafle???'

Chvatně (ostatně jako obvykle jsem chvíli zaspal) po ránu vyrážím z bytu a nastupuji do výtahu. Na nástupišti nervózně očekávám příjezd tramvaje, ze které se doslova vylévají lidé (vystupovají není pro tuto akci ten správný výraz). Po desátém pokusu marně nastoupit (či nalít se?) zběsile prchám směrem k místu mé nové práce, kam mám dnes nastoupit (nástupní plat byl celkem slušný, a dokonce jsem přežil i vstupní prohlídku u doktora, začínající slovy „Nástup, svléknout!“).
Když pak večer zřím nové téma „Nástup!“, rezignovaně se svou žlutou kačenkou nastupuji do sprchy s myšlenkou, že zítra mně zcela určitě čeká nástup na psychiatrii.

"Line up!" The instructor is never gentle. We rush to form a line, some thirty boys dressed in white, all blond, blue-eyed.
"Today I'm gonna select one of you for special service!" We quiver. Those who go to serve rarely return.
When he calls my name, only the fear of him keeps me from crying.
They escort me to a manor. I have been purchased to please, the mistress informs me, and though her hands and lips are soft, I almost miss the instructor's harshness. That, I could understand. The things the lady does to me, I fail to grasp.

Kryštof se spokojeně nadechl čerstvého vzduchu a vychutnal si pohled na malé, tiché nádražíčko. Bíle omítnutý drážní domek, zelený plot, vysoká, plody obsypaná švestka. Bylo hezké být zpátky.
Vzpomínal si, jak sem jezdili jako děti, s bratry a s otcem; vždy každý rok touto dobou.
Teď, o dobrých dvacet let později, se sem vrátil s vlastními syny. Z cesty drezínou měli oči navrch hlavy zrovna tak, jako tehdy oni.
Před vechtrovnou postával debatní kroužek. Poznal mezi nimi starého známého vechtra Hájka. Dědek jeden, skoro vůbec se nezměnil.
„Drobotino, nástup!“ zavelel Kryštof Nastoupil nové generaci harantů. „Košíky do rukou a česat!“

Odraz ryokanu v průzračné vodě po ránu zářil a zábradlí bylo pěkně vyhřáté. Přesně akorát na chvilku lenošení na sluníčku…
„Nástup na úklid!“ zatleskal rukama mistr, čímž tuto idylu dokonale zničil.
Po dřevěném schodišti se začal rozléhat dupot nohou. Rin ještě zívala, když si v běhu uvazovala zástěru. Dnes ji čekala spousta dřiny. Podlaha byla po včerejších hostech nechutně ulepená a vany plné nepořádku.
A není divu, když každý večer nastoupí na palubu výletní lodi směřující ke ryokanu další nekonečný zástup pozemských bohů, kteří mají navzdory své éterické podstatě občas pěkně špinavé nohy, pomyslela si neuctivě. Tak zas do práce…

Konečně nastává ta chvíle. Dlouho očekávaná, odkládaná.
Je vydán povel a už nastupují.
Pravda, ne příliš ochotně, některé je třeba vyzvat opakovaně.
A řadí se také dost neukázněně, stále je na ně potřeba dohlížet a rázně je napomínat. Ukazovat jim, kam mají jít.
Najdou se mezi nimi i zbloudilci, kteří tam vůbec nepatří.
Potom je nutné znovu přehlédnout celé shromáždění, tu a tam někoho přesunout, srovnat počet. Někde doplnit, jinde ubrat.
Ale nakonec jsou přece jen všichni řádně nastoupeni.
Mohlo by to být lepší, ale aspoň že tak.
Sto slov seřazených do jakžtakž smysluplných vět.
A další bod je splněný.

Andrej se vyhnul zařazení do pravidelného oddílu poukázáním na to, že je felčar.
Velemir takovou výmluvu neměl.
Ne že by se nemohl maskovat jako mastičkář. Byl nesporně více než schopen na požádání stvořit řadu různě odporně páchnoucích mastí, z nichž by mělo deklarované účinky rozhodně mnohem více, než bylo u běžných mastičkářů obvyklé. Popravdě řečeno by byly účinné všechny.
Jenže on potřeboval být přítomen na bojišti. Nebo raději někde poblíž.
Velitel si vymyslel, že nechá jednotku nastoupit.
„Kde máš zbraň?!“ osopil se na Velemira.
Čaroděj se ušklíbl a hvízdl.
Zapleskala křídla. O Velemirovu tvář se něžně otřel čumák porostlý šupinami.

„Fitzi, dávej pozor! Nástup účinku těchhle jedů se zásadně liší a podle toho je musíš umět použít. Když chceš, aby se oběť skácela okamžitě k zemi, tak nejlepší je tenhle. Je to dost teatrální, ale občas to smysl má.
Co si vybereš, když má jed působit až dlouho po aplikaci a celé to musí vypadat jako nějaká divná žaludeční choroba? Nevíš, co? Lítat po hradě, otravovat v psinci, to jsou věci, které ti jdou náramně.“
Bylo mi šest a můj prastrýc, králův nemanželský bratr, mě učil nenápadně naslouchat a používat jedy. Královský levoboček může být buď mrtvý, nebo užitečný koruně.

Varování: Toto drabble obsahuje sprosté slovo.
Říká se jí šťastná. Nikdo sem nenastupuje dobrovolně. Celej rok tu prší. Když neprší, tak chčije. Co sem tady, Slunce jsem nezahlíd.
Jó služba v pohraničí.
Tahle tvrz už neni ani prdel světa. Stejně při zatmění vyhlásili nástup. Prší.
Žvejkám Listí. To je tak jediný, co se dá v týhle díře dělat. Nástup ubíhá rychlejc.
Okolí nejdřív potmí, je vo chlup větší zima, ale rychle to odezní.
Ksicht vedle ksichtu má výraz žvejkače.
Pokaždý, než někomu nabídnou převelení, se zeptaj, jestli chce dvaadvacítku opustit.
Listí se užívá čerstvý a jinde neroste.
Nikdo neřekne jo.
Šťastná dvaadvacítka. Odsud jedině nohama napřed.