DMD č. 9 pro 9. 4. 2024. Téma: Jsi-li sobec; opusť obec!

„Posaď se, Grangerová!" ukázal na židli před sebou.
„Už deset let jsem Weasleyová," odsekla, ale poslechla. „Proč chceš číslo na mobil? Vůbec, jak to že máš smartphone? Ty čistokrevný."

„Protože jsme si s Blaisem po porážce Voldemorta uvědomili, že už dál nemůžeme ignorovat mudlovský pokrok, že doby, kdy magie poskytla kouzelníkům výhody jsou pryč. Pokud nechceme skončit někde na okraji společnosti nebo v Azkabanu jako naši rodiče, musíme odložit pýchu a sobectví čistokrevných."

A pak vylíčil celou anabázi od Gregovy nehody, Severusova zaškolení i prvních samostatných krůčků v mudlovském bytě, kde se zrodil plán na propojení mudlovského a kouzelnického světa.

„Chcípni, zrůdo!“ prskaly i malé děti, které stěží dokázaly vyslovit „r“. Úlomky tašek a kusy cihel bubnovaly o Johanina záda, ale ona šla netečně dál. Rty semknuté, oči upřené k bráně, modřiny a šrámy na ramenou a na temeni nebyly důležité. Lokty a dlaněmi se snažila odrážet ty kusy trosek, které mířily na vypouklé břicho. Cítila, jak se maličká Markétka v břiše činí, jako by se sama pokoušela letící kusy zdiva odkopnout. Dav u brány řídl, příroda děsila každého. Snad jí ukradené jídlo dodá dost síly k běhu. Jestli naráz nedoběhne alespoň k Havlbrodu, bylo poslední pro ně pro obě.

Rimmer wasn't stupid. Lister was forcing his hand; had been manipulating him from the very moment Ace had told them he was dying.

He wanted Rimmer to leave.

And frankly, who could blame him? It was bad enough having to share a mile-long spaceship, but Starbug's cramped quarters must have driven him over the edge. Of course he'd jump at the opportunity to throw Rimmer out of the nearest airlock.

He didn't have to be so gointing smug about it, though.

"Don't go, bud," Cat yelled through the Wildfire's accelerating engines.

"I have to," Rimmer groused to himself. "I'm selfish."

Starý Bencúr seděl za dřevěným stolem, nad lahví dopité slivovice.
„Otec, čo to s vami všetkými je?“ Matej se chvěl zuřivostí. „Umrela žena a nikto to nerieši!“
„Teba zaujíma čo? Si sebec! Zdrhol si z Doliny. Ak zdochnem, ani nebudeš vedieť kedy!“
Otec jinak žádat o pomoc nedokázal. Matej si sedl naproti, oba zadržovali slzy.
„Kata bola ako ty. Jalová. Bez potomka. Načo komu taká! Tvoja mater ale bola kurva. Bol si len jej. Obe si zaslúžili skapať!“
Zvednutá pěst zastavila na hraně krvi. Úderu. Před otcovraždou, před prokletím.
Matej vstal. Ne pokojně, apaticky.
Dům opustí navždy, vesnici ještě ne.

Všechny kostky byly vrženy a draci poklidně spí v jeskyních.
„Co příští pátek?“ zeptá se Druidka.
Kouzelník zavrtí hlavou. „Nemůžu, hlídám děcka. Sobota?“
Oba pozvednou oči k nebesům, a ozve se hromový hlas.
„Sorry, celej víkend budu v Praze.“
Všichni tři si povzdechnou.
„Dobře, fajn, co tohle,“ zamyslí se Druidka. „Já ve čtvrtek vynechám přednášky, ty,“ ukáže k nebi, „máš volno, a Kouzelník zkusí ukecat brzký odchod z práce."
„No dobrý, ale co Paladin? Ten čtvrtky nemůže.“
„Není tady, aby se domluvil, takže buď se přizpůsobí, nebo nehraje.“
„To zní jako plán,“ zahřmělo z nebe. "Jeho postavu kdyžtak sežral drak."

„Ludomíro, na slovíčko,“ oslovila mladou divoženku Starší Slavěna. „Ne tady, pojď se mnou do Háje,“ pokračovala. Okolostojící žínky rychle odvrátily zrak a úpěnlivě si hleděly svého.
Tak a je to tady, blesklo Ludomíře.
Pod stromy v Háji svítily ve svěží trávě kvítky orsejí a sasanek.
„Jak víš, Ludomíro, síla našeho společenství je v pospolitosti… ale ty naši náruč neustále odmítáš. Odmlouváš Starším, neplníš povinnosti Kruhu. Vrchní Stařešina rozhodla: odejdeš ze Šárky a budeš žít výlučně mezi lidmi, kteří se tě budou bát a odmítat tě. Snad časem prozřeš. Jdi. Máš dvě hodiny.“

Do Háje vstoupila Ludomíra; odešla z něj Alča.

Azirafal pokojně nalil další šálek čaje a položil ho na prostírání naproti sobě. Automaticky přidal do čaje dvě kostky cukru a kapku smetany. Crowley tiše pozoroval jak mu připravuje nápoj jistými pohyby rukou.
V tu chvíli medvědice shodila plechovku z poličky. Ta s rámusem dopadla na zem, víčko odskočilo a malé sušenky s barevným sypáním se rozkutálely po celé kuchyni.
Crowley se naježil: „Víš ty co? Nechci čaj, chci koňak. Chci sedět v křesle u krbu, zabalený v dece. A taky chci ty malé koláčky s posypkou, po kterých se vrhá támhle medvědice.“
Nasupeně oddusal z kuchyně a práskl dveřmi.

"I just want to be selfish," said Victor softly and nuzzled into Henry's nape. They were lying in bed, spooning.
"I thought we were being selfish," Henry replied, then turned around to face Victor. "Why do you think we are here?" he laughed.
"You know what I mean," said Victor. "I love being here with you, in the middle of nowhere. This weekend was incredible! This was the best birthday present. I didn't miss the city at all! I just wish it could always be like this."
Henry gently cupped his face and kissed him. "Me, too, love. Me, too."

Seděl na kamenitém břehu poblíž přístaviště. Mořský příboj mu omýval chodidla.
Z blízkého svahu sem zvolna doléhal rozhovor dvojice turistů. Postávali u jedné z proslulých kamenných hlav.
„Zlato, pojď do záběru! A usmívej se, přirozeně! Followeři milují přirozenost!“
„Mami…“
„Dáš mámě pusu? Ale jdi, nestyď se! Takhle, vidíš? Krásná kompozice…“
„Proč nedáš pusu tý soše? Stopro by to ocenila. Followeři taky.“
Chvíli to poslouchal. Bylo v tom něco blízce nepopsatelného.
„… pořád budeš moje miminko!“
„Proboha, mami!“ zaúpěl znovu ten nebohý teenager. Matka jako by neslyšela.
Pak iPhone Harriet Dowlingové vyletěl do vzduchu, udělal sérii kotrmelců a jedno velké důrazné žbluňk.

„Mám to smutný,“ řekne Liška, když se vrátí z Obanu.
Ten večer sedí ve třech a porovnávají poznámky.
Rezka pokývá hlavou a spustí. Sledovala tu druhou, takřka nezřetelnou stopu.
Na Skye.
Jednoduchý příběh.
Rodina je důležitá. Dobré sousedské vztahy taky.
Když vám rodiče domluví sňatek se sousedovým synem, tak si ho vezmete. A co, někoho si stejně vzít musíte.
Mít rád, nemít rád; láska je přežitek z dob nedávno minulých.
Zvykneš si.
Nezvykla.
Místo toho ji našli v posteli s jeho sestrou; láska, tvrdila.
Pro své potěšení se otočila zády k rodině.
„Už nejsi naše dcera!“ řekli jí. „Odejdi!“
Odešla.