DMD č. 6. pro 6. 4. 2024. Téma: Já sama!

Kokpit sa otrasie; spŕška nadávok spoza stien simulátora sa mieša s poplašným blikaním na riadiacej konzole. No tak, to predsa dokážem! Tretíkrát už musím prejsť! Zhlboka sa nadýchnem, schytím kormidlo a s nemým výkrikom sa dávam do akcie. Alarm razom tíchne, svetlá blednú. Obraz na monitore sa vyrovnáva. Cítim, ako zo mňa padá balvan vo veľkosti Tatier. Pokojne doteperím raketoplán na pristávaciu dráhu a opúšťam simulátor.
„Takto sa do vesmíru nedostaneš,“ začujem inštruktora. „Vravel som...“
„Verte mi! Nepotrebujem dozor. Dokážem pilotovať aj sama!“
„To ťa potom čaká ešte dlhá cesta. Nabudúce?“
Zamračím sa. Fajn... ale štvrtý pokus už naisto dám!

Byla první dubnová sobota, teplo jak v létě, slunce svítilo, všechno kvetlo najednou, včely bzučely, Mach, Šebestová, Horáček a Pažout si vyrazili na výlet, ale pak měli žízeň, seděli zmoženě venku a Mach povídal, třeba malý dron, a Pažout řekl, Machu, ty šílenče, dron by všechno vycamral, ale kdybychom se třeba proměnili ve slony s dlóóóuhatááánskými choboty, a Horáček řekl, Pažoute, přemýšlej, chobot je nos, to je na utopení, a sluchátko řeklo, upozorňuji, že umím předměty i teleportovat, a Šebestová řekla, jste všichni blbouni, zařídím to sama, vstala, šla dovnitř k výčepu a opravdu ta čtyři piva přinesla úplně sama!

Šestá večerní se blíží. Sedím na gauči a zadávám v mobilu číslo. Není to na mě znát, ale celá se klepu, a srdce mi buší jak splašené.

Larim mě lehce pohladí po noze, aby mi dodal odvahy, a jeho rodiče mě upřeně pozorují.

"Zbytečně se tím netrap," pronese tchán. "Doteď si s nima komunikovala bez problémů."

Má sice pravdu, ale mail si člověk může zformulovat v klidu.

Zmáčknu zelené tlačítko...

"Hello, this is Eillen. I am calling on behalf of Mrs...," začínám poté, co mi někdo zvedne hovor.

V obýváku sedíme čtyři, přesto jsem na hovor do Ameriky jsem sama.

Pouze co bylo viděno, je na Dolině pravdou. Popřípadě slyšeno. I pan farář je pravda.
Mezi velkými událostmi je informační prázdno.
Kožich lišky pytlačky už se sušil u koželuhů. Byla chycena do klepce.
Sníh pohltily louky, ovce i krávy se všechny vracely z pastvin. Chlévy se plnily mláďaty. Nik neutopil nadbytečné štěňata. Bylo dost mléka pro koťátka na každém zápraží.
Opravovaly se chalupy, společně se oralo. Do kostela se chodilo v čerstvé bílé a do hospody na jeden pohárek s kamarády.
V zákristí šepotaly.
„Ja sama som videla Anču, keď vošla do Pištovho domu. To ráno, keď mu zmizla Kata.“

Netopýr neloví jako nějaký nudný pták. Zob, zob zob, klov. Nuda. Zííííív.
Kdepak, my jsme nápaditější.
Spousta z nás loví elegantně a vražedně. Roztáhne velká děsivá křídla (a neopovažujte se říkat něco o roztomilosti!), zákařně bací kořist v letu, nemilosrdně ji nabere ocasní blanou a odtamtud elegantně sebere do velkých děsivých zubů.
Netopýr vodní je ještě lstivější. Umí sbírat ocasní blanou z vodní hladiny. Nebo pavouka z pavučiny. Pavouk se snaží utéct, ale je mu to málo platné.
My velcí tiše a vražedně sbíráme kořist ze země.
Takže stačí, když mi přisunete krabičku! Já už si toho cvrčka vezmu sama.

Naše oblaka plula k severu. Máš štěstí žes plách. Štěkají na mě všichni psi světa, běžím po kolejích k vrakům a hádej, jsem sama.
Byla to láska, co mě vytrhla z půdy, mé domoviny, co sází na břehu jezera další a další víru. Ale mizím ze dvora, skrz stromy a vláhu nasávám živiny, pracně a bolestivě, protože věřím.
Naivně ležím, čekám až mě přijdeš zachránit, vsugerovávám si to, živím to. Je zle chtít vábit jistou smrt o tolik let dřív. Snad o rok či dva, i to je dost.
Máš oči plné mořské pěny, chci je mít. Já sama, snít.

„Další.“
Když si přečetl jméno na dnešním posledním spisu, ztuhnul. Nevěděl, že někteří atentátníci jsou ještě naživu. Třeba i jeho strýcové…
„Weasley!“ vřískla Moodyová. „Další!“
Když se hned neměl k akci, sáhla po vlastní hůlce. „Accio spis! Proberte se!“
Sama se při pohledu na poslední budoucí matku počátku svého programu ošklivě usmála. „Marlene… Bývaly jsme spolužačky, věděl jste to?“
Zakroutil hlavou.
„Prvotřídní krev a ona se dá k té lůze… Tady se o ni dobře postaráme. Dohlédnu na to osobně.“
Zamrazilo ho. Ale až po letech měl v soudní síni poprvé slyšet, jak daleko dovedla Moodyová svůj nejdražší osobní projekt.

Zámek cvakl a já otevřela dvířka. Napětím a vzrušením jsem skoro nedýchala. Tatínkova Praga měla tmavě červenou barvu, vnitřek laděný do tmavě hnědé. Byl to ten nejlkrásnější stroj, jaký jsem kdy viděla.

A teď si ho půjčím.

Sedla jsem za volant, pravou rukou stáhla okénko a levačku položila na řadící páku.

Motor škytl a zapředl jako kočka. Ten zvuk jsem zbožňovala.

Pomaloučku jsem se rozjela, ale zastavila se těsně u výjezdu z garáže. Vedle vrat visela na zdi fotografie pána s hustým šedým knírem, bradkou a skřipcem na nose.

Jeho vždy přísný pohled jakoby najednou změkl v úsměv, koutky zacukaly...

Od chvíle, co pro velkou lásku opustila všechny své blízké, plakala desítkou různých způsobů. Tiché slzy stesku, hořké slzy ponížení, zajíkavý nářek zlomeného srdce.
Sladký pláč úlevy, když pochopila, že se vrací domů.
Stovky slz jako cena za špatná rozhodnutí, stovky slz a dítě pod srdcem, které nedovedlo zastavit odchod svého otce.

Když zpátky ve Vídni poprvé uviděla Konstantina, rozhodla se znovu. To proto ji Antoine nemohl milovat. Nedokázala si připustit jiný důvod. Nemohla. Ta zrůda v mužských šatech zaplatí. Už žádné slzy.
„Udělal jsem vám něco, Karoline?“
Jeho strach ji naplnil radostí, jež téměř zakryla ostrost bolesti. „Úplně všechno.“

Zírala bezduše na zlatou sochu uprostřed haly. Měsíce se ploužila ředitelka Spellmanová školou jako ztracená duše.
Lilith ji se zájmem z dálky pozorovala. Nikdy neoplývala přehnaným soucitem, ani nevnímala sentiment stejně jako smrtelníci, ale okusila žal. Něco z té ženy v ní rezonovalo. Hloubka jejího smutku a truchlení byla neodolatelně nádherná. Čarodějčin půvab byl nepřehlédnutelný.

Rituál, při němž se Sabrina obětovala, nebylo možné odestát. A zatímco Hilda měla svého doktora, Zelda zůstala osamocená. S tím se démonka sama dokázala ztotožnit, neboť ani jí nezůstal nikdo, na kom by opravdu záleželo.
Možná, že spolu by se zvládly posunout v životě dál.