DMD č. 17. pro 17. 4. 2012. Téma: Krev

Varování: Mučeníčko, mučení
Poznámka: Navazuje na drabble V zajetí
----
Čepel ze sopečného skla odrážela plameny voskovic. Jak se blížila k odhalené paži, odlesky se vytrácely. Pomalu, téměř laskavě se přivítala s bledou kůží. Prořízla ji stejně snadno jako předtím vzduch. Nechávala za sebou ránu s hladkými okraji a potůček temně rudé krve.
Když se první kapka Markovy krve dotkla okraje kamenné misky, Jaroslav sykl. Střelil pohledem po Danielově kamenné tváři zborcené pramínky krve z čela posetého ranami od čepelí koruny z žiletkového drátu. I on upíral své oči na bezvědomého druha ve zbrani.
Za bezvýraznou maskou muže korunovaného stejně jako před tisíciletími ukřižovaného Syna božího nyní rostla touha zabíjet.

Čekala na něj. Jako už tolikrát. Schoulená v křesle, přikrytá dekou, vyděšená uvnitř až do morku kostí. Co když ho prohlédne? Co když se tentokrát nevrátí...? Otřásla se při té představě děsem. Přitáhla si deku blíže k tělu a strčila nohy pod sebe. A vzápětí zaslechla tu ránu. Značila jediné - vrátil se! Vběhla do vedlejšího pokoje a strnula. Pro samou krev neviděla jeho tvář. Přeběhla k němu, přivolala snad všechny léčivé lektvary, co jich tam bylo. A když ho ošetřila, jako už tolikrát vzala jeho hlavu do dlaní a něžně jej hladila po vlasech. "Severusi...". Slzy jí stékaly po tvářích.

Bruno sa vpotácal k Rollandovi do pracovne.
„Ty vyzeráš. Stoj tam, ani sa nehni, ešte mi to tu zakrvavíš.”
„Väčšina tej krvi je od mojich súperov. Mám šťastie, že ma otec tak tvrdo trénuje. Keby nie, museli by ma sem priniesť. Ak by ma ešte vôbec niesli sem.”
„Tie vaše turnaje. Jedného dňa sa pri tom zabiješ. Počkaj, hneď ti ju prinesiem. Už jej je málo, budeme musieť vyrobiť ďalšiu. Zajtra ťa tu čakám.”
„Vďaka.”
Bruno si zobral masť a odobral sa do svojej izby. Rana na ruke nebola príliš hlboká. Dôkladne ju vyumýval a natrel masťou. Pekelne to štípalo.
Autorská poznámka: Keď ma nič rozumné nenapadlo...
Kniha

To není krev. Všechny ty hnědnoucí otisky na nástrojích, na materiálu, skvrna na koleni, znovu a znovu rudnoucí místa v dlani. To není krev. To je jenom moje zarytá paličatost. Chtěla jsem to mít, a chtěla jsem to mít hned. A taky že jsem to dokázala. Ty skvrny a šrámy a puchýře, to jsou jen místa, kterými se tvrdohlavost drala na povrch, když už jí bylo tolik, že se nevešla dovnitř.
Je potřeba je bolestivě vydezinfikovat, aby se dovnitř nedostala infekce, například pocit nedokonalosti nebo studu, a zalepit takovou spoustou náplasti, že na stole zbude oslavná mohyla z bílých útržků.
Toto je věrná reportáž z dnešního dopoledne. Police, kterou jsem chtěla vmontovat do skříně, byla o pět milimetrů delší, než měla být, a tak jsem ji musela ořezat a obrousit velmi primitivními nástroji, aby se vešla. A ne, nemohla jsem počkat, až pojedeme za tatínkem, a použít jeho profesionální hoblovku. Dala bych sem fotku své levé ruky, ale stydím se. Zřejmě přece jen došlo k infekci. :-)

Měla jsem promyšlené jiné téma, ale hodně podobně ho zpracoval Galadion (zdravím). Tedy horkou jehlou, BJB
Sedí proti sobě, vzduch hutní rozpačitým tichem. Zavřela oči a dělá, že spí. Ale nespí, Joza si je jistý. Pozoruje její ruce. Jsou bílé a jemné. Drží je křečovitě, aby nebylo poznat, že se chvějí. Nebude tak sebevědomá, jak se tváří. Slečinka z města.
Vlak tiše drkotá k horám. Potřebuje se ztratit, říkal ten doktor s ustrašenýma roztěkanýma očima. A Joza ví, co je jeho povinnost. Dala mu život. V jeho žilách koluje její krev. A ten dluh musí Joza splatit. Dá jí všechno, co má. I svoje jméno. I když ona nebude chtít. Protože jinak by v horách nepřežila.

„Parvati?“ oslovila Hermiona spolužačku, „Něco bych potřebovala.“
„Co?“
„No… to je složitý,“ zamumlala. Nemyslela si, že se bude stydět zeptat.
Samozřejmě, že byla poučená. Věděla o ženských cyklech všechno - pokud šlo o mudly. Vůbec ji však nenapadlo, že v Bradavicích nekoupí vložky. Doufala, že je snad nějaký lektvar, kouzlo… nějak to přece čarodějky řešit musí!
„Kdo to je?“ vyhrkla Parvati, „Znám ho?“
„Nejsem zamilovaná!“ povzdechla si Hermiona.
„Tak co?“
Proč nikdo nenapsal knihu: ‚Rady dospívajícím čarodějkám‘? Slíbila si, že až to zjistí, sepíše ji sama.
„Dostala jsem to.“
Parvati jen protočila oči. „Tak si zajdi na ošetřovnu pro vložky,“ odvětila.

V dětské postýlce ležel Vyměněnec a lesní muž s jeho synem utíkal k okraji lesa. Richard vyběhl z domu a cestou strhl z hřebíku nabitou kuši. Přiložil ji k tváři a vystřelil. Lesní muž padl na zem.
Kolem šípu, zabodnutého pod jeho lopatkou, nebyla žádná krev. Richard vzal do náruče dítě a strnul.
Stromy se neuvěřitelně rychle přiblížily a natáhly k němu své větve. Dříve, než se stačil rozběhnout, se mu kolem krku obtočil zelený šlahoun.
Tentokrát se to bez krve neobejde, napadlo ho těsně poté, co mu ostrá větev probodla záda a těsně předtím, než mu oči zalila mlha.

Varování: Brutalita
Světlo žárovky bliklo. Jako když malá muška proletí proti slunci. Poprvé, podruhé. Vlákno párkrát zabzučelo, a pak oněmělo. Tma v mlčenlivých a vytrvalých krocích postupovala dál. V rohu čítárny seděla skrčená holčička a listovala knížkou. Stránkou za stránkou, obracela list za listem a pokaždé to vydalo ten tichý, tupý zvuk. Rezonoval po celé místnosti, protože tam nikdy jiný nebyl. "To je ale zvláštní, vždyť když jsem přišla, bylo tu tolik lidí." Najednou si toho všimla. Když jen koutkem oka zahlédnete, jak se stín za vámi pohnul, ztuhnete hrůzou.
Knihy ožily. Nezbylo po ní nic. Ani stín a ani kapka krve.

„Vydrž,“ povzbuzuje ji bráška a klekne si vedle ní. Je hrozně hodný, že má o ni starost a nejde dál sám, i když má rty rozpraskané žízní, chladem, hladem. „Půjdeme dál, až si odpočineš.“
Všude kolem vidí jen kopce a lesy bez konce.
Pro pohraničníky, kteří je objeví, jsou Hänsel und Gretel.
Bez cesty posypané drobky, beze jména, zato s příšerou v patách, ale pst, o té nikdo neví.
Deset let poté Anna pátrá po bratrovi. Kamínky a drobky chleba nejsou zapotřebí. Stačí sledovat jeho krvavou stopu: Heidelberg, Frankfurt, Mnichov, Praha... Je monstru v patách a je jím dychtivě očekávána.

Poznámka: Jo, vymyslet něco na tohle "lehké téma" dalo zabrat.
Je pátek po Kristově nanebevzetí. Stoupající ranní slunce zahřívá veliký zástup čekajících poutníků před kostelem ve Weingartenu.
O sedmé hodině se rozhlaholí zvon. Dveře kostela se otvírají, za zvuku varhan vychází procesí. Kněz v bělostném rouchu a rudém plášti nese skvostný kříž zdobený drahokamy. Zraky všech věřících se k němu obracejí. Toto je kříž nesoucí relikvii posvátné Kristovy krve, krůpěje smíšené s hlínou, kterou zachytil svatý Longinus.
Všichni nasedají na koně. Muži jsou v černých oděvech a cylindrech, ženy jsou dle tradice oděny jako ministranti. Tisíce jezdců se před kostelem řadí do zástupu. Hraje slavnostní hudba.
Procesí Kristovy krve vyjíždí.
Vysvětlivka: Více k procesí Blutritt, které se každoročně koná v některých německých městech (nejproslulejší je právě v hornošvábském Weingartenu), např. zde http://de.wikipedia.org/wiki/Blutritt