DMD č. 8. pro 8. 4. 2023. Téma: Namaluj mi svět

Meduňka, olvida, mucura, čarovník, snědek, mučenka, lysohlávky, mochomůrky, konopí.
Po špetkách, aby nevzbudila čarodějovo podezření. Po hrstech, když žízeň rostla a rozum zeslábl.
Čarodějův svět se smrskl. Kdysi rázný muž se malátně pohyboval po čarách, které Lea vytyčila. Ke stolu pro misku kaše a hrnek výluhu. Za chatrč vykonat potřebu. Na lůžko. Jednoduchý obrazec, monotónní život.
Někdy zůstával sám, den, dva, tři. Víc misek s kaší, víc hrnků na stole. Držel se rutiny, nikdy nesnědl a nevypil všechno najednou.
Jednoho osamělého rána se zapotácel, chytil se chatrného stolu, převrátil jej.
Nejprve plakal a lízal zem.
Za soumraku se mysl projasnila.

Hermiona měla jednání s představeným a Rona s Hugem zavedli do dětského koutku.
Jakkoli nepravděpodobně to zní, v Budči je dětský koutek. Nic luxusního, pískoviště a krabice s hračkami ve slepé větvi jakési prastaré chodby.
Hugo spokojeně demontoval poslední kolečko z otriskaneho bagru a Ron si bezmyšlenkovitě kreslil obrazce do písku. Něco tu bylo. Cítil to. Nemůžete kamarádit s Harry Potterem a nemít jistý… instinkt.
Něco tu bylo. A Ron to ignoroval. Taky důsledek přátelství s Harrym a konec konců i manželství s Hermionou.
Ron si bezmyšlenkovitě kreslil obrazce do písku a kdesi daleko ve vesmíru vznikaly a zanikaly světy.

„Vono je to něco podobnýho, jako Denní Věštec nebo Jinotaj,“ mudroval zase jednou Hagrid nad televizorem. „Dyž chceš, řekne ti, co je novýho ve světě. A k tomu ukáže hromadu pohyblivejch vobrázků. Takovejchch těch, co nejsou nakreslený, ale udělaný eee…“
„Fotoaparrátem,“ napověděla Olympa.
„Jo, přesně tim. Ale je to teda takový moc... neskladný. Kouzelnickej způsob je vo hodně lepší než mudlovskej. Noviny složíš a vezmeš do kapsy. A dyž je prohlídneš celý, pěkně shořej v krbu. Tendle hromskej krám není moc praktickej, co?“
„Urrčitě Hagrride. Ale teď ho prrosím zase nepouštěj. Nepůjdeme rraději na prrocházku? Je nádherrné rráno. Jako malované.“

„Namaluj mi svět,“ požádal jej tenkrát s očekáváním v očích.
Miloval, když maloval. Byla hanba, že se jeho milenec nedostal do Vídeňské školy. Koho zajímal Schiele a jeho obscénní kurvy? Nebyla tam žádná líbezná nevinnost krajinek, které tak miloval.
On sám nad těmi krajinami žasnul. Jak by nemohl?
Technika. Ty barvy!
Nikdo neviděl svět tak jako jeho nejoblíbenější malíř. Jeho vůdce. Vždyť jeho ideologie byla jistým způsobem umění. Musel ji následovat. Musel ji propagovat.
Kdysi jej požádal o malbu, ale jeho láska toužila přetvořit mapy Evropy a celé planety.
Tím, že jej Dolfi tenkrát políbil, přemaloval Josephu Goebbelsovi celý svět.

Evžen zchváceně padl na kolena.
Zatíná pěsti do vysušených drnů, vyděšený, rozzuřený na Xénii, že poslechla podezřelé volání, na sebe, že ji nedostihl včas, na tajemného únosce, na prázdnou vyhořelou ruinu, kde Xéniina stopa zmizela.
Zřícenina tone v magii černé jak bezedný močál.
Evžen se vzchopí.
Začne kreslit čáry, vkládá do nich všechnu sílu, všechen hněv, vůli, rozhodnost i odvahu, jestli bude muset, pohne zeměkoulí!
Čáry praskají, obrazec se hroutí.
Žádná bariéra, co by se dala prolomit, něco jiného, co to může být?
Vyčerpaně složí hlavu do dlaní.
Pod zavřenými víčky plují šílené obrazy. Jiný svět. Blízko a přece nedosažitelný.

Jsem monstrum. Můj pohled lpí na tvých rtech barvy malinové šťávy. Můj čich cítí tvůj zrychlený tep, najdu si tě všude. Lásku topím ve studni tvých očí, které naběhly na mělčinu vášně. Jsem upír. Vlastní krví se zhmotňuje obrys na plátně smyslnosti; nechám tě zapomenout, okolí se rozpíjí jako akvarelová barva. Jsem šedý vlk. Lesem neznáma běžíme společně, ztraceni, zrazeni, zničeni vlastními emocemi. Obočí se ti mračí slastí nové chutě. Jsem zloděj. Kradu ti klid a mír z trezoru tvé duše, ukrývám je na místě, kam nechceš jít. Jsem cizinec. Odcházím v noci za svitu lamp tvého zklamání. Kroky samotáře.

"Saaan?" opatrně se přilísnu ke své spolupachatelce.
Opatrně proto, že jeden nikdy neví, přilísnu, protože něco potřebuju.
"Ano, Tess?" nepřítomně odpoví San, zaměstnaná důležitou činností.
"Mumlemumle tvoje staré obrázky?"
"Cožeto?"
"Jestli můžu použít tvoje staré obrázky k Invazi. Když ji jako budu oficiálně vydávat."
"Hmmm, to nevím," zamyslí se San a já zesmutním.
"Nechtěla bys je radši překreslit? Ty staré mají prd rozlišení."
"To bys udělala?" rozzářím se. "A když už v tom budeš, tak... záložku? Plakát?"
"Nooo... třeba jo. Když počkáš po Starconu..."
"Super."
Šlo to nějak dobře. A to netuší, že budu ještě žmuntrat o animovaný seriál...
Psst!

Ono se řekne, "namaluj svět", ale zas tak jednoduché to není. Především se musí zjistit skutečný rozměr. Vzhledem k všeobecně známému faktu, že svět je kulatý, a z rozdílného úhlu slunce na různých místech se snadno dojde k velikosti světa.

Po vytyčení potřebné plochy je ovšem už snadné rozdělit ji na Evropu, Írán, Indii, Arábii, Egypt, a Etiopii.

Od Rhodosu k Iberii a opačně k Indii se kreslí snadno. Na sever Evropa, na jih Etiopie. A dál? Tam už není o co stát. Ať už zčernalá sluncem nebo vybělená mrazem, pustina jako pustina. A zbytek není nic než širý oceán.

Janek zamyšleně zírá na stěnu kovárny. Nepravidelný tvar sítí – to by mohlo být řešení. Nebo alespoň první část řešení. Včera se snažil namalovat mapku a šlo to mnohem lépe než dřív. Vnější síť teď, když přestal lpět na matematické dokonalosti, na papír přenesl skoro bez námahy. Znovu zkontroloval všechny známé údaje – a došlo mu, že z ptačí perspektivy bude Rubovka vypadat asi jako podivný kříženec obdélníku a elipsy. Seděly vzdálenosti, rozloha, prostě všechno. Jednu část mohl odškrtnout. Jenomže Rubovka nevyrostla jen do šířky a délky, ale také do výšky. A to bylo horší. Proslulý tvar vajíčka prostě nemohl být správný.

Jednou a už je to velice dávno, žil jeden chlapeček jménem Pavlíček. Že byl jako miminko celý boubelatý a buclatý, říkali mu od té doby Pašíčku.
"Dědečku, namaluj mi obrázek," žadonil jednoho večera, po nos zabalený v peřině.
"A co bys chtěl na obrázku, Pašíčku?"
"Všechno, celý svět! Mašinky, koleje, nádraží a pana železničáře."
"Ó to nevím, zda svedu nakreslit," vzdychal dědeček. Ale slíbil, že místo obrázku půjdou spolu zítra na nádraží, stejně je čas jet do Všenor za babičkou, tak vyrazí dřív a všechno si prohlédnou.
Pašíček se radoval, až z toho nemohl spát.
Copak asi uvidím, říkal si.