DMD č. 8. pro 8. 4. 2023. Téma: Namaluj mi svět

"Chci obraz svatého Jeronýma. Žádnou lebku. Bibli, kalamář, brk, oči obrácené k nebi. Hnědá, rudá, bílá, modrá. Potřebuji neokázalou demonstraci našeho bohatství a vzdělanosti. Cena není důležitá."

"Udělejme analýzu pigmentů obrazu. Tipuji: okr, rumělka, olovnatá běloba a pruská modř."
"Červený kousek malby obsahuje síru a rtuť."
"Ovšem, rumělka. Hnědý?"
"Železo, vápník,..."
"Prostě okr. Běloba jen olovo? Žádný zinek, titan?"
"Jen olovo. Co to znamená?"
"Vznikl nejpozději v osmnáctém století. Kopie barokního originálu."
"Zajímavé."
"Co modrá, je tam železo?"
"Ne."
"Musí tam být."
"Není, opravdu."
"Co tedy?"
"Kobalt."
"Cože?"
"Kobalt. Není vám špatně?"
"Je. Žádná kopie. Ten obraz je barokní originál."

Namaluj mi svět, Mášenko.
Namaluj louku plnou motýlů a kytky zářivých barev. Namaluj slunce, ptáky na nebi, zvířátka v lesích. Víly a trpaslíky. Duhového jednorožce se zlatými kopýtky. Namaluj, jak si hraješ s bráškou. Namaluj, jak všichni pojedeme k moři.
Nemůžeš si vzpomenout. Louku zdusaly tanky, pásy rozdrtily motýlí larvy. Jednorožce ani skřítky už nevídáš. Srnky s koloušky snědli orkové. Z krytu jsi nebe vůbec nezahlédla. K moři se přes frontu nedostaneme. Babička je mrtvá, střepina granátu. Máma utekla s bráškou domů do Ruska.
Že máš jen černou pastelku?
Pojď ke mně, malá, budeme si o normálním světě zatím povídat.

„Voskovice má kouzelnou moc,“ usmívá se letitá žena.
„Jak to, babičko?“ nechápe vnuk.
„Inu, prozáří tmu, zažene strach, dává iluzi tepla a když opatrně přiblížíš ruku k plameni, jako já, tak opravdu hřeje."
„Já si od tebe připálím svojí svíčku, ano?“ nakloní se chlapec ke stařence, aby byl blíže k její vlídnosti.
„Můžeš, jestli chceš. Ale když budou hořet společně, vydrží kratší dobu. Zhasnou téměř najednou a budeš muset jít spát.“
„Líbí se mi jejich záře. Nebude vadit, když zhasnou. Můžeme pak mít černou hodinku. Budeš vyprávět? Namaluješ mi slovy svět, jak vypadal, když jsi byla malá?“
„Začnu hned, chceš?“

Namaluj mi svět, celičký okršlek abych viděl.
V tom světě a věcech jeho všechněch nic není než matení a motání, kolotání a lopotování, mámení a šalba, bída a tesknost, a naposledy omrzení všeho a zoufání.
Přesto toužím spatřit jej, vymaluj mi ho.
Jan zastavil třas ruky a znovu přiložil brk k papíru. Co bylo jest, už není. Už novou ženu má a děti mu v kolébce životem bují. Přesto však v srdci bolest k nesnesení.
Kde radosti hledat mám než v srdci?
Pod jeho rukou vznikl svět co velké město plné života. Pak brk vzal znovu a přidal i smrt.

Jakmile se Charliemu uklidnil splašený dech, plně mu došlo, co právě udělal. Žaludek se mu zkroutil a měl chuť si pořádně nafackovat.

Zprudka se postavil a začal sbírat oblečení. „Musím jít."

Lucius povytáhl obočí. „Doufal jsem, že budeš mít víc času."

„Promiň, že jsem ti zkazil plány," odsekl sarkasticky.

Lucius se, stále nahý, přiblížil a položil mu ruce na ramena, které jemně stiskl. „Nemám v plánu si opět nechat vzít něco, co jsem chtěl už tehdy," řekl podmanivým hlasem a zadíval se mu do očí. „Chci pokračovat v tom, co jsme začali už před lety. Ale tentokrát oficiálně. Správně. Společně."

Daniel von Drak procházel školním depozitářem. Opatrně obcházel trosky vitrín a rozházené exponáty, které se v nich původně nacházely. Mlčel a v jeho tváři se nedalo vyčíst vůbec nic.
Po dlouhé a strastiplné cestě stanul v uličce kostí.
Která však již neexistovala. Namísto ní zelo obrovské plátno pokryté množstvím kostí pocákaných všemi barvami. Uprostřed stála skupinka koster. Achondroplastický kostlivec Alfons měl na čele namalovanou duhu. Matěj měl místo lebky zeměkouli. Další planeta právě vznikala na neurokraniu slečny Karly.
"Poplašňáku!" zaburácel správce školního depozitáře. "Co to má znamenat?!"
"Byla tu nuda, tak jsem se rozhodl přemalovat svůj svět," odpověděl Poplašňák nevzrušeně.

Jsme v nové soustavě ohlásil Com ospalé posádce.
Zkoumání Divokého vesmíru bylo... nudné.
"No? A co máme?" zeptal se Thon.
Centrální hvězda třídy K, jedenáct planet, z toho tři v obyvatelné zóně...
"A jak to vypadá?" přerušil výčet palubního počítače Berek.
Nad jídelním stolem se zobrazil hologram soustavy. Několik planet malých, nějaké velké, měsíce, asteroidy...
"Když to je tak... obvyklé!" zaúpěl Thon a rozplácl se na stole.
A co bys chtěl? zeptal se Com.
"Něco nového, neotřelého..."
Popiš to konkrétně.
Thon popadl datapad a začal horečnatě kreslit.
Ani nemusel malovat všechny slony. Už při želvě to bylo všem naprosto jasné.

„V první řadě ho musíme najít.“ Hodím na stůl list papíru.
„Ty sis ho schovala?“ podiví se Gonny.
Přikývnu. Dopis, který Dominik zanechal před útěkem v léčebně, jsem nevyhodila.
„Stále stejná otázka,“ řeknu. „Je v tom stvoření dost Dominika, abych ho dokázala najít?“
„Aspoň zjistíš, jak silné tvé nadání je,“ přisedne Stopař.
Soustředím se a uchopím list. Do mysli mi udeří změť chaotických obrazů, ševelících myšlenek, mentálních výkřiků. Odhodím dopis a sevřu hlavu do dlaní.
„Šej! Viděla jsi něco? Šej!“ sklání se nade mnou Gonny.
Přikývnu. Dech mi pomalu klidní.
Přistrčí mi papír.
„Namaluj mi jeho svět. Třeba něco poznáme.“

"Debile!"
"Tys vážně vyhodil pět set zlatejch ze společný kasy, za takovou kravinu?" rozvinula mou úvahu Jorcha.
"Co se vám nelíbí? Řekli jste ať koupím mapu, tady je," bránil se Fleuriot.
"Každej, kromě tebe, ty kokote, by pochopil, co sme mysleli! Potřebujem mapu tohohle kraje, nanejvejš celýho království, protože to tu nikdo z nás pořádně nezná. A ty, ty koupíš mapu, kurva, celý Odrie! Nač!? Potřebuješ snad doplavat na zasranej Xurh!?" ještě více to rozvedl Oktar.
Fleuriot fascinován rozložil mapu: "Ale podívejte přeci na ty překrásné iluminace."
"Ten zmrd si z nás dělá prdel?" nechápal Oktar.
"Příště obstarává mapu Jorcha."

Rozhodně nemohl říct, že to byla láska na první pohled. Ba ani na druhý, na třetí... Tehdy pro něj byla jen učitelka, o deset let starší ježibaba pedantnicky lpící na dokonalém provedení každého krůčku, každé půlvteřinové figury. Až mnohem později – to už byli kolegové, byť ona jeho nadřízená – ocenil, že mu nemalovala baletní svět jen v barvách zářivého úspěchu, že nikdy nezatajovala obrovské množství dřiny a bolesti skryté za každým vystoupením. Ještě později zjistil, že deset let vůbec nemusí být velký věkový rozdíl. A ještě mnohem později pochopil, že do nejsvětlejších barev mu budoucnost nebarví věhlas a sláva, ale zamilovanost.