DMD č. 1. pro 1. 4. 2023. Téma: Už troubějí

Otevřeným oknem dýchá do obýváku letní podvečer, televizní hlasatelka právě nastavuje zrcadlo kapitalistické společnosti. Pod oknem to zaburácí a hlasatelku přeruší mnohohlas klaksonů.

"To sou klucí, tak já du, mami, jo?!"

Máma křikne cosi o opatrnosti, ale už ji neslyší. Seběhne schody a vytlačí motorku připravenou za chalupou.

"To je dost, že deš, vole," překřičí Fanouš burácení motorů. Fanouš má novýho mustanga a je proto nekorunovaným vůdcem party.

Vezmou to k jezetdé, u bejkárny minou Blažkovou. Baba jim hrozí holí, je to děsně vtipný.

Vítr mu cuchá vlasy, benzín voní a rychlost je opojná.

Svět patří jim: jezdcům na pinďouru.

Se starou partou šotoušů a sci-fi divnolidí si sami zařídili malý sál, pověsili plátno a sehnali pořádný reprosystém. Třicet jedna nebylo nijak zajímavé číslo, ale o předchozí velká výročí přišli.

Už zhasli a Rabastan cítil svolení podívat se vedle sebe. Charity. Poznali se loni. Rozuměli si, smáli se spolu, jeho historky o vlacích prokládala vlastními divadelnickými. Být s ní bylo vším, co s Rowenou už nezažíval. Možná to nezažívali nikdy.

Náhlé crescendo filmové hudby ho vytrhlo z úvah o tom, jestli ještě miluje svou ženu. Začátek vesmírné odysey ho uhranul, stejně jako tehdy před lety. Budoucnost zatím může nechat spát.

Tak už je to tady
mračna se zatahují a všichni plaší
dekadence

Tak už je to tady
tolik kraválu, jak se překřikují
používají smyšlená slova
nedorozumění

Tak už je to tady
čtyři jezdci apokalypsy
pátý
narcismus

Tak už je to tady
nikoho to nemine
absolutní kolaps velké říše zvané Země
válka

A flora doufá
že odejdeme záhy
a přestaneme ničit
co není naše
co jsme my
aniž bychom to chápali

A fauna doufá
že přestane zabíjení pro požitek
a z marnosti

Troubějí na poplach
ti troubové
co už nemají živoucího predátora
který by je ohrožoval
kromě sebe samých
už stačilo

Stojíme na peronu, na cestě domů, vyměňujeme si pár posledních slov a pohledů. Rád jsem tě zas viděl, řekneš s pousmáním. Vtom do stanice přijíždí metro, skřípění brzd, zatroubí, oba sebou trhneme.
Rád jsem tě viděl… Další dva týdny si tu větu převracím v hlavě. Byla to prostě jen zdvořilostní fráze, opakovaná tak dlouho, až časem ztratila význam? Nebo to bylo nevyslovené přání, němé žadonění, prosím, ještě se nelučme, pojďme se třeba projít, chvíli si povídat, nebo jen tak zůstat stát, ještě alespoň chvilku!
Přesně vím, co jsem ti tehdy odpověděla, okamžik předtím než se dveře zavřely. Já tebe taky.

Rozezněly se trubky, bubny, tisíce lidských hlasů, vše se dohromady slilooo v jeden neuvěřitelný hluk, který hrozil rozervat nebesa i zemi na kusy.

Obránci Akkonu pozvedli své zbraně, protože mamlúcká armáda před hradbami se dala do pohybu. Přišla proto, aby pozabíjela všechny ve městě a zbavila latinců poslední državu ve Svaté zemi.

Již nebyla naděje na záchranu, nebylo kam uniknout. Věděli to lidé na hradbách i před nimi. Zbývala jen smrt. Pro některé to byla hrůzná představa, pro jiné naopak osvobozující.

Ale aby tento okamžik stál za to, aby nebesa i země zůstaly pohromadě, vzlétl do vzduchu zpěv.

"KYRIE ELEISON"

Jeden, dva, tři...
Postupně odškrtávám seznam úkolů na sobotní úklid.
Nejraději bych vyběhla někam ven, s usárnou a v kanadách, ale slíbila jsem tento víkend, že pomohu s velkým úklidem. Co už, živitele je třeba poslouchat.
...
Jeden, dva, tři...
Začala jsem psát úkoly klukům. Však to známe, chlapi.
"Už sis utřel prach?"
"Nó, však jó..."
"Ale ty nemůžeš luxovat, dokud nemáš prach, chápeš? Si to zase hodíš na koberec..."
...
Jo, jo.
Už na mne troubějí staré zvyky.
Jeden, dva, tři...
Zase odškrtávám.
Jeden neví, kde mu hlava stojí a tak je lepší to napsat.
... kuchyň, obývák, ložnice... seznam pomalu narůstá...

Elladan, Elrondův syn, zasněně hleděl z okna na rodné údolí. Po cestě se svižně blížila lovecká družina, ve tvářích radost i divokost. Lovecký roh zadul…
“Zadul, na znamení vítězství, těžce vykoupeného,” zašeptal Elladan. Oči mu zářily.
“Co?” ozval se jeho bratr od knihy.
“Roh, zadul.”
“To zas skládáš baladu?”
Elladan ignoroval Elrohirův tón, seskočil z parapetu a jal se rozčileně přecházet po pokoji. “Četl jsi někdy, jak náš otec vlastně objevil Imladris? Ne, co? O dobrodružstvích Druhého věku jsou v kronikách sotva dvě stránky! Jo, a nějaký trapně stručný babiččin životopis.”
“A?”
“A já se vsadím, že to napíšu líp!”

„Tati vážně nemůžu jít s vámi?“
„Cesta je nebezpečná a dlouhá, zůstaň zde v bezpečí. Tady mám pro tebe roh. Každý den na něj zde zatrub, a i když ti nebudu moci odpovědět, dokud se nedostaneme na místo, tak tě uslyším a bude to jako, že jsi s námi.“
- - -

„Je mi toho kluka líto. Každý den sem chodí a troubí na roh a žádná odpověď mu nazpět nepřichází. Obávám se, že jeho rodiče jsou mrtvý.“ promluvil jeden strážný k druhému.
„To už se tak bohužel stává. Horské stezky jsou v zimě nebezpečné.“ odmlčel se. „Počkej neslyšíš to? Konečně troubějí nazpět!“

Už troubějí, toto bude moje sbohem. Čas radosti a smutku přišel.
Promiň mi má maminko zašeptal muž tiše k sobě. Chtěla jsi po mě něco jiného. Měl jsem být dobrým králem. Učila jsi mě být milým, moudrým a shovívavým.
Chystám se teď ale zbavit všech zrádců. Popravím je. Zabiju je. Zaplatí za to, co ti udělali. Žádné odpuštění pro ně nenastane.
Tak odpočívej tady moje drahá máti. Korunovace začíná. Troubí už v oslavu.
A naposled muž pokládá chladnou ruku na tichý kámen. Sbohem, říká muž a otáčí se zády k hrobu. Tyranem se chystám státi, zaplatí za vše, co udělali.

Když se Poslední císař probudil ze svého mnohaletého spánku, rozezněly se zvony a rozsvítil se celý palác. Alespoň podle oficiálních záznamů.
Ve skutečnosti trvalo nějakou dobu, než si události někdo všiml. U lože císařova stála jenom skupinka nejmladších stráží, které z větší části přepadla panika. Nakonec se sám císař vydal oznámit své znovuzrození.
Teprve když udýchané páže přineslo zprávu princezně Indrogan se začaly věci hýbat. "Sepište oficiální oznámení!" zaúkolovala sekretáře. "A někdo mi sežněte hudebníka, co umí zahrát na trubku Císařské přivítání! Ty, zařiď zvonkohru! A večer musí být ohňostroj!"
Po několika hodinách se konečně rozezněli první opatrné tóny trubky.