DMD č. 1. pro 1. 4. 2023. Téma: Už troubějí

"Jak je mu?" ptal jsem se do telefonního sluchátka.
Byl jsem na vrátnici a nervózně přešlapoval z nohy na nohu. Na druhém konci drátu jsem slyšel vzlykání své ženy.
Volala mi prý čtyřikrát, když jsem byl v dole. Musí to být vážné.
"Tak jak je mu?" opakoval jsem neklidně.
Její pláčem zkomolená slova přenesla drátem obavy i na mě. Mumlala, nerozuměl jsem polovině slov.
Jen doufám, že je v pořádku. Přivezli nám ho teprve včera. Mládě. Přímo z divočiny.
"Tak už troubě jí?" naléhal jsem.
"Ne," vzlykla do sluchátka. "Za celý den se ničeho nedotklo."
Tohle je vážné.
"Jedu domů!"

Donnie Dunagan byl výjimečný člověk. Od třinácti let pracoval na kovovém soustruhu. Když mu bylo osmnáct let, přihlásil se k mariňákům. Měl talent. Dotáhl to na výcvikového instruktora a stal se nejmladším instruktorem v historii námořní pěchoty. Cvičil stovky elitních vojáků. Pak vypukla válka ve Vietnamu. Třikrát ho posílali do bojů spolu s těmi, které cvičil. Nakonec se vrátil jako major. Za činnost ve Vietnamu byl vyznamenán Bronzovou hvězdou a za zranění Purpurovým srdcem. Celý život však musel skrývat své hlavní tajemství. Jednou musel zatroubit jako jelen. Když mu v roce 1942 bylo osm let a byl hlasem animovaného Bambiho.

Tom stál před dveřmi dalšího řadového domku.
Nebylo hnusnějšího povolání než být policistou pro ty, kdo jim nasadili ohavně hebké masky, usídlili se jim v hlavách a hlídali každé jejich slovo. Kdo jim vzali děti.
Nebylo jistějšího povolání, jak ukázat svou loajalitu a snad, jednou získat své děti zpět. Každý se o to pokoušel. Většina vzorným chováním a plněním úkolů. Menšina vzpourou; scházeli se v odstíněných místnostech a kuli pikle.
Tom je někdy obdivoval. Sám sebe nenáviděl, když stál před dalšími dveřmi s rukou na pouzdře pistole. Jenže v zádech sám cítil neviditelnou zbraň a v uších zvuk loveckého rohu.

Tak jsem od dětí dostala pěkně zapeklitý úkol. Každý večer jim před spaním říkám vymyšlenou pohádku. Většinou krátkou, protože chodí spát dost pozdě. Když jsem jim četla knížku, tak jim ani šedesát stran nestačilo, aby byli spokojeni a navíc to světlo je dost rušilo ve spaní. No nemůžu říct, že by při mých vyprávěních zvládli usnout, spíš je rozesměji nebo přiměji rozvíjet příběh, ale je to náš společný čas, který si užívám, než mi stihnou vyrůst. Ale co mám sakra vymyslet na téma Už troubějí. Jako že ponocný v Domažlicích troubí večerku nebo že mají rýmu a troubějí do kapesníku.

Dveře se za ním zavřely a zaslechl zvuk připomínající troubení jelena v říji. Ve skutečnosti šlo pouze o kouzelnické frkačky, jak se na správnou oslavu slušelo. Avšak s jeho příchodem vše utichlo.

Zíral na ně a oni zírali na něj. Doupě plné Nebelvírů. Připadal si nepatřičně. Jako v kleci. Stáhlo se mu hrdlo, ale i přesto se narovnal hrdě v ramennou. Poděkoval Molly Weasleyové za pozvání tlumočené Potterem. Podal víno pánu domu a upřímně mu pogratuloval k povýšení. Bylo složité poznat, kdo z nich se cítí víc v rozpacích.

Jakmile usedal, pomyslel si, že to nejtěžší má za sebou. Mylně.

Její kroky zastavila hudba znějící z průjezdu starého domu. Veselá melodie ji lákala dovnitř – píšťaly, trubka, bubínek. Kdo ve Větrném Újezdu umí hrát takovou hudbu?
Zvědavost ji dovedla na druhou stranu průjezdu. Ovšem kde měly stát protější domy, byl rozlehlý dvůr. Proboha, kde se kolem vzaly zasněžené horské štíty? Ve městě?
Najednou se objevili tři chlapi – páchnoucí, oblečení v hadrech a zjevně opilí.
Okamžitě se pokusila utéct, ale tam, kde byl před chvilkou průjezd, byla jen špinavá kamenná zeď.
Byla v pasti.
Nevybíravými slovy jí líčili, co ji čeká a smáli se jejímu strachu.
Než se objevil muž v černém.

Paulina: [zpívá si] Už troubějí, už troubějí –
Edmund: Cože? Troubějí? Nikam nejdu! A říkejte si o mně, co chcete. To byl nápad, zápasit s maskovaným vyzyvatelem.
Vincentio: Z tvé strany snad, ovšem být tím maskovaným hrdinou, to je jiná písnička.
Volumnie: Můj chlapec se taky maskoval, když šel k Volskům.
Pučmeloud: [hystericky] Já na tom maškarním nebyl!
Iago: Nejvíc si užívám tu masku spolehlivého přítele. To je taková slast ji strhnout a vysmát se klaďasovi do očí! Ale napadá mě, ochranné masky už nenosíme, karanténní opatření všechna odtroubena, proč tady ještě tvrdnem?
Paulina: [píská si a pohrává se svazkem klíčů]

Sirius se přeměnil do své lidské podoby. Venku se už rozednívalo a Pobertové se (s výjimkou Remuse, který zůstal v Chroptící chýši, než jej někdo z učitelů vyzvedne) chystali vydat zpět do hradu. "Kde je Dvanácterák?" zeptal se překvapeně, když se rozhlédl a všiml si jen jednoho ze svých kamarádů. "Nevím," přisvědčit Peter a pokrčil rameny.

Oba se tedy vrátili do své zvířecí podoby, aby mohli jít kamaráda hledat do Zapovězeného lesa. Peter zapískal a rozeběhl se do dáli. Sirius vystřelil za ním a všiml si několika laní. "Ahaa, Evansová Jamesovi nedala, tak proto," pomyslel si, když zaslechl jelení troubení.

Když poslední tón naříkavého volání muezzina spadne z mešity Al-Aksá do ticha Západní zdi.
Když se zvonění z kostela Dormition na Siónu rozbije o Olivetskou horu a zmizí v olivách Getsemanské zahrady.
Když utichne vyřvání trhovců na Via Dolorosa.
Když ustane drmolení Otčenášů v Chrámu Božího hrobu.
Když na obloze zazáří první hvězda.
Tehdy zazní troubení na šofar a beraní roh svolá k slavení svátku – ortodoxní i vlažné, z Mea Šearim i z Nového města, sefardské i aškenázské. Ať oblékají džíny nebo kaftany, na hlavách nosí klobouky, štrajmly nebo jen kipy, tento večer patří Jeruzalém, svaté město, jim.
Šabat šalom!

- A či si mi tu, Pištík môj?
- No a kde by som mal byť?
- No veď ja len tak, či si ovce dobre pozatváral.
- Dobre, starý môj. Nič sa k nim nedostane.
- No hlavne aby sa ony von nedostali. Pamätáš si, čo sa minulý rok baranovi stalo?
- Veď to nejde zabudnúť. Celého vyčerpaného sme ho do kúpeľov poslať museli. Ovce ti ho viac unavili, ako nás dvoch Anča.
- No vidíš. A dnes sa z hory jelenie trúbenie ozývať začalo. Keby sme ovce vypustili, tak v kúpeľoch pre jelene dosť miesta nebude a všetky lane sa pôjdu predsedovi na nás sťažovať.