DMD č. 15. pro 15. 4. 2022. Téma: Kde jenom ty kytky jsou

„Ach, mně je zle,“ bědoval Marigold, zatímco se kymácel na koňském hřbetu. „Co to bylo za divnou pálenku?“
„Elfové nejsou padavky, jejich samohonka leckoho položí,“ informoval ho Geralt. „Zkus odvar z máty, zázvoru a fenyklu, bude ti líp.“
„A kde to mám sehnat?“ Marigold se rozhlédl okolo. Široko daleko to nevypadalo, že by mohli potkat nějakého apatykáře.
„Na louce. Podívej, támhle zastavíme,“ ukázal Geralt před sebe. Soucit s přítelem se mu nedal upřít.
Marigoldovi zhruba rostliny popsal, nicméně dál jeho soucit nesahal.
Jen se nestoudně bavil při pohledu na básníka, jak se šourá po louce a marně hledá správné bylinky.

Ledňáček seděl na větvi a cítil melancholický smutek. Nebylo mu do zpěvu a pořád se dokola rozhlížel, jako by snad něco ztratil.
"Copak se děje?" zajímal se Tatínek.
Ledňáček hleděl na čerstvé zelené lístky. Ještě včera tu byly, Tatínku, a tuze krásně voněly.
"Květy? I to se neboj, to jen znamená, že odešlo tvé první jaro. Však ony se vrátí, až bude jaro zase zpátky. Ale to už budeš docela jiný Ledňáček," vysvětlil Tatínek.
Ledňáček jeho slovům ještě neměl šanci rozumět, vždyť byl na světě jen krátkou chviličku. A tak seděl a přemítal, kam asi jaro ty krásné květy odneslo.

"Legenda říká, že v městě stojí kostel s neobvyklým vitrážovým oknem. Jen v jeden den v roce, když vitráží prochází paprsky slunce, vytváří na podlaze barevný obrazec připomínající květiny.
Celý svůj život hledám to místo. Chci vidět květy na kostelní dlažbě. Pohání mě neklid, který si nedokážu vysvětlit.
Jsem zde. Konečně! A teď, teď slunce prosvěcuje vitrážové okno. Jak jsou ty květy krásné!"

Našli ho ležet na dlažbě polorozpadlého kostela. Blouznil a křičel něco o květinách z okna. Žádné okno ani květiny tam ovšem nebyly. Pod dlažbou, kde muž ležel, však byl nalezen starý hrob s dávno ztraceným zlatým pokladem.

Od svatby Seana a Violy uplynuly již tři roky. Úcta pozvolna přerostla v přátelství. Přátelství v lásku. Společně strávené dny byly zalité sluncem a nebýt jediného drobného obláčku, Viola by si připadala dokonale šťastná.

"Mám pocit, že draci se rozhodli, že mým jediným synem bude Samuel," povzdechla si Viola ráno, když na povlečení nalezla neklamnou známku toho, že opět není v očekávání.

Sean netušil, co říct. Naštěstí Viola nesmutněla dlouho. Do místnosti vběhl pětiletý chlapec a Viola se rozzářila.

"Pojď se mnou, mami!" chytl ji za ruku a odváděl pryč. "Už vím, kde jsou!"

"Co, zlatíčko?" zeptala se pobaveně.

"Fialky!"

Ten ostrov byl fascinující. Kráčel kolem jedné z množství levád a opět jednou uvažoval nad tím, co všechno mudlové dokážou. Takhle geniální zavlažovací systém, to je až neuvěřitelné. Všechno kolem kypělo životem, kvetly tu rostliny, které nikdy dřív neviděl.

Kráva blokující úzký chodníček podél levády ho mírně vyvedla z konceptu. Doopravdy v šoku ale byl, až když dorazil zpět do civilizace, do hlavního města. Obrovský průvod a snad miliardy květin. Květiny za uchem, květiny na šatech, šaty z květin, vozy zdobené květinami, náruče plné květin. Lidé tančili, zpívali, veselili se.

Sem se někdy musím vrátit i s Hermionou, slíbil si.

Stáli jsme před plotem s ostnatým drátem a funěli. Cesta, na kterou nás navedla mapa, byla přehrazená mřížemi. Svetr se mi lepil ke kůži. Kudy teď?
"Nerad to říkám, Majáčku, ale budeme se muset vrátit."
Zpropadené kytky.
Odevzdaně jsme vycouvali zpátky po klamné příjezdové cestě a vydali se po obvodu zahrady hledat jinou bránu.
Konečně.
Na pivoňkové louce kvetly magnolie – růžově a bíle a dokonce žlutě. V lesíku mezi sazenicemi korejských stromů visel xylofon z ozvučných dřívek. V japonské zahradě některé sakury ještě nestačily nasadit květy, ale jedna už trousila po větru růžové okvětní lístky.
Jeden mi přistál v dlani.

Vidíme rad hrobov na cintoríne počas dušičiek. Všetky plné sviečok, kytíc, vencov. Jeden hrob má iba dve kytice. Človek, ktorý práve položil druhú z nich sa zadíva na ostatné hroby.

Prejde rok. Vidíme ten istý rad hrobov. Predposledný hrob je zaplavený kvetmi. Vidíme toho istého človeka, ako prikladá kyticu a aranžuje kvety. Hrob je jeden z najlepšie vyzdobených.

Prejde ďalší rok. Vidíme ten istý rad hrobov. Predposledný hrob je však úplne prázdny. Nezdobí ho ani kvet, ani sviečka.
Detail na náhrobok. Októbrový dátum úmrtia je čerstvo vyrytý a vedľa neho visí fotografia človeka, ktorého sme videli hrob zdobiť minulé roky.

HuaiSang přistoupil k soukromému záhonku uvnitř voliéry. Smutný úsměv mu zkrápěly slzy.

Narcis - Ušlechtilost - vždy úžasný vůdce sekty Lan.
Orchidej - rozmarná a okouzlující, jako Meng Yao, kterému XiChen daroval svůj cit.
Slunečnice - zářivá, přinášející radost, stejně jako Wei WuXian. Láska A-Sangových učednických let.
Amarilys - krásná a smyslná. Rodově nepříbuzná s narcisem, přesto při pohledu na ni mohl vidět Lan WangJiho tvář.
Tulipán - Na počest Jiang WanYina. Věrný, spolehlivý, vážný...
A poslední Chryzantéma s níž odešel Mo XuanYu.

HuaiSang je všechny zasadil, aby se od svých citů k nim odpoutal. Dnes však přišel zase.

Ve větru zavoněla astra, pohlazení od MignJua...

Staré řečiště

Vypěstoval jsem obilí s klasy silnými jako lidská paže a doufal jsem, že budu odměněn. Dítě by jelo do Pekingu a já bych byl propuštěn domů.

Záznamy zločinců

Zničili mé obilí, připravili mě o vysněné rudé kvítky. Přišel jsem o všechno. Ani nevím, kdo to udělal, a nemám tedy koho udat.

Dítě nebes

A Dítě promluvilo: „Vykonal jsi dobrou práci, Spisovateli, ze které by vzešlo mnoho zla, protože by pak všichni museli zalévat plodiny svou krví.“

Nový mýtus o Sisyfovi

Balvan se kutálí zpátky dolů a kdo dokáže říct, kolikrát ještě budeme mít sílu ho znovu vláčet nahoru?

Když už se necháte ukecat, že domeček, tak chcete, ať to je domeček se zahrádkou.
Když už zahrádku, tak si tam chcete vysadit okrasný záhon.
Když už okrasný záhon, tak chcete kytičky.
Tulipány, narcisy, smraďochy, jiřinky, dosny i astry se rok co rok činily a krásně plnily záhon svými barvami.
Jen jedny kytičky ne a ne vykvést.
Rok co rok jsem pozorovala trsy lístečků, ale kvítek ani jeden.
"Slepice?!?!" vykřikla jsem šermujíce rukama před sebou k zahradě.
"No,..." odvětil můj muž "já je pouštím na čerstvou travičku po zimě."
"Tak s tím je, drahý, konec. Dokud neodkvetou sněženky, ani stébelko!"