Dobrodružství malého Ledňáčka

Ledňáčkové si namlouvají družky zpěvem a ukázkou letecké akrobacie. Když je ruka v rukávu, tedy v tomto případě spíš křídlo v křídle, spojí se oba partneři v symbiotickém tanci nad hladinou. Energie pulzující od jednoho k druhému zůstává u rybníka patrná ještě dlouho poté, co tanec skončil.
Oba ledňáčci v noře do lůžka z peří a rybích kůstek uloží snůšku. Vajíčka jsou v bezpečí a nastávající rodiče si mohou užít krátké líbánky. U Tatínka a Maminky dlelo šest vajíček. Často je pozorovali, aby nepropásli první okamžiky v životě svých potomků. Ale v okamžik O se vyklubalo jenom jedno jediné ptáče.

Ledňáček seděl na větvi a cítil melancholický smutek. Nebylo mu do zpěvu a pořád se dokola rozhlížel, jako by snad něco ztratil.
"Copak se děje?" zajímal se Tatínek.
Ledňáček hleděl na čerstvé zelené lístky. Ještě včera tu byly, Tatínku, a tuze krásně voněly.
"Květy? I to se neboj, to jen znamená, že odešlo tvé první jaro. Však ony se vrátí, až bude jaro zase zpátky. Ale to už budeš docela jiný Ledňáček," vysvětlil Tatínek.
Ledňáček jeho slovům ještě neměl šanci rozumět, vždyť byl na světě jen krátkou chviličku. A tak seděl a přemítal, kam asi jaro ty krásné květy odneslo.

Jestli někdo v životě Ledňáčkovi ve všem fandil, byla to Maminka. Se vší silou svého malého těla povzbuzovala svého prvorozence slovem, zpěvem i křídlem.
Když byl Ledňáček pískle, nedovedl si představit, jak by mohl zvládnout cokoliv bez Maminky. Jak ale nabýval sil i rozumu, počala se v něm probouzet touha po samostatnosti. Něco pravda nedovedl, ale potřeboval zjistit, co vlastně dokáže jenom on sám. Později mu dokonce Maminčin povzbudivý zpěv hrál leda na protivné struny.
Pak ale jednou, když měl sám hlídat celý rybářský revír, pocítil zvláštní úzkost. Právě tehdy vzpomněl na laskavý zpěv Maminčin a uvěřil, že to zvládne.

Toho podvečera dorazili ke starému rybníku lidé. Chovali se hlučně, vůbec si nevšimli, jak příroda v jejich přítomnosti utichla. Písně jim nazpíval jakýsi nepříjemný mechanický hlas, zpěv ptáků je nezajímal.
Ledňáčci seděli na větví vrby, a kdyby to uměli, jistojistě by se mračili. Společnost jim dělal kos, přespolní návštěvník, který se objevil spolu s lidmi.
"Co to dělají?" tázala se Maminka.
"Nejsem si jist, zda je to pilnik, nebo táborák," zapěl kos.
Chvíli znalecky pozoroval. Když vyšlehly první plameny, pokýval.
"Táborák je to. Ale běžně se na něm připravuje jídlo. Té věci v ohni moc nerozumím."
Ledňáčkové nechápavě zavrtěli hlavami.

Toho večera byla sova velmi nenaložená.
Zase červíci, zajímalo Ledňáčka.
"Kdeže červi, veverka, hú hú, já nebohá. Nastěhovala se do vedlejší dutiny a celý den běhá jako splašená sem a tam. Když nepobíhá, tak zuřivě chroupe ořechy a mlaská. Už tři dny jsem nespala, hú hú," postěžovala si a pak se rozloučila a zmizela do soumraku.
Za rozbřesku Ledňáček zdvořile zaklepal na veverčí dutinu.
"Čo chceš?" vylezla zrzavá ušiska. Ledňáček zazpíval píseň o sovím trápení a pak ukázal na nedaleký smrk.
Veverčák se zahleděl svýma krátkozrakýma očima. "Větčí a lepčí, víč ořechů." Jeho huňatý ohon se mihl vzduchem a zmizel.

Život malého Ledňáčka se nelišil od života jiných dětí a byl v zajetí nekonečného až. Rodiče to slovo opakovali často. Asi bylo tuze důležité.
Až začneš létat.
Až se dokážeš uživit.
Až vybuduješ svou první noru.
Až se zamiluješ.
Až budeš mít vlastní snůšku.
Až tady nebudeme.
Malý Ledňáček je při každém až mírně nenaložen. Ale to momentální alespoň chápe. Sedí na větvi a hypnotizuje poupata staré jívy. Dokola opakuje, aby se nebála, vypučela, rozkvetla. Jakmile jíva pokvete, nastane jaro.
Musíš počkat, až bude jaro, potom budeš moci s Tatínkem rybařit.
Tak se neboj, jívo, směle se oblékej do jara.

I když se to zprvu zdálo takřka nemožné, pravidelné cvičení zpevnilo Ledňáčkova křidélka natolik, že mu posloužila alespoň ku plachtění. Denně trénovali s Tatínkem, a zatímco první pokusy končily vývrtkou a natlučeným zobákem, po pár dnech se Ledňáček odvažoval na vyšší a vyšší větve.
Pocit svobody byl opojný a návykový. Brzy se Ledňáček šplhal do korun dubů, nedbaje nebezpečí, které mu hrozilo. A vskutku, skočil, roztáhl křídla a tu ho silný vítr odvál směrem od rybníka. Ledňáček neplachtil, jen doufal v bezpečné přistání.
Naštěstí se nad alejí vítr uklidnil.
Ledňáček musel domů po svých. A že to byla nějaká štrapác.

Čas od času zaletěla za Ledňáčkem kamarádka Modřinka z Jabloně. Vždy s sebou přinesla novinky z druhé strany kopce. Navíc už odmalička ráda trávila čas v Ledňáčkově společnosti, aniž by se kdy pípnutím podivila, že nelétá.
Dnes přiletěla a na bříšku měla přidělaný lístek z jabloně.
"To je nejnovější trend, zakrývat se listem," zpívala a čechrala si pírka.
Ledňáček se usmál a pak zaběhl na blízkou louku. Ostrým zobákem ušmikl dva květy zvonku, aby jim udělaly parádu jako klobouky.
"Koňadra pukne závistí, jak mi to sluší," pyšnila se Modřinka.
Ledňáček tomu sice nerozuměl, ale líbilo se mu, že je šťastná.

Sledování práce se nejlépe provozovalo s plným žaludkem. Nejlépe se pozorovala práce mravenčí. Ledňáček seděl na nízké větvi a dohlížel na to, aby se žádný z mravenců nepolámal.
Drobní tvorečkové se komíhali sem a tam, přenášeli tu lístek, tu jehličí. Nožky jim kmitaly, tykadla nevigovala o sto šest. Vzduch v trávě byl prosycen onou neviditelnou vůní, kterou se spolu dorozumívali.
Ledňáček cítil, že se blíží déšť, a všiml si, mravenčí pohyb ještě zrychlil. Přesto v něm bylo cosi uklidňujícího.
Ukolébán rybkami nepostřehl, kdy přiletěla teta Žlutá. Než stihl písknout, aby malé pracanty varovat, vystrčila svůj mlsný jazyk a začala hodovat.