DMD č. 15. pro 15. 4. 2022. Téma: Kde jenom ty kytky jsou

„Profesore? Můžu dál?“ zeptal se, když otevřel dveře od pokoje. Cítil se, jako by zde byl poprvé.

V odpověď se pozvedlo jedno obočí a rty zformovaly úšklebek.

„Konečně jste se aspoň zeptal,“ zavrčel Severus a propaloval Harryho pohledem. „No jen pojďte, Pottere,“ zachraptěl, když mu došlo, že mladík vážně čeká na pozvání. Prohlížel si ho, když se blížil k posteli. Nakláněl hlavu, aby ho viděl ze všech stran.

Harry to nevydržel.

„Co se děje?“ zeptal se zmateně.

„Hledám kytici,“ zamračil se Severus. „Přísahám, že každý, kdo sem dnes vlezl, donesl kytku.“

Harry si oddechl. Byl rád, že žádnou květinu nesehnal.

„Aby to strom sežral!“
Byla si jistá, že tu květy divizny měla… ale teď ty zatracené kytky nemohla najít. Chtěla hledat syna, ne vařit medicínu pro knížete, ale copak mohla odmítnout? To by její kariéra knížecí niany skončila dřív, než by začala.
Musela tedy poprosit o pomoc nianu z města. Našla ji na tržišti u stánku s hrnci.
„Pojď, tu diviznu ti dám, tohle už jsem všechno viděla,“ mávla niana rukou. „Prodává tu už od slunovratu, nevím, proč ještě neodjel. Kdo si u něj chtěl nakoupit, ten už to udělal.“
Esciel se ohlédla a zjistila, že obchodník ji upřeně sleduje.

"Kde jenom ty kytky jsou..." přemýšlel Adam. Bloudili totiž už hodinu po lese, kde stále dokola nacházeli ten samý palouček. Poznali ho podle divného kamene, který tam vždycky jen tak ležel. Ovšem pokaždé když přišli, bylo tam míň a míň kytek.
"Kdybys radši přemýšlel, kudy se dostat z tohohle bludného kruhu!" nadávala Adamovi Anežka. Jiří si mezitím sedl na kámen.
"Kvííík!" ozval se balvan, ze kterého se vyklubalo divočáče zahrabané v bahně.
Všichni vystartovali. Měli proč. Zatímco malý čuník odběhl, přiřítila se jeho maminka.
Z lesa byli pryč do pár minut. Očividně mají divoká prasata lepší orientaci než knižní postavy.

Hortenzie. Flora. Viola. Laura. Rosálie. Olivia. Ornella.
Vždycky dostaly květinové jméno. Catarina von Sagan se jich vždy ráda ujala. Nejprve jí jakási dáma dělala společnost na cestách, nejčastěji do Švýcar. Potom se na jednom z jejích sídel objevilo děvčátko. Dostalo se jim lásky i vzdělání, později i dobrého sňatku nebo příjemného pracovního místa. Vše diskrétně přesně tak, jak si to nejvyšší společenská vrstva žádá.
Když ovšem první dvorní dáma přišla do jiného stavu s vojákem, považte bez důstojnické hodnosti, bylo to už moc.
Květinové jméno na holčičku už nezbylo a výchovy se místo kněžny von Sagan ujala panská pradlena Novotná.

Když před lety Dahua Serpens představil objev posmrtného uchovávání mozků a vizi zásluhového nebe a trestajícího pekla, nebylo pochyb, co myslí svými bobříky a potkany. Máte-li nápad přetavit ve skutek, co neuteče, potřebujete nadšence a dobrovolníky jako žrádlo pro revoluci; zabetonování nových pořádků se neobejde bez byrokracie, pravidel, norem, kontrolorů, dozorců, vzorců a tabulek, jedné každé nepostradatelné; zkrátka s precizací blahoslavenství a zatracení nestačila intuice, ale bez bdělosti šlápneš vedle jak ta jedle.

Zda květiny zapovězeným pozůstatkem věznění rozkvětu větší poloviny lidstva, nebo akceptovatelným projevem náklonosti k osobě, vyhledává Vilém ve zněních nejpozdějších předpisů. Tak kdepak jste?, projíždí prstem seznamy.

Babka Vondráčková vyrazila na manželův hrob. Poklidí desku, zapálí svíčku - a zůstane zírat.
“Kde do prdele jsou ty kytky?”
Květináč s chryzantémami, minulý týden přinesený, zmizel.
Babka se rozhlédne. Žluté chomáčky se smějí o několik hrobů dál.
“Ta svině!” Babka supí ve spravedlivém hněvu. “Svině svinutá Nováková!”
A už si bere z hrobu Novákových chryzantémy zpět.
A s nimi taky prdelatého porculánového andělíčka, dvě lucerničky se svíčkami a jednoho atleta s křížkem na baterky (podstaveček roztomile zabliká; zároveň se ze strojku uvnitř sladce rozezní Tichá noc).
Rozestaví kořist na manželovi.
S pocitem spravedlivého vítězství si čistí ruce vodou z konve.

Pronásledovat nepřátelskou fregatu podél pobřeží členitého nesčetnými zálivy a skalnatými ostrůvky bylo jako hledat jehlu v kupce sena. Žádný vytrvalý hon na otevřeném moři pod napnutými plachtami. Plížili se podél tmavých břehů lemovaných bílou krajkou příboje. Jedinou společností jim byl křik mořských ptáků.
Margarita se mohla skrývat kdekoliv. Den za dnem pátrali po sebemenší známce její přítomnosti. Mihnutí plachty. Zčeření hladiny kýlovou brázdou. Na horizonu i v labyrintu pobřeží. Opatrně proplouvali nezmapovanými vodami.
Šedivé ráno je přivítalo hustou mlhou. Lezavý chlad svíral srdce. S hořkou pachutí nařídila stáhnout se od nevlídných břehů. Do bezpečí otevřeného moře. Ani dnes Margaritu nenajdou.

Vyhřívala se pampeliška na sluníčku. Nastavovala svou hlavičku paprskům a užívala si léto. A nebyla sama, kolem ní na louce bylo spousta dalších druhů květin, které si lebedily ve sluneční záři. Včely radostně opilovaly, vál lehký vánek.
Pak se najednou ozvalo křup a sousedka sedmikráska měla po stonku. A pak další a další křup křup křup.
Lidi. Napadlo pampelišku. Bojují? Pomyslela si, než se jí také přelomil stonek. A za chvíli, po krásné louce nebylo ani památky. Rostliny ležely zadupané v hlíně a po barevných květech se slehla zem.
A bohužel to není poprvé, co kvůli malichernostem lidstva trpěla příroda.

Jeden by řekl, že potomek někoho, komu pod rukama vyroste i suchá větev, bude mít k rostlinstvu kladný vztah. Pravdou však je, že kde pánbůh či jiná nadpozemská entita nadělila matce, tam nenadělila dceři.
První a poslední pokus o zahradničení skončil v bytě v Košířích. Mé nadšení trvalo přesně dva měsíce.
V Braníku mi po rodičích zůstal kytek přehršel. První to vzdala květena na západním okně obýváku. Skončila na hnojišti. Orchideje jsem se před potupnou smrtí nedolitím nebo přelitím rozhodla zachránit přesídlením k mamince. Ani africká fialka Božidara to nevydržela a odebrala do Věčného truhlíku. S kytkama vážně nejsem kamarád.

Vidět skoro třímetrového Rahma, jak si k pultíku v přednáškové místnosti opatrně táhne prostěradlem zakrytý vozík z jídelny, bylo svým způsobem komické. Všichni přítomní studenti však trpělivě čekali, co pro ně má, a v tichu tak bylo krásně slyšet každé skřípnutí nenaolejovaného kolečka.
„Slečna Michaelis mě poprosila,“ spustil Rahm tak nervózně, jak jen třímetrový Togorian spustit může, „abych si připravil referát o místní flóře, tak… jsem ho připravil. A vezu vám ukázat i nějaké vzorky.“
Slavnostně popadl prostěradlo.
„Tak, tadáá… ééé… co, kde jsou?“
Na stopu ho rychle přivedlo pár narezlých chlupů a skutečnost, že se Simbacca tvářil dočista neviditelně.