DMD č. 7 pro 7. 4. 2022. Téma: Místa kde se nechceš probudit

„Přesně za tři dny vás najdu. Pokud si to mezitím rozmyslíte, okamžitě mi zavolejte.”
Na vyšehradské číslo. Odkudkoli. Až opatrnost ztratí smysl.
„Neměla byste se tam vracet.”
„Mně se nelíbí vaše řešení. Musím se chovat jako poslušná členka.”
„Zatím můžete cokoliv. Máte za sebou otřesný zážitek. Nic nebude nápadné. Ale kdyby se vám cokoli nezdálo…”
„Okamžitě vám zavolám.”

Portál ji vysadí v průjezdu opuštěné usedlosti nedaleko Hanspaulky. Bydlela tam pár let s mamkou, když byl život jen trochu nenormální.
Počká na nejbližší tramvaj a jede zpět do bytu od Milice. Zase nebude moci usnout. Zase se tam nebude chtít probudit.

"Pánové, povídejte."
Arcikancléř Výsměšek se tvářil spokojeně. V jeho případě to byla místa, která nechtěla, aby tam vůbec vkročil a když, aby byl jeho spánek dlouhý a jeho probuzení daleko a vlastně raději jinde.
Severus se zatvářil a pak se zamyslel.
"Snad... dům Malfoyových."
Kapitán Stein do sebe hodil další pohár.
"Mám vyjmenovat všechna?"
"Ne. Bychom tu byli do rána."
Geralt maloval do rozlitého vína roztodivné obrazce.
„Thanedd. Už nikdy. A pak...“
Obrazce se slily v jediný. Vilgefortz.
"Oh, chápeme. Veliteli?"
"U mně jde o čas, místo je mi jedno."
Zraky se upřely na poslední osobu v místnosti.
Rogan spal.

Otevřel oči. Než se stačil rozkoukat, cosi do něj vrazilo, až se roztočil. A po chvíli znova a znova.
"Nechte mě!" zakřičel. Nenechali. Kam až dohlédl, točily se miliardy spolutrpitelů a z dálky zaznívala podivná píseň:
"Stojatá vlna - ouha,
je dvanáct centimetrů dlouhá,
molekuly vody rotují,
potraviny oteplují.
Magnetron silným je zdrojem
s proměnným magnetickým polem
o frekvenci gigahertzové..."
"Myslím, že máslo se už rozpustilo!" řekl povědomý hlas. "Mikrovlnka je skvělý vynález."
Maud?
No to je tedy dílo! Jeden si zajde na přednášku z elektrotechniky, objedná si sen o vysokofrekvenčních oscilátorech, a místo toho pomáhá v kuchyni své vlastní manželce!

Proti nám vyrazí eskadra jezdců na koni. Než stačím cokoli udělat, svět se roztočí v bláznivém víru a uvrhne mě do temnot.

Opatrně otvírám oči. Hlava mi třeští a pohled na sytě zelené nebe mi nedodá. Na obloze dvě bílá slunce, šedý obzor přechází do stříbřitě lesklé barvy moří Ondrionu. Zprudka se posadím. Ondrion?
„Konečně.“ Gonny mi pomůže vstát.
„Ondrion? Jak?“
Gonny kývne k dítěti, vzpurně stojícímu zády k nám. „Lekla se těch vojáků. Než jsem tomu stačil zabránit, projeli jsme rozhraními a Mezisvětím jak nůž máslem.“
„Wasanbi?“ Místní obyvatelé vetřelce milují. Vařené i syrové.
„Otázka času. Musíme okamžitě zpět.“

Chlapík se začíná probírat po operaci, ještě mu nejdou otevřít oči, ale okolo slyší nejasné hlasy, v povzdálí hraje příjemná hudba, nic ho nebolí, asi ještě úplně nevyprchala anesteze nebo už do něj pumpují analgetika, jak pozorné…
Pomalu zkusí pohnout ukazováčkem, bezva, jde to, tak po jednom zahýbe prsty jedné ruky, druhé, potom zakroutí kotníky, a spokojen s inventurou končetin se soustředí na otevření očí.
Po chvilce mrkání se svět okolo začne zaostřovat a on nad sebou vidí sehnutého muže v bílém plášti, tak se zeptá:
„Pane doktore, jak ta operace dopadla?“
„Nevím, já nejsem doktor, já jsem Svatý Petr!“

Poslední věc, kterou si pamatoval, byl křik. Pak přišla už jenom tvrdá rána do hlavy a tma. Tma byla i nyní. Všude kolem něj. Kovová chuť krve ho svědila na patře a na rtech. Snažil se ohmatat si obličej, ale zjistil, že má na rukou těžké okovy.
Když se jeho smysly zostřily, uvědomil si, že slyší moře pravidelně narážející do dřevěných boků lodi. A taky ten šílený zápach, sladce odporný. Nedokázal přijít na to, odkud ho zná.
Světlo přišlo náhle a oslepilo oči. Teprve potom mu došlo, že ten příšerný zápach je smrt.
Stejnou zkušenost mělo dalších dvacet milionů Afričanů.

Balkón v zime.
Že to neznie tak zle? Dovoľte, aby som to upresnil.
Volám sa Adromischus Maculatus a pochádzam z úbočí hory Langeberg v Južnej Afrike. Občas tam trochu mrzne, to je pravda, ale nikdy nie dlho.
Tu sa už niekoľko týždňov drží teplota blízko bodu mrazu. A v noci je to horšie. Upadám do mrazivého spánku, zobúdzam sa v ľadovom vetre a niekedy ľutujem, že som načisto nezmrzol.
Najprv mi korene obhrýzli vlnatky, potom ma ľudia niekoľko mesiacov držali v karanténe a kŕmili insekticídmi a teraz toto.
Ak to prežijem, vypestujem si tŕne...
A nebudem sa báť ich použiť.

Klonové války zuřily s neztenčenou silou. Pohlcovaly stále více planetárních systémů, civilizací, životů a technologií a zanechávaly po sobě smutek, ticho a hořkou pachuť.
Na jedijské velitele byly kladeny stále větší nároky a únava se prostě občas projevila.
"GWEN VSTÁVEJ!" ječel Com.
"Hmmmrh?" pokusila se generál probudit.
"POPLÁCH!"
Gwen konečně přinutila svoje tělo ke spolupráci a otevřela oči. Byla uprostřed jednotky commando droidů.
Během jejího nevyžádaného odpočinku se totiž hnula fronta.
"Ale do osiku!"
Následující chaotickou a zmatenou obranu nebudeme popisovat. Hodní vyhráli a tím bychom to uzavřeli.

"Tak tohle," prohlásila Gwen, když bylo po všem, "bylo šesté nejhorší probuzení."

Obecně vzato, vždycky záleží na dotyčné osobě.

***

I když se v dospělosti naučil svůj strach alespoň trochu ovládat, a jeho žena s povděkem kvitovala, že dokázal vzít do ruky alespoň ty malé, do těch konkrétních hlubin Zapovězeného lesa by ho už nikdo nedostal.

***

I když měl fyzickou existenci dávno za sebou, a mohlo by se zdát, že je díky Síle oproštěný od emocí, vzpomínky na bitvu v paláci na Naboo ho naplňovaly smutkem.

***

I když moc dobře věděla, že jí zrovna tahle chvíle v jejím poslání nejvíc pomohla, na osamělý hrob Pauly Schultzové vždycky myslela jen s mrazením v zádech.

Vzduch byl štiplavý a páchl myšinou. Do plic bodal chladný vzduch. Každý nádech dusil těžký prach. Anne odmítla otevřít oči.
"Hej, ty zrzavá nicko, probuď se!" křičí jedovaté dívčí hlasy. "Jsi hnusná, dělej, vylez z té postele!"
Zacpává si uši polštářem a pláče. Nenenene, nemůže být zpět. Sirotčinec je přeci už jen noční můra. Nebo byl snad Zelený dům jenom krásný sen? Zešílela už doopravdy?
Pak otevřela oči a probudila se ve svém pokoji. Teplé slunce a svěží vzduch, Sněhová královna ji zdravila za oknem.
Anne se silně štípla, ale Zelený dům nezmizel. A Marillu objala toho rána obzvlášť pevně.